Tak ho nazvala autorka, ale mně
se k příběhu derou do prstů na klávesnici počítače přívlastky — osudový,
smutný, krutý, i když on končí tak, že bychom mohli citovat básníka: Života bído,
přec Tě mám rád. Dejme slovo autorce:
Zde jsem napsala, co jsem od dětství do své plnoletosti prožila, aniž bych to chtěla, ale co ovlivnilo celý můj život. V Reflexu, v čísle 37, kde paní Olga Myslivečková píše o Dcerách nepřítele státu, se k mé fotografii přilepil jen tento krátký popisek:
Rodiče Michaely Hynkové, Karla a Ladislav Vycpálkovi, se pokusili v roce 1951 s tříletou dcerou o přechod hranic. Tatínek dostal 13 let, v Jáchymově a na Bytízu si odseděl 9,5 roku. Maminka, odsouzená na šest let, byla po čtyřech letech propuštěna. O Michaelu se starala babička.
Pokusím se ta strohá fakta vyprávěním trochu rozvést, aby na našich stránkách byl příběh celistvý. Jsem březnový ročník 1948. Narodila jsem se v Praze a do tří let jsem tady též s rodiči a babičkou žila. Moji rodiče byli oba jedináčci, matka pocházela z Prahy. Dostalo se jí jako dceři obchodníků výchovy v penzionátu, za války studovala malířství v Mnichově. Tatínek byl selský synek, absolvoval reálné gymnázium a posléze pracoval v pojišťovně.
Naši se seznámili ve vesnici, odkud pocházel tatínek. Maminka totiž navštěvovala své příbuzné, tetu a strýce, kteří tam vlastnili restauraci. V roce 1947 se moji rodiče nechali oddat. Po Únoru naši viděli začínající procesy, a jelikož matka udržovala stále kontakt s Mnichovem, chtěli opustit i se mnou republiku. Bohužel jim nastrčili agenta, který je udal, i když vše ohlásili a najali advokáta, všechno se zkomplikovalo. Museli se vystěhovat, opustit byt za přítomnosti STB. Do domku byla nastěhována rodina s třemi děcky, rodina sestry předsedy místního národního výboru. I babička s dědou měli na mále, protože vlastnili více jak deset hektarů polností. A tragédie se rozjížděla na plný plyn.
Tatínka zatkli v březnu 1951 a mamku v květnu téhož roku. Tatínka odsoudili na 13 let a mamku na 6 let za údajnou velezradu a byli označeni za nepřítele státu. Pro mě připravili soudruzi dětský domov. Po těžkém vyjednávání jsem byla dána do péče mých prarodičů z venkova. Matčina matka přišla o domov v Praze, tak se přistěhovala také k nám na vesnici do domu tatínkových rodičů. Pražská babička celou situaci nemohla snést a stále chodila po úřadech, žádala o nový soud. Až si pro ni přijeli černým autem tři estébáci. Pamatuji si na její křik, jak vyskočila oknem a chtěla jim utéci, ale na vsi ji chytli a odvezli. Dlouhý čas nikdo nevěděl, kde všichni jsou. Cítila jsem napětí, na vsi se všichni znali, ani doma mezi prarodiči to nebylo lehké. Naučila jsem se je pozorovat a poslouchat ta věčná obviňování.
Po čase jsme se dozvěděli, že pražská babička byla umístěna v Bohnicích a následně zbavena svéprávnosti. Samozřejmě že jsme ji jely navštívit, já i babička. Za rodiči jsme mohli, až byly povoleny návštěvy. Matku jsem navštívila jen jednou, protože byla až v Želiezovcích na maďarských hranicích. Tátu jsem viděla prvně v šesti letech. Jinak dětství jsem trávila tak, že mne tahali v kočáře s deštníkem po polích. Večery a rána jsem prožila s babičkou ve chlévě, protože jsem se stále bála.
Matka se vrátila, když mi bylo sedm let, a tatínek — to mi bylo dvanáct. Když se vrátili, nemohla jsem si zvyknout, zvlášť na tátu. Zůstali jsme bydlet na vesnici, matka si našla podnájem a od babičky jsme odešli. To jsem jako dítě nemohla pochopit, i to, že vztah mezi mamkou a její matkou (pražskou babičkou) byl tím vším také hodně poznamenán a obě si přestaly rozumět.
Když se vrátil táta, zdálo se, že bude vše
dobré. Narodil se jim syn, je o 13 let mladší než já. Mamka se na něj upnula, a já
jako bych nebyla. Nikdy nebyli ve škole, do které jsem chodila. Když jsem si chtěla vybrat, co budu dál dělat,
zástupce ředitele školy mi řekl: “ Ty se o nic nesnaž, máš nespolehlivé rodiče“. Tak jsem
si sama vyřídila, co šlo, ale stejně jsem se vždy cítila mimo a sama.
Vztah mezi mnou a rodiči už nikdy nebyl normální, oni sami to také nezvládli. Nerozvedli se, ale žili si každý sám po svém. Přesto všechno jsem je měla ráda. Máti je osmdesát šest let. Tatínek zemřel v roce 1984. Za války byl čtyři roky totálně nasazen v Mnichově, potom dva roky na vojně a na konec byl 9,5 roků v kriminále, vrátil se na amnestii v roce 1960.
A co říci na závěr? Člověk nemůže vůbec ovlivnit, v jaké době, v které zemi a kterým rodičům se narodí. S odstupem času mně připadá, že všechno mnou prožité a popisované, nebylo skutečné.
Michaela Hynková
Bylo to skutečné, Míšo, proto díky za příběh. Tady si ho mohou všichni přečíst.