Elektronická pošta mi dnes přinesla tento příběh. Znovu si uvědomuji, jak je nutné opět a zas zkušenosti z padesátých let předávat. Nepoučíme-li se, budeme tu hroznou historii prožívat opětovně.
V inkriminované době měl otec tři děti: Josef — studoval na pedagogické fakultě v Praze, Marie — studovala na Městském dívčím reálném gymnáziu a Jiřímu byly pouhé tři roky. Marii nastaly problémy již v roce 1948 — na konci školního roku dostalo pět dívek napomenutí ministerstva školství pro Únorové provokace (politické vtipy).
Klikněte, prosím, na titulek článku.
Hrozilo jim i vyloučení ze školy. Někteří profesoři s tím sice nesouhlasili, ale čtyřem bylo povoleno pokračovat do kvinty, ale na jiných ústavech. Marie však mohla být vzhledem k současné pozici otce přijata jen na odbornou školu s maturitou. Byla to právě zřizovaná Vyšší škola výživy, která však ji v žádném případě neuspokojovala. Jejím snem bylo studium práv.
Po dobu studia až do roku 1956 byl to čas stresů z častých výslechů na STB. V maturitním ročníku v roce 1952 byla při písemkách odvedena k výslechu, při ústních zkouškách byla odvezena na stanici do Nechanic, kde byla konfrontována s matkou a výslech trval od 12 do 24 hodin. Malý bratr zůstal doma s více než osmdesátiletým dědečkem.
Touha po vysokoškolském studiu se jí tak nesplnila, i když měla studijní přepoklady. Pracovala jako dietní sestra. I v zaměstnání byla dále sledována.
Na malém bratrovi tyto události zanechaly nesmírné stopy, které se v dospělosti projevily na charakteru osobnosti. V nejhorší době, kdy matka i Marie nevěděly dne ani hodiny, kdy si pro ně „páni“ přijedou, se Jiříka ujala sestřenice Jindřiška — mladá učitelka a po čtyři měsíce se o něho starala.
Bratr Josef musel odejít z vysoké školy, nastoupil do zaměstnání jako mistr odborného výcviku v Sokolově. Na vojně se dostal pochopitelně k pomocným technickým praporům. Vysokoškolské vzdělání si dokončil později dálkovým studiem.
Toto svědectví bylo napsáno pro naše děti, aby věděly, jakou dobu prožívali jejich rodiče.
Důsledkem prosazení konání slavnosti Selských jízd bylo zbavení funkce místopředsedy ONV, začátek pronásledování nekomunistických funkcionářů a naplňovala se informace dr. Šklíby. V dostupných materiálech se našly i doklady o vykonstruovaných obviněních z protistátní činnosti, dokonce velezrady vojenského charakteru. Situace byla velice vážná, tatínek viděl, že je ve vysokém ohrožení a tak hledal azyl. Za pomoci přátel se skrýval v obci Homyle, pěšky se přesunul do Hřibojed, pak do Frýdlantu, několikrát byl doma. Maminka viděla jedinou možnost tatínka dostat do zahraničí. Dokonce si už vypůjčila od známých 50 tisíc Kč na cestu a do toho přišla měnová reforma a částka se jí smrskla na 1 tisíc. Byla zoufalá, ale dobří lidé ještě nevymřeli a dluh jí odpustili.
Páni od STB nedali rodině pokoj. Mnoho nocí proseděli v naší kuchyni. Nebylo jim hanba zpovídat i malého kluka. Pro něho to bylo velice stresující, když věděl, že nesmí o tatínkovi nic a nikomu povědět. Od té doby byla jeho nervová soustava labilní, měl dlouhodobé problémy.
V roce 1953 potkala maminku další pohroma. Byly jí odebrány všechny pouzemky (8,5 ha) a přiděleny soukromým hospodářům (v té době ještě JZD ve Zvíkově nebylo). Současně jí byly odebrány i zemědělské stroje.
V době, kdy byl tatínek ve vyšetřovací vazbě a byl již obžalován, obrátila se maminka na dr. Ledečovou- advokátku a předsedkyni advokátní komory se žádostí o zastoupení otce u soudu. Ta oznámila, že je jí známo, že otec dostane obhájce ex offo a ona je ochotna zastoupit maminku s přepokládanou výší trestu 4 roky. Já mám dostat je podmínečný trest. K soudu však nedošlo, neboť se změnila politická situace po 20. sjezdu v Sovětském svazu a před maďarskými událostmi.
Propuštění tatínka však nepřineslo uklidnění. Přes ujištění generálního prokurátora, že mu nesmějí být kladeny překážky k jeho odpovídající profesi, skutečnost však byla jiná. V pozůstalosti máme doklady, že mu v 19 případech byla slíbena práce, ale když mělo dojít k podepsání pracovní smlouvy, organizace vždy odstoupily.
I když rodiče prožili těžká léta plná strádání, oba se dožili požehnaného věku- tatínek 80 roků a maminka 93 let.
Marie Blahníková
Říjen 2011
Dodatek:
Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo žádosti o odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci a přiznalo odškodnění částku 1 292 Kč !!!