Na aktuální situaci reaguje ve svém příspěvku Jana Mundilová.
Od loňského roku myslím na to, jak vzpomenout a připomenout čtenářům na našich stránkách něco z našich vzpomínek.
Až setkání se dvěma DCERAMI, které si krom toho,že jsou dcery, také prošly dlouhodobým kriminálem v padesátých letech, mi pomohlo k napsání těchto řádků.
Oběma bude příští rok DEVADESÁT LET. Hana sedne do svého auta a z Hořic do Malína přijede na setkání s Květou naprosto samozřejmě a ne poprvé. Květa je na tom tělesně podstatně hůř a samota jí také nepřidává, ale byla velice ráda tomuto setkání.
Pokračování — klikněte, prosím, na titulek článku.
Hana mě asi nepochválí, že jsem to prozradila, ale tady není co tajit.
Tím se dostávám k dalšímu poznání. Kniha Nezhojené rány národa, o které už na našich stránkách bylo dost napsáno, nesplní všechny snahy autora, dokud si ji lidé nepřečtou.
Tam teprve zjistíte, že v každé kapitole jsou popsány zrůdnosti minulého režimu podrobně. A já jsem kapitoly o ženách a ženských lágrech četla zrovna před tímto setkáním. Je nutné připomenout, co nejen muži, ale hlavně ženy vytrpěli ve vězení. Ženy neměly vůbec nic ulehčeno. Ve věznicích jim foukalo, zatékalo, netopilo se jako v mužských věznicích. Chodily v mokrých gumákách a oblečení, které nikdy neuschlo, nejen v létě ale v zimě! Dostávaly také málo jídla, o hygieně ani nemluvě. A ženy mají těch potřeb víc než muži. Nic jim nebylo ulehčeno. Pokud šly do vězení jako svobodné, po návratu většinou už nemohly mít děti. Po všech strastech, onemocněních, které nemohly vyléčit, nebyla šance mít děti.
Pro mladé. Dnes se rodí děti starším ženám, ale jsou pod pravidelným lékařským dohledem. A ať nadává, kdo chce, jak chce, nedá se přirovnat lékařská péče před a po roce 1989, to zcela pomlčím o tehdejší péči ve věznicích.
Chtěla bych vzpomenout také naše rodiče. My DCERY padesátých let, jsme právě skoro stejně staré. Proto i naši otcové a matky mají v těchto letech sté výročí narození. Můj otec a řada dalších otců a matek mají kolem šedesáti let od nástupu do nápravných táborů. Byla to léta, kdy se KSČ snažila úplně nejvíce.
Ve spisech, které jsem našla v archivech jsem se divila výplatním listům z uranových dolů. Hlavně že tam byla kolonka, kolik také posílají rodinám. Táta neposlal ani korunu. Opět v knize jsem se dočetla, že v letech 1948 — 1953 nedostávali muklové žádnou výplatu !!!. Celá mzda šla na stravování, ošacení, na péči, kterou jim věnovali bachaři, na ubytování, které měli na samotkách, pryčnách, nebo i holé hlíně, často s jídlem jednou za tři dny, ochucené bitím. Se žádnými sprchami, jedině když stáli v dešti, mrazu, sněhu na apelplacu. To ani nepotřebovali ručník, všechno na nich zmrzlo.
Podle vyprávění bývalých vězeňkyň, dostávaly až do poloviny 50. let výdělek Kč 1.00 /jednu korunu/ denně a měly za měsíc Kč 30.00 na tzv. požitky, na nákup toal.potřeb, kostkového cukru a „psí“ suchary. Vězňové od roku 1948 do cca 1953 nebyli pojištěni.
Pro mladé. Jistě jste četli, jak si stěžuje pan Rath, že se nemůže koupat, že má málo vycházek. Ale je v suchu, může psát, jde mu plat, vydělal knihou, kterou napsal ve vězení.
Je to šedesát let. Ve stejné republice, se stejnou KSČ(M), dost lidí té doby ještě žije. A všichni od soudců, STB, všech pracovníků v lágrech, všech agentů, nadháněčů si plnili jen svou povinnost. Lidé, kteří nebyli postiženi, neprožili to na vlastní kůži, vzpomínají, jak byl levný bůček, ROH je vozilo po vlastech českých, když byli hodní, dostali se i do Tater, do NDR za nákupy před vánoci s penězi ukrytými, kde se dalo, a dokonce i do Bulharska.
Pro mladé. Kolik vás studuje v cizině, kolik znáte jazyků, kolik z vás dělá pokrývače, zedníky, tesaře, klempíře, ta řemesla, která měla zlaté dno?
V naší republice je hodně špatného, pro mnohé je ale i to dobré samozřejmostí. — Zlodějiny, vraždy, kdo s kým, za to jsou lidé ochotni denně zaplatit různé deníky, časopisy cokoli. A ještě pochválí, že Blesk dává na charitu. Neuvědomí si, že jsou to jejich peníze. Kdyby je místo novinám dali přímo charitě, pomohli by více postiženým lidem, se kterými mají takový soucit.
Pro mladé. Jezdím často do Prahy. Nesetkala jsem se v autobuse, v tramvaji, v metru, že bych musela stát. Vždy i několik mladých vyskočí a nabídnou místo. S úsměvem a ochotně.
Proto hlavně vás mladé, prosím, v těchto volbách. Běžte a volte! Učte se rozeznávat lidi, kteří kandidují! Máte k tomu noviny, počítače, umíte si o každém najít spoustu informací. Vyhodnocujte tyto informace a rozhodujte. Jde o váš život. Nebo chcete, aby se tato republika vylidnila?
Zbývá mi jedno přání: Aby si hodně zvídavých nalistovali naše stránky
Jana Mundilová