Zasáhl osud a o prázdninách nám ji vzal. Nám všem. Už, když jsem psala krátkou
zprávu o jejím odchodu pro naše webové stránky, uvědomila jsem si, 
že Irenčin příběh nemáme k dispozici. Jen
střípky, střípečky to byly, co jsem posbírala mezi námi Dcerami. I když jsem se je
s velkým úsilím snažila poskládat jako archeolog nalezené kousky nádob, v tuto
chvíli jsem rezignovala. Ne však na dlouho. Vždyť jedním z našich cílů je přece zachytit co nejvíc
příběhů pro budoucí pokolení, aby si naši potomci při studiu historických materiálů mohli
rozvinout barevnou škálu příběhů z let mládí našeho, u nás Dcer mnohokrát
smutného. Tu škálu dlouho opomíjenou, zatlačovanou budovatelskými písněmi a ódami na vyrubané tuny uhlí a litry mléka od krav údernic. Oslovila jsem proto pana Hynka. Ten v době
krátce po pohřbu připravil největší díl vzpomínkových dokumentů a pro další zainteresoval
syna Radka a Irenčiny přátele. Tak se mi začal rozvíjet v rukou vějíř vzpomínek, dat a poznámek k Irenčině životu.
Než jsem se pokusila složit věty z různorodých pramenů do kloudného útvaru, přijímám pozvání od pana Hynka do Suchdola, abych nahlédla do míst, kde Irenka žila, abych se nadýchala atmosféry domácího prostředí, abych promluvila s člověkem, který stál Ireně po boku dvaačtyřicet let, abych viděla obrázek od pana Šlézingra a abych nahlédla do pokoje, který je pietně uchováván v duchu jeho majitelky.
Je sobota, nádherný den. Léto se loučí se svou vládou a předává žezlo podzimu s gestem — můžeš napravit ty pokažené dny na sklonku mého panování, tak se čiň. Bydlím na opačném konci Prahy, sem zavítám málokdy. Vychutnávám si Vltavu, která si vyhloubila své koryto právě tady pod mohutnými skalami. Samotné skály mě uchvacuji, moje milované vily na Babě bělající se po levé straně napovídají, že už jen kousek a jsem v Suchdole. U školy doprava a pak doleva. Zastavuji.
Vítá mě pan Hynek. A vzápětí, když předcházel dotaz, jestli se nebojím psů, mě obhlíží druhý člen domácnosti — pes nalezenec Beneš. Jmenuje se vlastně Ben, ale tady se na něj láskyplně volá „Beneši“. V době, kdy je běžné slova krátit, je mi tohle vybočení z módního rituálu milé. Usedáme. Jsem trochu nervózní, spoléhala jsem na to, že nás sem přijede víc, jenže to nevyšlo. Nejsem zvyklá vstupovat do cizích domácností, neumím dělat interview a teď tu sedím a plácám páté přes deváté. Modré oči pana Hynka za obroučkami brýlí mi však pomáhají se z té zpropadené neprofesionálnosti pomalu vyvlékat a taky, protože jsem si veškeré materiály, které se mi předem dostaly do rukou, prostudovala, otázky mi postupně naskakují.
Irenka se narodila v dubnu 1946 v Pelhřimově, v době, kdy po válce panovaly veliké naděje, že se podaří odstranit válečné následky a že brzy bude zase dobře. Když nebyly Irence ještě ani čtyři roky, tedy v roce 1950, byl její milovaný otec Zbyněk Stárek zatčen. Byl souzen a prokurátor požadoval trest smrti. Všem z rodiny se hroutí svět. Maminka se věnuje soudním odvoláním a tyhle administrativní procedury stráví veškerý její čas. Irenčinu výchovu přejímá babička, tetička a dědeček, kteří se o ni s láskou starají a vštěpují jí lásku ke knihám. Dědeček byl takový starý písmák, v pravém smyslu toho slova. Obrozenec.
Irenčin otec byl člověk s neobyčejným životním elánem, šikovný a pracovitý. Podařilo se mu díky svému nezměrnému pracovnímu úsilí během několika málo let vydělat na to, aby v Pelhřimově založil autoopravnu. Zpočátku malý, posléze velmi prosperující závod. Mohl nabídnout zaměstnání téměř dvacítce dělníků. Za okupace byl do dílny dosazen německý nucený správce. V roce 1943 byl pan Stárek zatčen gestapem za činnost v odbojové skupině a vězněn v Terezíně a v koncentračním táboře Buchenwald.
Když se Zbyněk Stárek vrátil z koncentráku domů, vrhnul se opět do podnikání, vybudoval znovu Němci zdevastovanou opravárenskou dílnu, oženil se a stal se otcem malé Irenky. Šťastné roky skončily záhy. V roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu obviněn z přípravy atentátu na poslance Šmída, proto byl okamžitě v lednu 1950 uvězněn a v září téhož roku odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení a peněžité pokutě sto tisíc korun. Vězněn byl v Jihlavě, v Ostrově nad Ohří a Příbrami. Díky amnestii v roce 1953 byl propuštěn, ale musel nastoupit povinnou brigádu v uranových dolech v Příbrami. Pokus o rehabilitaci na sklonku šedesátých let byl neúspěšný kvůli nástupu normalizátorů k moci. Pan Stárek zemřel na Štědrý den roku 1973. Byl plně rehabilitován až v roce 1991, o což se postarala právě Irenka.
Situace celé velké rodiny po uvěznění pana Stárka byla svízelná. Dařilo se ji překonávat jen díky lidským kvalitám všech členů rodiny. Některé neděle trávila malá Irenka s maminkou nekonečným cestováním, aby navštívila tátu. Irenčiným úkolem bylo zabavit alespoň na chvilku bachaře, aby neslyšel, co si návštěva s vězněm povídá, a umožnit tak matce, aby svému manželovi mohla podstrčit nějakou maličkost. Irenčina matka byla velmi moudrá, rozvážná a laskavá žena, která dokázala být ve správný čas důsledná. Všechny tyto vlastnosti se zúročily v životě po boku manžela, ale osvědčily se především v obdobích těžkých. Zvláště v letech padesátých, když Zbyňkovi hrozil trest smrti, vedla soustavná jednání s právníky (různá odvolání, žádosti o milost, o podmínečné propuštění), ze všech sil se snažila svému manželovi pomoci. Morálně ho podporovala pravidelnými návštěvami ve vězení. Paní Stárková byla hluboce věřící, pravidelně chodila do kostela, což také nepřidávalo na kádrovém hodnocení rodiny.
Ve školním roce 1952—53 nastupuje Irenka do školy. Byla šikovná, její přirozená inteligence ji dovedla k nejlepšímu prospěchu ve třídě. Až na výjimky se jí také nikdo netroufl vysmívat, že je dcerou odsouzeného, ale přece jen cítila odstup. Některé děti si s ní nesměly hrát. Jedině neobyčejná soudržnost a kultivovanost rodiny pomáhala překonávat těžké chvíle. Snad proto se v Irence zahnízdil odpor k rodnému městu. Nemohla pochopit, že může vzniknout taková nenávist vůči jejímu otci, který se pro Pelhřimov zasloužil nejen jako zaměstnavatel. Strach setkávat se s rodinou Stárkových postiženou Zbyňkovým vězněním ochromil v této neutěšené době i mnohé čestné obyvatele Pelhřimova. Rodina byla sledována, do jejich domu byli národním výborem přiděleni podnájemníci.
Když se Irenka měla rozhodnout, kam dál po absolvování devítiletky, nastal problém. Vypadalo to na verdikt: žádné další vzdělávání a do výroby! Vynikající prospěch a konečně otcovo hornické povolání z posledních let umožnily, sice s problémy, ale přece, aby Irenka nastoupila alespoň na Střední ekonomickou školu, provoz spojů, v Praze na Vinohradech. Bylo to na počátku šedesátých let. V Praze dochází postupně pomaloučku k uvolňování. Na škole působily ještě velké osobnosti kulturního života, třídní profesorka Seligerová češtinářka, francouzštinář, překladatel Konůpek. Kádrovými materiály se profesoři nezabývali. Takový to byl rozdíl mezi Prahou a venkovem. Irena navštěvovala své příbuzné v Pelhřimově každou neděli, věnovala spoustu času výstavám, divadlům a koncertům, přesto maturovala s vyznamenáním, dokonce se samými jedničkami. Co to bylo ovšem platné, dostat se na vysokou školu svých snů — studium dějin výtvarného umění — při svých kádrových předpokladech pokládala za nemožné. Rozhodla se odejít do praxe.
Irena nastupuje ke správě spojů do Pelhřimova. Po zkušenostech z Prahy jí tu připadá všechno malé, stále tu platí staré kádrové pohledy, nedá se tu dýchat. Proto se rychle rozhoduje odejít zpět do Prahy. Po návratu z mateřské dovolené se nasměrovala k práci s informacemi a počítačovému vyhledávání bibliografie. V této oblasti se dostala na špičkovou úroveň, což je zásluhou její přirozené inteligence, zvídavosti a stálého úsilí a píle při studiu v práci. V roce 1986 definitivně zakotvuje na České zemědělské univerzitě v Praze. Tato práce ji bavila do posledního okamžiku, prohlubovala své znalosti jak v poznávání různých databází, studiem angličtiny. Svou výkonností předčila mnohé vysokoškoláky a v poslední době byla i zařazena na pozici, kde se jinak vysokoškolské vzdělání vyžadovalo.
A tak tu máme před sebou Irenin život. Schází v tom vyprávění mnohé. Její křesťanský pohled na svět, její rodinný život, její zaujetí výtvarným uměním, její láska k pejskům a kočičkám, její posedlost při propagaci knihy Zaváté šlépěje.
V této knize a na DVD vytvořeném u příležitosti vydání knihy a natáčení některých příběhů můžeme Irenu spatřit. Autorka paní Marie Bohuňovská nešetřila slovy chvály na Ireninu adresu, když mi o Ireně psala, jak nakoupila ohromné množství publikací s tím, že je bude mít do budoucna připravené jako dárky, jak paní Bohuňovskou pozvala během festivalu Mene Tekel přespat domů do Suchdola, jak se starala o prodej knihy atd. I já mám schovaný poslední e-mail od Irenky, v němž nás vyzývá k podpoře knihy v akci o Zlatou jeřabinu.
Jana Švehlová vzpomíná, jak na posledním našem setkání pronesla myšlenku o vzájemném setkání dětí z rodin nekomunistických vězňů a dětí z rodin původně komunistických pohlavárů, posléze pak lidí persekvovaných, tzn. vězněných nebo popravených. Reakce Dcer na tento nápad nebyla zdaleka souhlasná. Tenkrát Irenka vstala a svým altovým, i když v té chvíli chvějícím se hlasem prohlásila, že je nejen věřící v Boha, ale také věřící v porozumění mezi lidmi.
Mnohé z nás máme pocit, že jsme s Irenkou něco nedomluvily. Škoda. A tak snad slova Veroniky Sobkové dovedně zarámují obraz jednoho života:
Irena Hynková byla moudrá a statečná ženská se smyslem pro humor. Dokázala se vcítit do druhých lidí a měla v sobě neobyčejnou velkorysost, dovedla odpouštět. Byla skromná a měla sklon nepovažovat samu sebe a svůj příběh — například příběh dcery politického vězně — za příliš důležitý. Bohužel se mi nepodařilo jí to vymluvit a její příběh zaznamenat.
V posledním období jejího života jsme se hodně sblížily. Byl to velký dar, Ireno, že jsem Tě mohla poznat a moc Ti děkuji, že jsi mi svojí zkušeností a laskavým vhledem tolik prospěla na mojí vlastní cestě životem. Moc mi chybíš.
Co dodat? Irena Hynková chybí nám všem. Doma, v zaměstnání, mezi přáteli, na elektronické adrese…
Co mohla, to sesbírala Zuzana Vittvarová