Žili jsme na vesnici a zimní večery bývaly vyplněny činností pro nás děti velmi nepříjemnou a to draním peří. Tato činnost začínala již na jaře, kdy se husám vylíhla milá žlutá kouzelná housátka. Tato kouzelná stvoření pro nás znamenala jejich krmení, opatřování jejich specifické stravy. A z kouzelných stvoření vyrostly během léta bílé kousavé potvory, důležité však proto, aby byly alespoň třikrát oškubány, zbaveny peří. To peří pro nás naše babička připravovala jako náplň do peřin do výbavy.
A byla zde zima a s ní draní peří. Neměla jsem tuto zimní zábavu vůbec ráda, nespatřovala jsem v tom žádné velké potěšení, vadilo mě při draní nepřetržité povídání zúčastněných „bab“, ze kterého spíše zaznívaly aktuální i dřívější „vesnické drby“. A tak jsem si vždycky říkala, že žádné peřiny do výbavy nechci. Myslívala jsem později i na svého tátu ve vězení, který tuto činnost musel také vykonávat. Musel splňovat normu a já vždy na návštěvě jednou za rok viděla ty zničené ruce právě od draní peří. Za nesplnění normy byly kruté tresty, jak nám po svém návratu vyprávěl. Ponejvíce korekce, snížené dávky jídla apod. Naproti tomu ty naše vesnické „báby-dračky“ si takovou lehkou práci v teple pochvalovaly. Po maminčině smrti jsem všechny rodinné peřiny namačkala do auta a prodala za pár korun v kolínské sběrně, v podstatě za benzín na dopravu duchen autem do té, tehdy již soukromé, sběrny. Bylo docela obtížné tolik peří „udat“, ale povedlo se. O té doby nemáme doma ani pírko! I klasickou mašlovačku jsme nahradili tou „moderní“ — silikonovou…
Miroslava Bočková