Poprosila jsem o osobní vzpomínku jednu z našich Dcer, Janu Berkovou z Toronta.
Tu je:
tady je moje velmi osobní vzpomínka na Václava Havla: píše se rok 1990. V Torontu se dozvídáme, že město a konkrétně univerzitu navštíví československý prezident Václav Havel. Všeobecné nadšení.
Zdá se, že takřka každý obyvatel Toronta by chtěl být přítomen při jeho uvítání a projevu na univerzitě. Dostat se do Convocation Hall torontské univerzity je, zdá se, věc nemožná. Leč mám šestnáctiletou dceru, která je členkou delegace, jež vítá prezidenta na univerzitě. To se musí využít!
V té době jsem byla profesorkou dějepisu na jedné z torontských škol. Studentky byly dobře obeznámeny se středoevropskou historií a českou obzvlášť. Strašně moc chtějí Havla vidět a slyšet!
S tichým souhlasem ředitelky školy jsem sebrala deset svých nejlepších studentek a vydaly jsme se na univerzitu. U postranního vchodu stál celkem sympatický mladý policista. Na mou žádost, abych byla vpuštěna dovnitř, protože moje dcera je členkou vítacího komitétu, a chci být s ní při této vzácné příležitosti, policista souhlasil po zjištění pravdivosti mého tvrzení.
Požádala jsem ho ještě o vpuštění mých deseti děvčat…“A kdo jsou tyto mladé dámy?“ ptal se policista. No, také moje dcery přece, zněla moje nepříliš jistá odpověď; byly všecky stejného věku a ve školních uniformách…
Dovnitř jsme ale vpuštěny byly a byl to jeden z největších zážitků života mých studentek i života mého. Nikdy na tuto událost nezapomněly a vím, že dnes, právě tak jako já, pláčou a vzpomínají na vzácného, dobrého člověka, Václava Havla, humanistu, Evropana a prezidenta České republiky.
Jana Berková