S paní Dagmar Sadowskou jsem se potkala na našem setkání v Olomouci. Milá
přijemná dáma. Slíbila mi že co nejdříve napíše o svém osudu. Tady je:
Jmenuji se Dagmar Sadowská, roz. Buryanová narozena v roce 1952. Moje maminka Helena Buryanová, roz. Tolaszová se narodila v roce 1924. Maminka, po ukončení rodinné školy, pracovala v obchodě svých rodičů. Po roce 1948 byl obchod zestatněn, ale mohla v obchodě alespoň prodávat. To bylo místo, kde vzhledem k pohybu množství osob a svému postoji mohla aktivně pracovat pro skupinu osob napojených na agenty americké C.I.C.
Skupina, pro kterou pracovala, byla na základě udání odhalena. Maminka byla zatčena v prosinci
1951. Následovala vyšetřovací vazba, uvalena na ty, kterým se nepodařilo uprchnout. Maminka
měla známost s mým otcem, s kterým plánovala svatbu po vánocích. K tomuto
již nedošlo. Jako těhotná prošla vyšetřovací vazbou v Ostravě a na jaře 1952 byla odsouzena
na 11 let a 6 měsíců. Na porod byla převezena do civilní nemocnice v Českém
Těšíně, samozřejmě pod přísným dohledem „bachařek“. Po třech dnech byla z nemocnice
propuštěna domů, kde strávila jednu noc a ráno přijelo auto StB a maminku odvezli zpět
do ostravské věznice a mne nechali doma. Tento přístup vytočil mého otce do nepříčetnosti
a jel okamžitě protestovat do ostravské věznice, že mají horší jednání než
fašisté. Po tomto incidentu mu vyhrožovali, že může skončit jako maminka. Zřejmě si ale uvědomili,
že jejich jednání bylo nepřijatelné, protože již odpoledne přijeli a převezli mě k mamince. Tak
jsem se vlastně stala nejmladším vězněm.
S maminkou jsem strávila půl roku ve věznici na Pankráci. Jelikož jsem jako miminko neprospívala, vězeňský lékař doporučil mamince, ať mě předá otci nebo někomu do rodiny. Byla jsem dána do výchovy k tetě — maminčině sestřenici, kde jsem byla až do svých šesti roků, než jsem šla do školy.
Z pankráckého vězení byla maminka převezena do Pardubic. Já si pamatuji pouze na jednu návštěvu, bylo mi kolem čtyř let, byli jsme v místnosti, kde byl stůl, židle a knihovnička. Za stolem seděla maminka, pro mne však cizí žena, návštěva byla velmi krátká. Až po čase jsem si uvědomila, že to pro maminku muselo být velmi bolestné setkání, když já k ní nechtěla.
Vyrůstala jsem u tety, které jsem říkala maminko, ona neměla vlastní děti. Nikdo, ani otec, ani babička mi nevysvětlili, že moje maminka je někdo jiný, že jednou se s ní setkám. Samozřejmě počítali s tím, že po propuštění maminky za dvanáct let budu na celou věc pohlížet jinak.
Když maminku v roce 1958 propustili, měla jsem se přestěhovat do nové rodiny a od září navštěvovat 1. třídu, bylo to pro mě psychické trauma. Najednou jsem stála tváři tvář své mamince, která byla pro mě cizí ženou, cítila jsem strach i úzkost z nového působiště. Chtěla jsem zpět do původní rodiny. Plakala jsem, nechtěla jíst, teta-máma mne každý týden navštěvovala, ale setkání bylo vždy bolestivé a loučení ještě horší. Po půl roce rodiče zakázali mezi námi návštěvy. Teta mě pak tajně navštěvovala ve škole. Pak teta onemocněla a po další domluvě babičky, jsme se zase mohly vídat. Dlouho jsme s maminkou hledaly k sobě cestu. Samozřejmě i pro moji matku, která byla psychicky kriminálem velmi poznamenána, měla tato rodinná situace negativní vliv.
Po propuštění se velmi těšila na setkání se mnou, nakonec toto setkání pro nás obě znamenalo obrovský psychicky šok. Já, jako dítě jsem to těžko chápala a moje matka toužila, abych ji okamžitě přijala za svou, ale to bylo velmi těžké.
Byly jsme si citově vzdálené. Těžké období bylo rovněž v dospívání, kdy jsem se cítila velmi nesvobodná, také jsem pochybovala, zda mě má ráda. Dnes o tom nepochybuji, že i já ji velmi miluji.
To, jak to bylo těžké, jsem pochopila, až když jsem se stala matkou já.
O maminčině věznění se u nás nemluvilo. Možná mě tím rodiče chtěli chránit.
Její zatčení velmi poznamenalo celou rodinu. Maminka se dlouhodobě léčila na srdce, musela vyhledat pomoc psychiatra, onemocněla zánětem mozkových blan. Pro mne, jako pro dítě nechápající co se kolem děje, bylo toto období neskutečně stresující. Až v dospělosti po pochopení této kruté doby jsme k sobě našly vřelý a upřímný vztah.
Maminka v roce 2008 ovdověla a před dvěma roky prodělala velmi silnou mozkovou příhodu, která ji způsobila ochrnutí levé hemisféry.
„Čím jsi, závisí na třech faktorech: co jsi zdědil, co z tebe udělalo okolí a co jsi ty sám svobodně udělal ze svého okolí a ze svého dědictví.“
Aldus Huxley