Tak abyste věděli, obě Jany, Kánská a Švehlová se fotografovaly při příležitosti přípravy brzkého setkání Dcer.
Ano, sobota 20. října 2007 byla pro nás Dcery dnem, na který jsme se těšily. Potkaly jsme se opět po půl roce. Tentokrát na Vinohradech, v Jičínské ulici, a to díky velkorysému pozvání Heleny Jirounkové, jedné z nás Dcer. Dostaly jsme příležitost strávit několik hodin v milém prostředí kavárny s nepřehlédnutelným jménem Carpe Diem (z latiny “užij dne”). My jsme opravdu dne užily, začaly jsme v deset dopoledne a některé z nás skončily v pozdních hodinách odpoledních.
Od teď přestanu psát v příčestí minulém ypsilon, protože se mezi nás vypravili i muži. Byla jich sice menšina, ale v české gramatice se uplatní hned i ta mužská minorita.
Jakmile jsme se usadili, v tu chvíli u nás stála milá obsluha a plnila velmi bystře naše přání. Cink, cink o skleničku, a dostali jsme radostnou zprávu, že na cestě za námi je paní Jana Kánská, dcera dr. Milady Horákové.
Kavárna naplněná lidmi i očekáváním se za pár okamžiků dočkala. Paní Jana Kánská přišla mezi nás. Dcera, o které se ví asi nejvíc, Dcera, která vlastně ještě ve Washingtonu všechno zavinila. Jak to? Když se jednou potkala s Janou Švehlovou a vyprávěla svoji „story“, uvědomila si Dcera zakladatelka JŠ, že by stálo za to analyzovat dopady hrůz let padesátých na „děti nepřátel státu“. Tak vzniklo téma výzkumu, tak se začaly postupně plnit magnetofonové kazety s příběhy holčiček, tedy dcer politických vězňů, budoucích Dcer, které vytvořily jakési společenství. To se postupně rozšiřuje o další a další příchozí. Už neslouží jen pro sdělování bolestí a křivd, ale pro výměnu zkušeností z přednášek ve školách, z hledání nových forem, jak zviditelnit tyhle příběhy, aby nezapadly do šedi historie.
Vystupování paní Kánské vyvolalo mezi námi jakousi zvláštně nepopsatelnou potřebu být s ní, potřást jí rukou, říci jí něco milého, příjemného, hladivého. Neradi jsme se s ní loučili.
Následovala pracovní část našeho setkání. Dohodly jsme se, že vytvoříme z kruhu nás všech jakousi komisi, radu či skupinu či jak toto uskupeni nazvat. Členky komise se budou rekrutovat z těch z nás, které mají chuť, sílu či nápady angažovat se ve sběru příběhů dětí, jejichž rodiče byli persekvováni na základě komunistického práva, stalinských doktrín, apod. Příběhy v psané podobě nebo ve formě audio či audiovisuální nahrávky budeme poskytovat k dalšímu, především výukovému a studijnímu využití, např. pro návštěvy ve školách všech stupňů a pro osvětové působení v rámci výuky novodobé historie a občanské nauky a pro konsultace nebo případná doporučení při tvorbě školních osnov. Rády bychom byly nápomocny při seminárních pracích studentů o době, která byla dobou temna, ale také dobou našeho mládí. Budeme nadále vést webové stránky www.dcery.cz a jejich anglickou verzi www.enemysdaughter.com, na nichž se některé příběhy objeví a na nichž bude k dispozici i prostor k diskusi na téma zkušenosti s totalitními režimy.
V každém případě naše společenství se bude scházet tak, jako se scházelo, a to každý půlrok, pokud nám všem zdraví dovolí. Vždyť si chceme mimo jiné i jen tak nezávazně pohovořit o věcech, které nás těší, ale i o těch, které nás trápí.
Potěšila nás návštěva dvou Dcer ze Slovenska, dvou Márií Ničovej a Jurčovičovej. Pokud to bude v našich silách, rády pomůžeme radou při formování slovenského klubu Dcer.
Zuzka Dražilová, filmová producentka informovala o zamýšleném projektu filmového zpracování jednotlivých příběhů Dcer, resp. o sbírání filmových podkladů pro vytvoření budoucího dokumentu. Zatím se jeví situace jako velmi příznivá i v oblasti materiální. Budeme si všichni držet palce, aby se práce dařila a podařila.
Co říci na závěr? Děkujeme manželům Jirounkovým za azyl, děkujeme paní Kánské, že odložila své osobní plány a přišla mezi nás, děkujeme si navzájem, bylo nám všem spolu dobře. Carpe Diem. Dne jsme užili náležitě.