Obdržet pozvání na školu — jakoukoliv — považuji za kladný přístup kantorů k celému Projektu. Před každou besedou se rozvíjí korespondence, ale i osobní telefonáty — a když se hostitel těší na svého hosta — či hosty — vykračujeme pravou nohou…
Nemáme s sebou knihy či lexikony, až na nějaké zajímavé písemné dokumenty, přineseme na každou školu nůši vzpomínek, to je vlastně náš dokumentární film, který se nám při každé besedě promítá před očima — každá beseda vyzní poněkud jinak — jednak navazuje na dokumentární film, který si škola vybrala pro tuto tématiku, navíc je třeba přizpůsobit mluvené slovo věku žáků či studentů — a většinou následuje beseda k besedě. Písemné otázky, kterých si velice cením a použiji třeba při dalších besedách, ale i důvěrné otázky žáků na samém konci besedy, z očí do očí, tak tomu bylo třeba na ZŠ v Trutnově, kde se konala beseda ve velkém kino-sále, zpočátku otázky nebyly… až po besedě se shlukli žáci kolem nás, řekli třeba Václavu Machovi, že jejich rodina bydlí v témže domě, do kterého se jejich rodina v 50.létech musela nastěhovat… nebo ke mně přistoupila studentka jednoho gymnázia s otázkou, zdali jsem znala Aloise Hlavatého-Mukla, jak by ne! — Či na konci besedy povstal kantor, měl oba rodiče v 50.létech zavřené — .
Nikde nepodceňuji vědomosti dnešní mládeže, často jejich otázky překvapují. „Co říkáte bratřím Mašínovým, pokládáte je za hrdiny?“ — „Co říkáte naší současné vládě?“ — „Co říkáte volbám?“ — „Jak to, že mají komunisté tolik preferencí?“
Dvě dobrovolné ANKETY po besedě, na jedné ZŠ a soukromém gymnáziu vyzněly nádherně. Mám z kvinty, septimy a oktávy ručně psané poznatky, ale i žáci ZŠ napsali své dojmy z besedy krásně.
Vzpomínám na besedu na BBGymnáziu v Bohosudově, kde jsem společně besedovala s Otcem Karlem Otčenáškem, v místě, kde jsem před svým zatčením prožívala 50.léta zblízka a mohla studentům číst i úryvky z letitého mého deníku, který náhodou přežil.
Společné besedy s DCERAMI Muklů si velice cením — jejich vyprávění padá u školní mládeže na úrodnou půdu, zajímají se totiž o rodinné zázemí bývalých vězňů, jejich otázky jsou citově podložené — se mnou besedovala Eliška Vlčková z Chrudimě, Marie Ryšavá — Vaníčková z Trutnova, Věra Pavlovcová z Nové Paky — DCERY Muklů. Jejich zážitky byly PŘED mříží, jejich životní příběhy, ač velice smutné, mají u posluchačů velkou odezvu. Fandím mládeži — není zdaleka pouze vizuální, hypermoderní…
Své povídání uzavírám úvahou z jedné ZŠ: „Divím se, jak ty ženy mohou o té době hovořit — jsou to velice silné ženy, chtěla bych je mít za babičku.“
Zapsala: Hana Truncová-Johnová/ čtvrtek, 7. prosince 2006
upraveno pro internetové stránky www.dcery.cz — dne 10.srpna 2007