Dnes mi elektronická pošta přinesla výzvu, kterou sepsala Jana Mundilová. Určitě nutí k zamyšlení. V době, kdy se do vedoucích pozic derou členové KSČM, je třeba ukázat, právě jako studenti z Třeboně, že jsme tu, abychom historii nenechali zatlačit do archivů, badatelen a studoven, že dokážeme mít svůj názor a že dokážeme za něj bojovat.
Klikněte, prosím, na titulek a čtěte.
Když jsem se prvně sešla na Žofíně s Hanou Truncovou, následně s Jarkou Matouškovou a obě mne pozvaly do Sovových mlýnů v r. 2006 na setkání žen, které v minulosti měly stejně postižené rodiče jako já, byla jsem moc ráda, že si budeme povídat a potkám někoho, kdo by si mohl pamatovat víc než já z oněch dob. A že jsem konečně potkala tu správnou partu žen. Poznala jsem Janu Švehlovou, která byla hlavním organizátorem. Tam se začalo plánovat, že vzpomínky na utrpení našich rodičů a všech příbuzných nesmí být zapomenuty. Každá napíše, co si pamatuje a když se někdo najde, že i něco natočíme v krátkých filmech a budeme předávat mladým. Začaly se shánět peníze, aby bylo možno filmovat. A kdo se toho ujme. Bylo s tím hodně práce, zabralo to dost času všem těm, které se na tom podílely.
Ale začaly i první nesnáze. Aby byly peníze, bylo třeba ustavit sdružení. Co si pamatuji na první setkání v Olomouci, už začaly dohady kdo jsme “ MY DCERY?“ „CO CHCEME?“ Všechno jsme si napsaly na velké papíry s tím, že snad to někdo rozebere. A rozjely jsme se do svých domovů.
Další fáze. Příprava knížky našich příběhů, které předcházela kniha Jany Švehlové, která ji pojala jako svoji diplovou práci při opožděném studiu v Americe, když u nás doma za komunistů studovat nemohla a sepsala příběhy prvních DCER, které se jí ozvaly na inzerát.
Radost z knihy ještě trochu překryla naše dohady, které naplno vypukly při setkání na Vítkově. Zjistily jsme, že nejsme schopné cokoli dohodnout natož vyřešit.Dva návrhy stanov na další setkání a nové volby - nic.
Při dalším setkání letos v Praze jsme se dověděly, že jsme v patové situaci.To co nás spojilo bylo napsání našich příběhů a tím jsme splnily, co jsme si předsevzaly . Ale nejhorší je,že nepotkávám DCERY, se kterými jsem se setkávala na začátku, a ani se mi nechce věřit tomu, co občas uslyším. Že už mezi nás nechtějí přijít!! Dalo by se říci, že to, co jsme prožily, by nás mělo spojovat. Nejsem psycholog, ale je zřejmé, že i nepatrný rozdíl v datech našeho narození, v místě bydliště a hlavně v rodinách se podepsalo na naši tolerantnosti. Chtěla bych poprosit ty mladší, studovanější a dravější DCERY, mějte ohled na nás starší, které jsme se musely přizpůsobovat a žít v jiných podmínkách.
Jana Švehlová, která nás svolávala, připravovala setkání, hostila nás, se neobjeví. Proč?
Máme se setkat v Olomouci. Nepochybuji o tom, že první den bude velice zajímavý. Na našich stránkách je už druhé pozvání na tento den. Ale setkání, které má být druhý den ( Valná hromada) — není. Je pravda, i když nejsem úplně neschopná v práci s počítačem, tak toto jsem přehlédla. Říkala jsem si, proč je tam další stejné pozvání a naše setkání druhý den, které je důležité pro naše setrvání a vyřešení a kde by měly být volby, probrány stanovy, na které byla utvořena skupina, ani nevíme jsou nějaké návrhy? Se žádné pozvání neobjevuje.
A ejhle. Ono tam je. Nechápu proč utajeně na druhé straně. Slyšela jsem,že DCERY nejsou tak neschopné, že všechno najdou a zjistí. Ale jsem asi z těch neschopných. Pro takové by bylo lepší to dát „polopatisticky“ na první stranu a třeba bychom věděly, že se s námi počítá, aby zase nenastala další patová situace.
Píši to pár dnů před naším setkáním. Budeme o tom uvažovat? Dohodneme se? Prosím všechny Dcery ! Máte-li nějaké otázky, chcete-li přidat nějaký návrh, napište to do komentáře pod článkem. Třeba se jen podepište, aby bylo vidět, že naše stránky čtete a máte zájem, jaký bude další osud našeho sdružení.
Děkuji.
Jana Mundilová.