Zúčastnila jsem se exkurze, kterou pořádala naše pobočka KPV Uherské Hradiště do Příbrami, na Svatou Horu, Tábor Vojna a do Meditační zahrady pana Hrušky v Plzni.Cestou se mně v hlavě honily vzpomínky, které i po 52 letech jsou stále živé a nezapomenutelné. Náš táta na táboře Vojna strávil tři roky a já zde byla jednou na návštěvě — s maminkou. Bylo mně 13 let. V sobotu jsme přijely do Prahy a odtud brzy ráno vlakem , který zastavil někde v polích, vysedalo zde hodně lidí a odtud autobusem k návštěvnímu baráku, kam přivezli i vězně. Čekali jsme za plotem, až nás bachaři vyvolají.Ten pocit nikdy nezapomenu — tátu jsem neviděla skoro 3 roky. Těšila jsem se na něj a v hlavě plánovala, co mu řeknu . V dřevěném baráku nás dělila stěna se zamřížovanými a zasklenými okny, vzájemně jsme se neslyšeli, u vedlejších oken byli další rodiny odsouzených ….Do očí se mně draly slzy a hrdlo bylo stažené a tak jsem tam stála neschopná ze sebe vypravit slovo — 15 minut uteklo a byl konec návštěv.U posledního okýnka, které nebylo zadrátované, jsme si mohli dát pusu na rozloučenou. Zpáteční cestu si nepamatuji, bylo mně smutno a nevěděla jsem, kdy tátu opět uvidím.
V Příbrami nás čekal pan Zahrádka, bývalý mukl, který byl po celý den naším zasvěceným průvodcem. Zde jsme navštívili muzeum III. odboje. Velmi zajímavé dokumenty o bezostyšnosti komunistického režimu 50.let byly středem pozornosti nás pamětníků, ale i žáků 9.třídy.
Z Příbrami jsme jeli na Svatou Horu, kde jsme relaxovali a prohlédli si baziliku s kaplí Nanebevzetí Panny Marie , bohatě zdobené ambity a krásné panorama tohoto poutního místa.
Tady jsem opět vzpomínala — a to na přítele mého otce pana Karla Vysloužila, jehož první cesta po propuštění „na svobodu“ z tábora Vojna, byla na Svatou Horu.
Dalším cílem byl tábor Vojna, který v letech 1951 — 1961 fungoval jako režimní vězeňské zařízení pro „ státně bezpečnostní zločince“. Nejdříve pan Zahrádka krátce hovořil o historii tábora, ze strážní věže jsme měli celý areál a jeho okolí jako na dlani — i ohromné haldy vyvezené z uranových dolů. Zajímavá byla expozice III.odboje a prohlídka lágru, jehož dnešní podoba dává zkreslený obraz původního stavu, ale při troše fantazie si jej návštěvník dovede představit. Procházela jsem lágrem a vybavovala si vzpomínky na tatínkovo vyprávění. Tady se setkal s mnoha vzácnými lidmi a našel spoustu kamarádů, byl zavřený v korekci či bunkru, na ošetřovně vypomáhal ve svém volném čase. Tiše jsem zde stála a s úctou vzdávala hold všem těm známým i neznámým bývalým vězňům komunistické hrůzovlády….
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali směrem do Plzně, kde cílem naší cesty byla krásná meditační zahrada, kterou vytvořil jako památník obětem zla a symbol naděje i odpuštění bývalý politický vězeň pan Luboš Hruška. Společně s panem Zahrádkou jsem šla pozdravit a poděkovat za krásné dílo nemocnému autorovi, který se živě zajímal o dění v KPV, krátce jsme vzpomněli na jeho působení v Uherském Brodě a vzájemné kontakty s tatínkem. Nyní, kdy píšu tyto řádky, jsem obdržela smutnou zprávu o úmrtí pana Hrušky.
Tady naše putování končí, odjíždíme z Plzně, cestou se s díky loučíme s panem Zahrádkou a jedeme zpátky na Moravu. Za celý den jsme najeli asi 800 km a společně strávili 18 hodin na cestách. Za pěkný výlet a jeho organizaci patří náš dík paní Anně Honové. Z celého náročného dne jsem si odvezla mnoho zážitků, ale největším zážitkem pro mne byl ohromný zájem žáků o zločiny páchané komunistickým režimem a jejich přirozená a skvělá kázeň. Díky páni učitelé !
V Uherském Brodě dne 2.července 2007
Marie Janalíková
pro internetové stránky www.dcery.cz dne 21. 9. 2007