V pátek 25. května brzy ráno mě vlak unášel směrem ku Praze. Ještě před nástupem jsem si koupila Lidové noviny, našla jako zázrakem prázdné kupé, uvelebila se a těšila se na klidných pár minut, které budou patřit jen mně.
Ten den magazín LN Pátek uveřejnil článek o dceři paní doktorky Milady Horákové Janě Kánské.
Mimo jiné v něm tato dáma popisovala i své pocity v okamžiku, kdy po padesáti letech držela v ruce poslední dopis od své matky, ve kterém se s ní loučila. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem v kupé sama, protože se mi po tváři začaly kutálet slzy jako hrachy. Je sice pravda, že od dob těhotenství a narození vlastních dětí mě dojme i pohled na hrající si štěně, ale v případě osudu Milady Horákové a její rodiny se s dojetím mísí i pocit zpětného a o to bezmocnějšího vzteku nad hlubokou nespravedlností a zločinem, kterého se komunistický režim na této vzácné ženě dopustil. Milada Horáková je pro mě symbolem komunistické krutovlády padesátých let, která si svou arogancí, zvůlí a pohrdáním základními lidskými hodnotami v ničem nezadá s tou nacistickou. Není divu, že obě dvě v naší zemi často pronásledovaly stejné lidi. A také není divu, že to právě jako Milada Horáková bývali lidé věřící.
Ve stínu smrti paní doktorky Horákové je osud mé vlastní rodiny vlastně procházka růžovou zahradou. Nikoho neoběsili, maminka dokonce dokázala v šedesátých letech vystudovat medicínu, byť byla aktivní skautka a evangelička. A přeci: tatínek, ročník 1932, jako syn sudetského Němce a české učitelky, vyletěl z rokycanského gymnázia hned v dubnu 1948 a přistál u sekyry, jako pomocný lesní dělník. Vojnu absolvoval jako černý baron na Zelené hoře, ale k Švandrlíkově humoresce měla jeho služba daleko. V šedesátém osmém roce si „směl“ dodělat alespoň maturitu, ale vysoká škola nepřipadala v úvahu. Dodnes má schované dokumenty, maturitní vysvědčení s vyznamenáním, výsledky přijímacího řízení na výbornou, ale verdikt „nepřijat“. Většinu svého profesního života musel on, který ovládal češtinu jako němčinu, mluvil i psal anglicky, rusky a většinu živých tvorů pohybujících se v jeho milovaném lese uměl pojmenovat ve všech jmenovaných jazycích a navíc latinsky, poslouchat polovzdělance, kteří sice neznali ani jeden světový jazyk, ale uměli se ve správnou dobu zavděčit těm správným pohlavárům, třímajíce přitom rudou knížku. Ovšem, zůstal naživu. Zůstal naživu a nenechal si vzít radost ze života, ani útěchu z víry v Boha.
Páteční ráno pro mě tentokrát neznamenalo pár klidných chvil nad novinami, ale malý exkurz do dějin — národa i vlastní rodiny. O dějinách optimisté říkají, že je třeba je znát, abychom se z nich mohli poučit pro budoucnost. Pesimisté se obávají, že lidstvo je nepoučitelné, a dokládají své obavy opět příklady z dějin. Kvůli paní doktorce Horákové i svému tatínkovi bych si přála, aby pravdu měli optimisté. Aby si stále více lidí uvědomovalo, že MILADA HORÁKOVÁ BY KOMUNISTY NEVOLILA.
Jana Pellarová
V Rokycanech, 29.května 2007
P.S. Zuzano, nemáš ještě jedno tričko? Nosila bych ho s hrudí hrdě vypjatou.