Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová a předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky Iva Brožová uspořádaly 10. dubna 2013 konferenci na téma
JEDNOTLIVEC A STÁT
klikněte na titulek a čtěte dál
Všichni, kdo jsme byli ve sněmovním sále, jsme si užívali hvězdné obsazení přednášejících (Němcová, Brožová, Bělohradský, Sokol, Přibáň, Duka, Šíma, Sobek, Sedláček). Mezi nimi byla i Markéta Čermínová. Než její příspěvek přidám na webové stránky, ráda bych Vám napsala, že patřil k nejlepším a sklidil dlouhotrvající potlesk. Posuďte sami. Jakmile budu mít k dispozici další, ráda je přidám. Ano, už je tam příspěvek pana kardinála Duky, pana profesora Sokola a paní předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové i Jiřího Přibáně, profesora práva z Cardiffu.
Iva Brožová Příspěvek na konferenci konanou dne 10. 4. 2013 — téma „Stát a jednotlivec“
Vážené dámy, vážení pánové, vzácní hosté, dovoluji si Vás všechny přivítat na v pořadí již třetí konferenci, které vznikly na základě úvahy, že právo je společenská disciplína a že základní funkcí práva je regulovat společenské vztahy. Již první konference „Spravedlnost v právním státě“ reagovala na zvolené téma v širších společenských souvislostech. Druhé téma totiž „Odpovědnost“ mělo dokonce ambici dosáhnout na podstatu současné krize společnosti, která je identifikovatelná jako krize odpovědnosti vůbec. Dnešní téma konference „Jednotlivec a stát“ bylo vyprovokováno sílícími hlasy některých reprezentantů stávajících elit volajících po „posílení“ případně „polepšení“ státu. K otázce postavení státu a jednotlivce jsem přistoupila s vědomím mých limitovaných možností daných výkonem funkce, kterou zastávám. Svůj příspěvek jsem proto postavila na poznatcích, které jsou prověřeny časem a které mohou být potlačeny či dokonce eliminovány snahou hledat za každou cenu řešení, která se momentálně, tady a teď, nabízí. Při svém hledání odpovědi, jaký má být vztah mezi jednotlivcem a státem, jsem zjistila, že napříč lidskou historií převažuje u konzervativních i liberálních myslitelů obava z následků činnosti státu. Tuto obavu považuji za zásadní a je také výchozí myšlenkou mého příspěvku. Připomínám, že například dle Tocquevilla každá činnost státu představuje ohrožení svobody a autonomie občanů nebo dle Francoise Quizota má stát právo pouze klást odpor silám usilujícím ohrožovat volný tok mínění a nebo dle Adama Smitha extenze státní činnosti působí zpomalování pokroku a „když jsou odstraněny všechny systémy podporování a omezování samozřejmý a jednoduchý systém přirozené svobody se zavede sám sebou“. Navíc každý člověk, pokud neporušuje zákony má úplnou svobodu „sledovat svůj vlastní zájem, svým vlastním způsobem a soutěžit svou prací nebo kapitálem s prací či kapitálem kteréhokoliv jiného člověka nebo vrstvy lidí“. Všichni tito myslitelé v podstatě vychází z názoru, že stát je již svou povahou nezpůsobilý k ekonomické intervenci. Naopak jako jeden z prvních se ve prospěch ekonomické intervence státu vyjádřil Jean Charles Léonard de Sismondi z důvodu negativních účinků bezuzdného rozšiřování výroby projevujících se hospodářskými krizemi, chudobou, nerovným rozdělením majetku a důchodů. Wilhelm Wundt pak dovozuje, že s růstem morálního ocenění každého druhu práce a naopak morálního znehodnocení bezpracného majetku se uvolní cesta k ekonomickým zásahům státu do soutěže jednotlivců. Max Weber pak důvod potřeby ekonomické intervence státu spatřuje v povaze současné ekonomiky založené na kontaktech a známostech. Karl Raimund Popper po té, co dospěl k závěru o nelidskosti a nespravedlnosti kapitalistického systému, intervenci státu vysvětloval jednak paradoxem svobody, která, je-li neomezená, ponechává silného, aby tyranizoval slabého a dále paradoxem státního plánování, které, je-li neomezené, je nakonec na úkor svobody. Oba tyto extrémy pak lze vyřešit právě zásahem státu. Další myslitel Edward Hallet Carr dovozuje nutnost ekonomické intervence výsledkem hospodářské soutěže, který tuto soutěž vznikem monopolů vytěsnil, aby se současně jednotlivec stal vůči cenové manipulaci a masové reklamě bezmocný. Osobně sdílím tuto aktuálnost ekonomické intervence státu, zejména vezme-li se v úvahu anonymita kapitálu. Problém intervence státu je naopak v podmínkách demokratického uspořádání jednotně řešen ve smyslu zákazu intervence státu v oblasti kultury, přesto i tam musí stát vytvářet podmínky pro její tržní fungování. Stejně tak je shoda na zákazu intervence a povinnosti státu vytvářet podmínky pro nezávislé fungování justice, stát je také povinen zabezpečovat obranu země a ochranu životního prostředí. Obdobně lze identifikovat shodu, pokud jde o nutnou intervenci ze strany státu v oblasti školství, zdravotnictví a vědy. Míru intervence státu je třeba hledat mezi principem státního nevměšování na jedné straně a státním intervencionalizmem na druhé straně. Princip státního nevměšování sice znamená rozvoj produktivních sil, ale současně vede k diktátu monopolů a pocitu bezmocnosti jednotlivce. Státní intervencionalizmus pak sice vede k sociálnímu vyrovnávání, ale současně limituje iniciativu a úsilí jednotlivce. Vztah mezi principem státního nevměšování a státním intervencionalizmem chápu obdobně jako naplňování principu přiměřenosti v procesu nalézání spravedlnosti v případě střetu dvou proti sobě stojících základních práv a svobod. Jedna věc je však jistá, totiž, že existence státu s jeho donucovacím potenciálem je nutná, neboť ve společnosti by jinak převládl chaos a anarchie. Stát je tak nutnou součástí sociálního dění, ale nemůže se stát lékem proti odvrácené tváři konkurence. Naopak prvořadým úkolem státu by mělo být usilování o zajištění důstojných podmínek života pro všechny jednotlivce. Naplňování tohoto cíle však nemůže být výlučně věcí státu, ale mělo by být i věcí iniciativy jednotlivců. Jednotlivců, kteří nesdílení potřebu obracet se na stát a kteří k prosazení svých cílů zakládají spontánně nejrůznější sdružení, spolky, kluby, čímž naplňují ideál občanské společnosti. Občanskou společnost chápu jako společnost, v níž se jednotlivec ujímá odpovědnosti za vlastní osud a v níž stát podporuje individuální schopnosti a nesnaží se je nahradit vlastní činností. Důležité také je si uvědomit, že stát nemůže usilovat o to, aby všechny sdružení, spolky, kluby, vtáhl do své sféry, neboť by tak způsobil neutralizaci jejich aktivit. V této souvislosti připomínám étos Sokolů, který přispěl k vytvoření Československého sátu i jeho obraně a jehož hnutí, a to zdůrazňuji, stmelovalo sociálně rozvrstvenou společnost. Občanské spolky a sdružení dávají nejen prostor pro seberealizaci jednotlivce, ale současně mají politický potenciál v tom smyslu, že přispívají ke vzniku a růstu sebevědomého a odpovědného jednotlivce, který objektivně, ale ani subjektivně není v roli pouhé marionety mající význam jednou za čas při volbách. Nutnou podmínkou pro vztah státu a jednotlivce je vzájemný konflikt, a to právě mezi autonomně myslícím a jednajícím individuem a státem usilujícím o důstojný život všech jednotlivců. Jde přitom o konflikt, v němž oba musí „uhnout“, neboť jednotlivec se musí přizpůsobit státu a stát musí zajišťovat prostor pro jeho potřebu autonomie, neboť autonomně myslící a jednající člověk poskytuje podněty i pro činnost státu. Míra funkčnosti vztahu jednotlivce a státu je tedy určována konfliktem, který by měl adekvátně doprovázet dialog. Jakmile totiž nastane identifikování zájmu jednotlivce a státu, resp. vtažení jednotlivce do státní byrokracie, vytváří se prostor pro jeho manipulování, neboť státní byrokracie nikdy není dostatečně transparentní. Naopak, jestliže se zcela rozevřou nůžky mezi autonomně myslícím jednotlivcem a státem, vznikne prostor pro autokracii a totalitu. Jestliže autonomně myslící a jednající člověk poskytuje sám anebo i prostřednictvím spolků a sdružení podněty pro činnost státu, má stát povinnost dát jednotlivci prostor a všemožně ho podporovat nejen v oblasti zajišťování důstojných podmínek života, tj. v oblasti sociální, ale také v oblasti zájmové, ať už např. sportovní nebo kulturní. Proto také nejen sportovní klání, v nichž jde o výuku fair play, ale i kulturní akce, nemohou být exkluzivní záležitostí sponzorů, ale je to stát, který by měl zdůrazňovat význam takových akcí. Jen tak může stát mobilizovat pozitivní síly jednotlivce i společnosti. Z osobních důvodů v této souvislosti uvedu příklad Vasova Běhu ve Švédsku, kdy celé Švédsko je na nohou a mottem je: Ve stopách otců k budoucím vítězstvím. Jak již bylo uvedeno, v každé oblasti (ekonomické, zdravotní, sportovní, kulturní, ochrana životního prostředí) však rozsah podpory státu vždy musí zachovat prostor pro autonomní myšlení a spontaneitu jednání jednotlivců. V uvedené souvislosti se také aktualizuje potřeba podpory veřejnoprávních médií ze strany státu s cílem vytěsnit jejich bulvarisaci, ke které dochází za pomoci ekonomicky silných zájmových skupin, jejichž orientace na zisk vede ke vzniku a odvysílání pořadů, které z lidu tvoří manipulativní dav. Stejně tak bude nutné otevření Rad veřejnoprávních medií odborníkům, jejichž výběr nebude v režii stranických aparátů. Vztah státu a jednotlivce má též jinou demenzi. Jednotlivci — lidé jsou bytostí nedokonalé a ambivalentní a proto stát zrcadlí jejich nedokonalost a ambivalenci. V těchto podmínkách nedokonalosti státu a nedokonalosti jednotlivce je charakteristickým rysem jejich vzájemného vztahu úsilí o moc a to jako způsob seberealizace. Moc totiž neslouží jen k destrukci, ale též k tvůrčí aktivitě; může být pozitivní silou (a jsou to krize a pády, kdy se boj o moc projevuje jako fenomén tvořivosti), resp. instrumentem, kterým pozitivní síly prosazují svoje cíle. V této podobě má moc jako tvůrčí prvek svůj nezastupitelný význam jak pro jednotlivce, tak pro demokratický stát, neboť právě v něm mají jednotlivci prostor organizovat se do svých sdružení a spolků za účelem dosažení svých cílů. Uvedené jinými slovy znamená, že nejen prostor pro autonomní myšlení jednotlivce, ale též pro činnost spolků a sdružení je nezbytný pro fungování 8 demokratického právního státu. Stručně řečeno jinak, podmínkou pro fungování demokratického právního státu je autonomně uvažující jednotlivec se svou potřebou vytvářet nejrůznější spolky a družení. Není totiž jiné síly než spolků a sdružení, které jsou schopny držet ze své podstaty expanzivní stát v demokratických mezích. Jen pro úplnost úvádím, že spolehnutí se pouze na autonomní myšlení jednotlivce znamená zavádět ideologický individualizmus a uvolňovat ruce státu. V podmínkách naší ateistické společnosti a při vědomí expanzivní povahy státu považuji za potřebné zmínit význam náboženství pro demokratický stát. Význam náboženství pro demokracii pojmenoval Tocqueville větou: „První politickou institucí demokracie jsou náboženské obce“. Uvedený závěr lze podpořit ze dvou důvodů. První spočívá v tom, že pojem svobody je historicky totožný s dějinami judaismu a křesťanství. Druhý v tom, že svoboda svědomí je první ze všech svobod, neboť stojí mimo dosah státu. Český Ústavní soud v jednom ze svých nálezů (Pl ÚS 18/98) k čl. 15 odst. 1 Listiny, který zaručuje svobodu svědomí a náboženského vyznání výslovně uvedl: „vnitřní rozměr těchto práv vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování a nelze je omezovat zákonem“. Jestliže je svoboda svědomí první ze všech svobod, neboť stojí mimo dosah státu, oslabovat náboženství tak znamená 9 oslabovat i svobodu. Stejně tak není důvodu posilovat stát jeho ztotožněním se i s náboženstvím. Také odluka státu od církve udržuje stát v demokratických mezích. Důležité také je si uvědomit, že náboženství, to nejsou jen motlitby, ale i konání: pomoc chudému, starému, nemocnému. Řešila-li současná vláda restituce církve, řešila tím i míru pomoci chudému, starému, nemocnému. Nicméně hledání vztahu mezi státem, jednotlivcem a církví stále pokračuje. Problémy našeho demokratického státu však mají více podob. Byl to nejen profesor Cepl se svým slavným výrokem o tom, že demokracie není vždycky názor většiny, ale dávno před ním Thomas Madison, který dokonce upozorňoval na nebezpečí tyranie názorů většiny, která je však ve skutečnosti názorem menšiny. Uvedený názor zastával také profesor Čermák, z jehož díla (Otázka demokracie, díl třetí, společnost a stát) jsem v tomto svém příspěvku hojně čerpala. Jinými slovy i demokratický právní stát staví na vůli většiny, nicméně s hypertrofií tlaku na význam většiny vystupují do popředí egalitářské tendence vedoucí ke standardizaci ve společnosti a k odmítání každého projevu odlišnosti. Tyto egalitářské tendence produkují potřebu konformismu a vedou ke zglajchšaltovanému společenskému dění a současně odnímají prostor autonomně uvažujícímu jednotlivci. Aktuálně si troufám říci, že jsme společností, která, za pomoci médií, bdí nad průměrností. Stejně tak jsme společností soustředící se na slova a jevovou stránku demokracie. Je přitom zřejmé, že hovořit o svobodě, demokracii a dalších hodnotách je snazší, než je dokládat činy. Závěrem přiznávám, že neumím vytyčit hranice funkčního vztahu mezi státem a jednotlivcem, vím jen, že nerozumím volání po silném státu a budoucnost vidím nejen v autonomně uvažujícím jednotlivci a jeho potřebě vzít svůj osud do vlastních rukou výkonem práva se sdružovat a spolčovat ale také ve státu, který takové jednotlivce podporuje.
Děkuji za pozornost a těším se na všechny příspěvky dnešní konference.
Markéta Čermínová Stát a jeho soudce nebo soudce a jeho stát?
V roce 1937 se americký prezident Franklin Delano Roosevelt pokusil o reorganizaci soudnictví. Vadilo mu totiž, že konzervativní členové Nejvyššího soudu prohlásili řadu opatření z programu New Deal za neústavní. Prezident se zlobil, že dvě ze státních mocí — zákonodárná a výkonná — táhnou za jeden provaz, avšak ta třetí, soudní, nikoli. Kritizoval, že soud jedná jako sbor tvořící politiku, že si ke svému oprávněnému výkonu justičních funkcí zcela neoprávněně přisuzuje roli třetí komory Kongresu — tedy jakéhosi superzákonného sboru. Vyslovil se tak, že chce, aby na soudech vládly zákony a nikoli lidé. Přiznal, že chce jmenovat Senátu ke schválení takové soudce, kteří budou „mít pochopení pro podmínky dnešní doby a nebudou se povyšovat nad úsudkem Kongresu“. Je zjevné, že prezident Roosevelt se pokusil prosadit své vize státu a jeho soudců. Konzervativní síly i veřejné mínění se však postavily proti tomuto plánu.
Prezidentův návrh na reorganizaci
justice byl smeten s odůvodněním, že nelze připustit, aby si prezident země obtočil Nejvyšší soud kolem
prstu. Četla jsem si ten projev amerického prezidenta a v úctě se sklonila před moudrostí
amerického lidu. V duchu jsem si přirovnala Ameriku let třicátých k dnešní situaci
v této zemi. A našla jsem jistou podobnost. Není to totiž tak dlouho, co jeden z opozičních
zákonodárců v diskusi o nových kandidátech na posty ústavních soudců
v souvislosti s návrhem podaným k Ústavnímu soudu s cílem dosáhnout
zrušení zákona o církevních restitucích prohlásil: „Očekávám,
že soudci, kteří budou k ústavnímu soudu navrženi levicovým prezidentem a schváleni
levicovým Senátem, budou přístupnější našim argumentům.“ Bezpochyby chtěl tímto
zneužitím pozice ústavního soudu docílit toho, čeho jako politik nedosáhl, tedy zrušení
zákona, který byl schválen přes jeho nesouhlas. Upřímně říkám,
že z takového přístupu zákonodárců k soudní moci mne mrazí. Kdysi
v totalitní minulosti této země dostávali adepti na významné posty otázku, zda
souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území v roce 1968. Podle představ
zmíněného zákonodárce by teď zřejmě adepti na posty ústavních soudců měli předem
dostat otázku, zda souhlasí se zákonem o církevních restitucích. Ano —
zatím si dělám legraci — ale jen „takhle“ malinkou. Ten zákonodárce to totiž myslel
zcela vážně. A naše země je bohužel v mnohem horší situaci, než byla Amerika ve 30. letech
minulého století. Tato země byla skutečně v minulosti zcela zdevastována dvěma diktaturami, nacismem
a komunismem. Oba tyto totalitní režimy vstoupily do jakési soutěže, komu má být dovoleno
páchat více násilí na člověku. A nemyslím tím pouze fyzické
násilí. Oba tyto režimy totiž učinily justici služkou jedné strany a složkou programu moci
a nenávisti, který zhypnotizoval masy. Takové masy, které pak tleskaly Hitlerovi, Stalinovi
a v této zemi Gottwaldovi. V celosvětovém měřítku to stálo miliony mrtvých.
A stát si vytvořil justici — své soudce — která tyto zločiny schvalovala a odpůrce
režimu trestala. Tato morální devastace, devastace hodnot, nás, bohužel, ovlivňuje do dneška. Pan
prezident Havel tehdy řekl, že naše země nevzkvétá. Dnes zjišťujeme, že podmínky,
v jakých se země nalézala, byly mnohem horší, než jsme si dokázali uvědomit. Už před několika
roky mi řekl jeden zahraniční student po krátkém pobytu zde při svém odjezdu: „Vy žijete
v zemi, kde není nic hanba“. Zabolelo mě to, protože mám tuto zemi ráda. Ale pak jsem musela pokorně
uznat, že ten kluk měl pravdu. My zatím nežijeme v demokratické společnosti. Možná žijeme
ve společnosti „na cestě k demokracii“. Ale té nedosáhneme, pokud připustíme nebo jen budeme
tolerovat, že první větou lidí přistižených při nějaké nekalosti není slovo „pochybil
jsem“, ale „ukažte, který zákon jsem porušil“. Protože přesně takové šikovné
obcházení zákona, to je ta tichá, téměř legální korupce, která
nás dneska velice trápí. Z toho se nemůžeme vymanit jinak, než — a promiňte mi
poněkud archaické slovo — vnitřní mravností. A to se týká v první
řadě státu, tedy všech stáních mocí, soudnictví samozřejmě nevyjímaje. Žádná
ze státních mocí — ani zákonodárná, ani výkonná, ani soudní
— a žádný z jejich představitelů si nesmějí myslet, že jim tento stát patří.
Představitelům státní moci nemůže stačit pouhé samotné vzdělání, pouhé znalosti
a vědomosti. Vzdělaný politik, soudce či jiný významný činitel bez mravního kreditu
a vědomí zodpovědnosti je větším nebezpečím než člověk nevzdělaný. Pokud v tomto
státě nebude panovat většinová shoda ve vztahu k základním mravním
hodnotám, které nikdy nelze zákonem regulovat, stavíme na písku a vedeme společnost
do propasti rozkladu. Při budování demokratického státu nemůžeme nikdy dovolit, aby stát
degradoval své soudce na pouhé aplikátory či snad provaděče zákonů a dokonce jim ukládal,
čím argumentům mají být při výkladu práva přístupnější. Protože do
zákonů se dá napsat leccos. Nadřazenost árijské rasy stejně jako vedoucí úloha
KSČ, či se v něm může skrývat nějaká nikoli nepatrná výhodička pro tu či onu zájmovou
skupinu. Zákonem se dá dokonce znetvořit. Aby si stát vydobyl respekt a úctu jiných
států, zejména téhož společenství, musí vychovávat a mít soudce, kteří
budou vykládat právo tak, aby v maximální možné míře bylo dosaženo spravedlnosti.
A výkladem Ústavy, ústavním právem, to musí začít. Kanadský
právník William Paul Kennedy kdysi o kanadské ústavě řekl: „Jak málo lze poznat naši
ústavu, jestliže se spokojíme s pouhým čtením jejího textu.“ Řeknete si
možná, že to jsou jen vzletná slova. Ale já to tak nevnímám. William Paul Kennedy žil
na přelomu 19. a 20. století (1879 — 1963) a není to tak dávno, kdy
u nás, po přímé volbě prezidenta, se vyskytly úvahy, zda z pouhého textu
ústavy — čl. 62: Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy
vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její
demisi, lze dovodit, že tak prezident může učinit pouze na základě vlastního uvážení.
Někteří právníci tvrdili, že „širší výklad ústavy“ něco
takového připouští. Musím říct, že mě to šokovalo. Mám za to,
že právě výklad Ústavy nic takového nepřipouští. Byla-li Ústava
přijata jako základní zákon svobodného a demokratického státu, založeného
na principu parlamentní demokracie, pak nelze nikdy — při respektu k duchu ústavy —
žádným výkladem přiznat prezidentovi takovou možnost. Jak poznamenal Ferdinand Peroutka ve svém
stěžejním díle „Budování státu“ — dobrá Ústava musí
být doplněna dobrou politikou. A soudce právě tím, že vykládá právo tak,
aby dosáhl co možná nejspravedlivějšího uspořádání vztahů, chrání svůj
stát — protože jen takovými rozhodnutími (byť třeba rozhodnutími v neprospěch státu)
potvrzuje existenci státu právního a tudíž jeho demokratickou legitimitu. A nikdo, ani
představitelé státních mocí, nemůže nerespektovat soudní rozhodnutí. Stát
nesmí pohrdat lidmi, ale na druhé straně ani lidé, bez ohledu na své majetkové či
momentální politické postavení, nesmějí pohrdat státem. To je
základní princip, „úhelný kámen“ budování státu.
Každý může využívat svých práv. Ale je projevem pohrdání státem,
pokud kdokoli a jakýmkoli způsobem své právo zneužívá. A pokud se tak děje, tak
to nemůžeme jen tak ignorovat. A nemůžeme takovým jednotlivcům přiznávat proti státu více
práv, než má stát proti nim. Nemůžeme stát dehonestovat tím, že jej budeme ponižovat,
že jej budeme oslabovat při výkonu jeho pravomocí a funkcí. Kdybychom vzali státu jeho
důstojnost, vytvořili bychom stát slabý a nefunkční, který by nebyl schopen reagovat
na zneužívání práva a zamezit mu. Koneckonců — i to známe ze své
vlastní historie. I komunisté využili veškerých demokratických principů a ústavně
zaručených práv, aby se chopili moci a nastolili diktaturu. My přece dnes, ve společnosti nikoli
totalitní, nemůžeme žít „proti státu“, my nemůžeme stát negovat a chovat
se k němu jako k totalitnímu nepříteli. Už prezident Masaryk, vyjadřoval-li se k minulosti,
upozorňoval na to, že „odrakouštět“ — a my bychom dneska klidně mohli říct
„odtotalitnět“ či „odkomunizovat“ — to znamená získat smysl pro stát
a státnost demokratickou. Používám dneska poměrně často pojem „mravnost“. Ale mravnost —
to není obušek, se kterým by se lidé mohli mlátit po hlavě. Vůbec ne. Mravnost je to, co
nutně musí být téměř vůdčí myšlenkou při výkonu státní moci. Hovořím-li jako
soudkyně, musí být mravnost vůdčí myšlenkou při výkladu zákona. A k tomu musí
být nutně dán soudci prostor. Soudce není computer, do kterého by se naházela skutková
tvrzení a důkazy a ono to v něm nějak zachrastělo a vypadla správná odpověď. Tak
to není. Jsou naprosto správné a oprávněné nároky na osobnost soudce,
na jeho kvality odborné i lidské. Soudce není vyčleněn z oprávněné
kritiky. Ale splňuje-li soudce tyto nároky, i on — jako zástupce státní moci —
oprávněně žádá garance výkonu soudní moci, tedy nezávislého rozhodnutí bez
ohledu na to, jaká politická strana a s jakými požadavky je momentálně u moci, bez ohledu
na to, kdo si myslí, že by měl být soudce přístupnější jeho argumentům. Nežádá
to jménem svým, to je požadavek k naplnění Ústavy. Soudce nesmí být
nucen k servilitě v žádném ohledu. Servilita vůči momentálně nejsilnějšímu vede právě
k nemravnostem, protože představuje ztrátu čestnosti, sebeúcty a důstojnosti. A takový soudce
nemůže být přínosem pro stát. Víte, s touto zásadou, o které jsem teď
hovořila, se pojí mnoho praktických problémů při výkonu funkce soudce. Rozhodování je
ztíženo často zbytečně komplikovanou a nejasnou dikcí zákona. Procesní rozhodování už
téměř není v rukou soudce, protože je upraveno způsobem tak formalistickým, že téměř koliduje
s požadavkem na rychlost rozhodování a naopak na druhé straně je tento požadavek
na rychlost rozhodnutí dováděn až k absurdnosti, jako kdyby ta „meta“ rychlosti byla jakousi
zářnou hvězdou soudního rozhodování a spravedlnost sama mohla zůstat až někde vzadu. Soudci je
upírán čas k tomu, co mu musí být nejvlastnější — ke zvažování
a přemýšlení o právu. To všechno jsou problémy, se kterými se soudci při
výkonu státní moci dnes a denně potýkají. A jsou to problémy opravdu
zásadní a tíživé, právě v době, kdy ve veřejnosti stále častěji
rezonují úvahy o krizi společnosti, která není jednotná, o krizi státu, který
neprosperuje. Ale podstatné je, abychom měli možnost řešit je nikoli v rovině osobní — ve vztahu
k jakémukoli „nadřízenému“, ve snaze komusi „vyhovět“, ale v rovině
skutečného a oprávněně sebevědomého reprezentanta demokratické státní moci. Začala jsem
tento projev myšlenkami amerického prezidenta, který se pokusil — neúspěšně — ovlivnit americkou
justici. Skončím myšlenkami prvního československého prezidenta, který o vztahu státu
a jednotlivce uvažoval jinak: „Demokracie nesmí být jen na ústavním papíře
a v ústech demagogů. Ani ten nejlepší parlament není povolán k tomu, aby odhlasoval, co je
pravda, právo a mravnost. Není jiné morálky, jiného etického řádu pro státy
a jejich správce než pro jednotlivce. Děkuji za pozornost.
kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský Člověk jak tvor společenský
Vzhledem k tomu, že téma konference pojednává otázku vztahu jednotlivce a státu, chtěl bych se jen krátkou a možná trochu diletantskou glosou zamyslet nad vztahem „jednotlivec a stát“ v kontextu té západní civilizace, která se stala skutečností ve století katedrál a univerzit. Odpusťte mi trochu kacířskou a možná disidentskou poznámku. Západní civilizace zrozená ve 13. století není symbolizována trůnem ale vertikálou, která požaduje kritické myšlení, racionalitu, bez které by univerzita ani katedrála nemohly vzniknout. Neboť v obou symbolech je rozhodujícím momentem katedra. Naše západní civilizace je symbiózou Knihy knih, která se zrodila v kolébce lidské kultury a civilizace a antického odkazu. Již sama Bible ve své nejmladší části přebírá ve svém diskurzu, mohli bychom říci v katedratickém myšlení, tento odkaz. Krátkost této mé glosy nedovoluje další rozvinutí. Pojetí člověka jako i státu, které patří ke zmíněné historické civilizaci právě díky 13. století, dovoluje jistým způsobem přijmout i téma vaší, či v duchu univerzity naší, konference.
V obou případech, jak v antickém pojetí obce či státu tak v semitsko-biblickém pojetí, nebyl nikdy stát chápán jako organizované násilí, které by mohlo zotročovat člověka, ale byl vždy určen k zabezpečení, ochraně a růstu. Myslím, že máme-li hovořit o společnosti a státu, pak nám plně může vyhovovat Aristotelova definice člověka zóon politikon tedy bytosti navýsost společenské, nikoli však stádovité a nemyslící masy. Zde platí slova jeho učitele Platóna, který definuje člověka jako bytost rozumnou. Mohli bychom říci až příliš racionální, neboť je to Platón, který umisťuje střed člověka do lidské lebky, na rozdíl od Aristotelova archaičtějšího pojetí, kde lidská duše sídlí v srdci, jak je tomu také v biblické deuteronomistické tradici reprezentované především prorokem Jeremiášem. Pojmy tělo, duše a duch jsou vlastní naší civilizaci a svědčí o bytostném zájmu člověka o interpretaci vlastní existence, jak individuální tak společenské.
Dovolte mi, abych se trochu přidržel starého přísloví „ševče, drž se svého kopyta“ a na chvíli se zahleděl do výpovědi biblického textu. Klíčovým či základním a také nejstarším textem Bible je kniha Genesis se svojí dvojitou zprávou o stvoření světa. Tady je člověk chápán v kontextu celého kosmu. Starší zpráva, která je však až na druhém místě, tedy v 2. kapitole, říká: “Jahve, Bůh, vyformoval člověka, prach ze země a do jeho nozder vdechl dech života a člověk se stal živým tvorem (doslovně živou duší).“ Člověk se objevuje na počátku procesu stvoření a pro něj je stvořena celá zahrada Eden se svým rostlinstvem a zvířenou. V mladší zprávě, kterou Bible začíná, v šestém dni na konci pyramidy svého díla řekl Bůh: „Stvořme člověka k našemu obrazu… A Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu jej stvořil. Stvořil jej jako muže a ženu.“ Co říci k těmto zmíněným veršům? V obou případech (necituji stvoření Evy z Adamova žebra) je člověk jako druh ve smyslu genus bytostí komplementární, pohlavní, jako muž a žena. Je také bytostí bipolární. Vzatý ze země a podobný Bohu, obdarovaný dechem života, či duší. Zamýšlíme-li se spolu s biblickými komentáři, tak židovská tradice říká, že člověk je jako bytost dvojí povahy: je smrtelný i nesmrtelný, pozemský i nebeský, jsou v něm dvě náklonnosti: jak k dobru, tak ke zlu (připomeňme si známou publikaci Ericha Fromma Lidské srdce a jeho schopnost dobra a zla). Targum Onkelos výraz živá duše či živý tvor interpretuje jako hovořící duch. Hovořit, mluvit, respektive řeč je nástrojem komunikace. A to jak mezilidské komunikace, tak ale i jako možnost Boha komunikovat s člověkem a člověka s Bohem.
Vraťme se k oné symbolice naší kultury a civilizace. K symbolu katedrály a univerzity. O čem nám vlastně tyto symboly vypovídají? Zpráva o stvoření končí výrazem tolédót, tedy nikoliv mýtus, nikoliv přírodovědecké pojednání, kronikářsko-historický záznam, ale můžeme říci již staročesky: rodokmen. Konec konců to je i označení názvu knihy Genesis. Semitská civilizace, vědoma si své nomádské historie rodiny, rodu a kmene věděla, že člověk není schopen žít jako individuum. Víme, že koncepce společenského či státního útvaru je podrobována i biblickými autory sžírající kritice. Odmítají zpočátku vznik monarchie a hodnocení jednotlivých panovníků by si nezadalo s hodnocením vlády a státních představitelů v současných médiích, naši republiku nevyjímaje. Kritika však nevycházela z koncepce člověka jako společenské bytosti, která je odkázána od svého početí, zrodu, dětství až k samotnému stáří sama na sebe, ale poukazovala na nepřítomnost principů solidarity a subsidiarity, aniž bychom tuto terminologii zrozenou v moderní době mohli v Bibli objevit.
V řecké společnosti, od které jsme přijali terminologii demokracie, ústavnosti apod. víme, že stát se rodí z pojmu oikos (dům), terminologicky shodně s biblickým bét (dům), kdy velmi nesnadně rozpoznáme, zda se jedná o stavbu, rodinu, rod nebo dokonce území. Překladatelé Bible by vám o tom mohli mnohé vyprávět. Přesto bych se odvážil tvrdit, že moderní pojem demokracie tak, jak o něm snily generace před námi, se nezrodil v řecké Akropoli, ale na Sinaji při formulování Desatera, které nerozlišuje mezi mužem a ženou, neboť obrazem Boha je muž a žena, ne každý zvlášť. Pohlavní bipolarita člověka nedává možnost, aby deset norem předávaných Mojžíšem mohlo preferovat nebo degradovat muže nebo ženu. Nezná otroka a pána, bohatého či chudého, dítě nebo starce. Biblická koncepce člověka dává nejvyšší ochranu jednotlivci.
Rabínský komentář říká: „Vzhledem k tomu, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu, můžeme tvrdit, že kdokoli by zničil jen jediného člověka, nese vinu, jako by zničil celý svět a kdokoli zachrání pouze jediného člověka, má zásluhy, jako by zachránil celý svět.“ (Sanhedrin 37 a) Člověk má své výsadní postavení v celém díle stvoření a je Bohem chráněn. Bůh také zajišťuje jeho stravu, na rozdíl od mezopotámských mytologií, kde je člověk stvořen, aby sloužil bohům a zajišťoval jim každodenní stravu, jak poznamenává vtipně známý odborník, biblista Klaus Westermann.
Bůh, komunikující s člověkem a uzavírající s ním smlouvu, vyznává své přátelství a lásku s ujištěním, že ho nikdy neopustí, ale vykoupí a zachrání. Je také skutečným garantem nastíněné demokracie, která dostává svou počáteční podobu ve stoletích katedrál a univerzity v městských a klášterních demokraciích. To je důvodem, že známý romantik Lamenais nazývá Boha největším demokratem.
Máme-li vyčerpat ve zkratce biblickou koncepci člověka, pak si nemůžeme nepovšimnout spisů proroků. Na rozdíl od delfské věštírny, mezopotamských a egyptských prorockých kultovních svatyní máme před sebou bohatou literaturu autorů, jejichž díla patří k největším pokladům světového písemnictví. Proroci Izajáš, Jeremiáš, Baruch, Ozeáš jsou nepochybně součástí panteonu světové literatury. Prorocký obrat o Božím slově dábar ha Jahve je nutné chápat v původním hebrejském významu slova, kde výraz dábar (slovo) musíme překládat ne v našem současném chápání, ale jako skutečnost, jako událost, jako čin. Proto je nevýstižným popisem: „zaznělo Jahvovo slovo“ tomu a tomu, ale doslovný překlad je: „stalo se Jahvovo slovo“. Tento obrat nám říká, že je to Boží čin, operace, která zasahuje nitro člověka, a která ho zcela mění. A tak jsme svědky toho, že proroci přicházejí s koncepcí člověka jako bytosti schopné Boha (homo capax Dei). V této perspektivě se také stává srozumitelným Nový zákon či evangelia, kdy známou větu z Janova Prologu „Slovo se stalo tělem“ musíme přeložit „stalo se člověkem“.
Přicházím tak k ústřednímu poselství křesťanství, které hovoří o tajemství inkarnace, skutečnosti Boha, který se solidarizuje s člověkem v absolutní míře. Přijímá na sebe lidský úděl v rabim Ješuovi z Nazareta, tedy Ježíši Kristu. Odvolávám se znovu k Lamenaisovi. Teprve pak můžeme chápat Ježíšovo zlaté pravidlo: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je zákon i proroci.“ (Mt 7,12) Zde začneme chápat Novou smlouvu s jediným přikázáním, kdy stačí vztah Bůh — člověk a člověk — Bůh. V Evangeliu sv. Jana čteme: „Když jim (apoštolům) tedy (Ježíš) umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: ´Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.´ (Jan 13,13—15).“
Takto je chápaný člověk ve vztahu k druhému a k celé společnosti, kde jeden druhého oslovuje „bratře a sestro“ a Boha slovem „Otče“. Ježíš nejenom zpřítomňuje viditelným způsobem neviditelného a může být oslovován jako „Pán“, tj. svrchovaná autorita, ale přitom zůstává bratrem. Zde se naplňuje obrat sv. Ireneje „člověk je Boží slávou“. Návratem k biblické představě člověka jako Božího obrazu hovoří sv. Irenej o člověku, jehož přirozené schopnosti rozumu a osobnosti v něm tvoří Boží obraz a schopnost Boží milosti mu dává Boží podobu srv. (Gn 1,26). Dovolte mi, abych připomněl zápas o člověka, jeho důstojnost a svobodu ve čtvrt stoletém působení polského papeže Jana Pavla II., který třikrát navštívil naši vlast, a kterého při jeho první návštěvě při obnově svobodného a suverénního státu se svobodnými občany přivítal největší zástup v historii této země na Letné v dubnu roku 1990.
Biblický obraz vesmíru a člověka v něm není ani geocentrický ani heliocentrický, jak se často vedly diskuse, ale naopak antropocentrický, neboť jinak tomu nemůže ani být. Celé poznání člověka vychází z jeho perspektivy. Není to, jak bylo již naznačeno, chápání člověka jako do sebe uzavřeného, ale jako bytosti otevřené k druhému, otevřené Božímu „Ty“.
Děkuji za pozornost.
Jiří Přibáň Individuální práva a morální iritace ústavního systému
Jan Sokol „Všichni hrajeme divadlo“. Morálka a etika jednání v roli
Vážené dámy, vážení pánové
rád bych poděkoval pořadatelům za pozvání a vám všem za trpělivost, s níž snášíte mé laické výlety do oblasti práva. Dnes bych ale chtěl hovořit o problému mravním, který patří do praktické filosofie a práva se týká jen nepřímo. Chci tím zpochybnit ten zdánlivě jednoduchý protiklad mezi jednotlivcem a státem, zejména tradiční představu autonomního jednotlivce. Téma se mi zdá ale aktuální také proto, že po mém soudu souvisí s problémem korupce. O tom se dnes hodně mluví, a přece si stále nejsme jisti, v čem přesně spočívá. Chci tedy mluvit o otázkách mravnosti, když člověk jedná v nějaké roli.
Až na docela nepatrné výjimky, vychází celá tradice praktické filosofie z „metodického individualismu“. Předpokládá, že jednající osoba se
1. rozhoduje svobodně a jedná sama za sebe,
2. zachází jen s tím, co jí patří a
3. za své jednání nese plnou odpovědnost.
Tak jako v jiných oborech i zde tento metodický individualismus výrazně zjednodušuje uvažování i argumentaci, protože vztahy mezi jednotlivými osobami jsou čistě „bilaterální“ a v moderní společnosti více méně symetrické: „já pán — ty pán“. Proto na ně lze také aplikovat kouzelně jednoduché zásady vzájemnosti, jako je Zlaté pravidlo, kategorický imperativ nebo moderně řečeno „test záměnou rolí“: kdykoli se rozhoduješ a jednáš, představ si sám sebe v kůži toho druhého.
Bohužel tento prostý a průhledný model lidských vztahů v moderní době čím dál tím méně odpovídá skutečnosti. Ne že by bilaterální a souměrné vztahy mezi lidmi zmizely, ale panují spíš v soukromé sféře, kdežto dnes se čím dál tím častěji rozhodujeme a jednáme ve vztazích daleko složitějších. Na úřední jednání policisty, soudce, ale ani politika, advokáta nebo učitele se zlaté pravidlo aplikovat zřejmě nedá. Když policista dává pokutu, nesmí uvažovat o tom, zda by chtěl pokutu také dostat. Podobně učitel, když dává špatnou známku, nebo politik, který prosazuje nějaké nepříjemné opatření. Nejednají totiž sami za sebe, ale z nějakého pověření a v zájmu společnosti.
Ve slavné knížce, v češtině s provokativním názvem „Všichni hrajeme divadlo“, ukázal americký sociolog Erving Goffman, že v moderní společnosti musí člověk čím dál tím častěji vystupovat v nějaké roli. Nejčastěji v roli zaměstnance, ale také v roli například zástupce, správce, voleného funkcionáře, představitele atd. V žádné z nich se nedá říci, že by se rozhodoval zcela svobodně a jednal jen sám za sebe. Právě naopak, i v té nejjednodušší roli zaměstnance musí samozřejmě jednat v zájmu a podle pokynů svého zaměstnavatele či nadřízeného, případně klienta, svěřence, pacienta atd. Ti od něho právem očekávají spolehlivost a vyžadují loajální činnost ve svém, nikoli v jeho zájmu. Jejich vztah je sice bilaterální, ale rozhodně ne symetrický.
Ještě složitější je situace volených zástupců, představitelů a vůbec mluvčích nějaké instituce, kteří za ni mají rozhodovat, jednat a vystupovat před veřejností. Nejsou vázáni jen loajalitou vůči svým organizacím a zaměstnavatelům, vůči voličům nebo klientům Jsou totiž zpravidla členy nějakého týmu — například politické strany — která vyžaduje určitou míru koordinace a solidarity, „pracovního konsensu“ (working consensus), zejména když vystupují před veřejností „na scéně“, jak říká Goffman. Ten si všichni musí nějak vyjednat a pak představovat před diváky, i když je to samozřejmě kompromis a sami s ním tak docela nesouhlasí. Proto „hrají divadlo“, což nemusí být jen přetvářka, ale tak jako u divadelního herce prostě požadavek jejich profese. Své případné námitky a výhrady si mohou jednotliví „herci“ se svými „režiséry“, nadřízenými či kolegy vyřídit jen „za scénou“, když jsou mezi sebou a ne před očima veřejnosti.
To je tedy sociálně psychologická, čistě deskriptivní stránka věci. Jednání v roli však má i svoji palčivou stránku mravní či normativní, které se praktická filosofie zatím v obecné rovině vyhýbala. Musím se tu tedy vydat na nejistou půdu vlastních úvah a mohu se opřít jen o již popsané a publikované příklady. Soukromník, jak jsem řekl, zachází jen s tím, co mu patří, co je v jeho vlastnictví. Naproti tomu člověk v instituci a v roli nakládá s prostředky a pravomocemi, které nejsou jeho. Jsou mu jen svěřeny, a i když s nimi různě zachází, smí to dělat jen za jistých podmínek a k přesně určeným účelům. Kdykoli tyto meze překročí, může za to být volán k odpovědnosti, ať už by šlo o zpronevěru, zneužití nebo jen zanedbání. Takové jednání může být jistě korupční, ale i kdyby je dělal v tom nejlepším úmyslu, nemůže je obhájit. I kdyby chtěl starosta pomoci matce s plačícím nemluvnětem, z obecní pokladny to udělat nesmí.
Obecně se dá říci, že člověk v roli se musí naučit tato jednání, kde zachází se svěřenými prostředky a pravomocemi, přísně oddělit od svých osobních zájmů, od svého soukromého života, kde platí jiná morální i právní pravidla. Nejde přitom jen o zacházení se svěřenými prostředky. V soukromém životě je běžná a samozřejmá určitá velkorysost, kdy by člověk sice mohl trvat na svém právu, ale v zájmu dobrých vztahů nad maličkostí mávne rukou a svého oprávnění se vzdá. Když jde koupit deset deka salámu a prodavačka se zeptá „je to trochu víc, můžu to nechat?“, málokdo bude trvat na svém. Pokud ale jedná v roli, nemůže si přísně vzato nic takového dovolit. Finanční kontrola bude trvat na tom, aby účty odpovídaly přesně, a neuzná argument, že se jedná o maličkost.
Takže v prvním kroku musí člověk striktně oddělovat svůj soukromý život a zájmy od svého působení v roli, jakkoli to může být obtížné. Ale je to všechno, co se po něm chce? Z čistě právního hlediska by se mohlo zdát, že ano. Ve skutečnosti je to ještě o trochu složitější. Ve slavné knize o procesu s Adolfem Eichmannem Hana Arendtová tento názor fakticky zpochybnila. Eichmann, zodpovědný za velkou část „konečného řešení židovské otázky“, se zde totiž předvedl jako naprosto dokonalý úředník. V soukromém životě dobrý otec spořádané rodiny dokázal ve své hrůzné roli tuto lidskou stránku dokonale vypnout a jednat v intencích svých nadřízených bez nejmenších pochybností. Své soudce vyděsil tím, že stále citoval Kanta a jeho vysoké hodnocení povinnosti. Korunu tomu nasadil, když připustil, že asi třikrát selhal — a to když několika Židům umožnil, aby se deportaci vyhnuli. U soudců si tím ovšem přitížil a postavil je do velmi obtížné situace: zřejmě nelhal a o své nevině byl upřímně přesvědčen…
Nejsem vůbec kompetentní posuzovat právní stránku Eichmannova procesu a omlouvám se, že jsem problém demonstroval na tak drastickém případě. Zdá se mi však, že se s podobným dilematem setkáváme i v docela běžných občanských situacích. Německý sociolog Niklas Luhmann přesvědčivě popsal moderní společnosti jako soubory autopoietických segmentů, které se ze společnosti samy vydělují, komunikují převážně uvnitř svých vlastních světů a stanovují si vlastní pravidla pro komunikaci s okolím. Jenže v tom právě vidím velké nebezpečí institucí, že se s pomocí zaměstnanecké discipliny mohou dokonale uzavřít a oddělit od okolního lidského světa. Ten pak ovšem také nemá žádné možnosti odhalit, pokud se uvnitř těchto organizací dějí nějaké nepravosti. Dokonce ani tehdy, když toto okolí přímo ohrožují.
Pokud chemická továrna vyrábí a používá nějaké nebezpečné látky, jenom insider na to může upozornit a nikdo jiný. Pokud v nějaké veřejné organizaci kvete korupce, jenom insider na ni může narazit a pokusit se zjednat nápravu. Musí přitom evidentně porušit nejen vnitřní předpisy organizace a svoji loajalitu vůči ní, ale často i kamarádskou solidaritu se svými spolupracovníky. Své vlastní zájmy přitom téměř jistě poškodí a navíc bude v očích mnoha lidí ještě vypadat jako udavač. V posledních letech jsme zažili několik takových medializovaných případů a dokonce i někteří politici zahráli na tuto strunu, jen aby dopad skandálu svedli na toho, kdo jej vůbec umožnil odhalit. Žumpa ostatně také páchne, až když se začne vyvážet.
Oblast svobodného jednání soukromého občana jsem na začátku charakterizoval za třetí také tím, že za své jednání a jeho důsledky nese plnou a nedělenou odpovědnost. Také v tomto bodě se jednání v roli zásadně liší. Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu je zákonem výslovně omezena do výše několika měsíčních platů. Čím větší a mocnější organizace, tím obtížnější bude tuto odpovědnost vůbec vypátrat a individuálně přisoudit. Možná to vůbec nepůjde a administrativní postupy při podpisování důležitých rozhodnutí skutečnou odpovědnost vlastně vylučují. Pokud mohu posoudit praxi posledních let, i význam jednotlivého podpisu se výrazně oslabil a často slýcháme, že je to pouhá formalita, protože „odpovědná osoba“ pořádně nevěděla, co podepisuje.
Nemluvím o tom všem samozřejmě proto, abych jen podporoval defétistické nálady, u nás tak silně rozšířené. Chtěl jsem vás jen upozornit na nové problémy, jak je vidím z hlediska praktické filosofie, a možná i povzbudit, abyste se nebáli o nich také přemýšlet. Samy od sebe se jistě nevyřeší a i „neviditelná ruka trhu“ — pokud se na nich přímo nepodílí — je na ně zřejmě krátká.
(Konference PSP a NS, 10. 4. 2013)