KALKOFEN NEBOLI VÁPENKA V KRUŠNÝCH HORÁCH byla oáza v přírodě. Překrásná hájenka — daleko široko jediný dům kde byl telefon. Hned naproti stála horská chata - hospoda u Günthrů, jednopatrová s velkou terasou, útulnou jídelnou kde vévodily nad stoly velikánské petrolejové lustry, denně se čistily cylindry, aby se večerní osvětlení blýskalo — až v polovině třicátých let 20.století se všude na Krušných horách zaváděla elektřina do chalup — do domů.
Pojmenování KALKOFEN obdržela osada devíti chalup včetně velké stodoly, od vápence který se na místě vyskytoval — vyrábělo se v jednotlivých pecích sklo. Prameny pitné vody tryskaly ze země, na lukách kvetly horské bylinky, v lesích zrálo bobulovité ovoce, rostly hřiby i lišky — u sedláků se prodávalo čerstvě nadojené mléko, čerstvé máslo ale i brambory, na polích rostl oves, len… dvakrát ročně senoseč…a nejbližší obchod??? v Novém Městě, Moldavě nebo za hranicemi v Rehefeldu.
Ve Vápence měla rodina Johnů jednoduchou chalupu od třicátých let minulého století, tam jsme se naučily lyžovat, obsluhovat kamna se dřívím, uvařit jednoduchá jídla, tam jsme pěstovaly jako děti svá prvá přátelství, naučily se samostatnosti, odpovědnosti a mnohé více — srostly jsme se s dřevěnou stavbou dokonale. Nebály jsme se ničeho — patřily jsme jakoby mezi vesnické obyvatele — za války při zatemnění - jsme si šly k sedlákům bez potravinových lístků pro mléko, mléčné výrobky, brambory. Těšily jsme se na každý weekend se sněhem nebo také bez sněhu. Balily svá zavazadla na záda, těšily se na prázdniny - hurra do Kalkofen!
Cesta z domova až do Vápenky — Kalkofen trvala asi čtyři hodiny. Nejprve tramvají na konečnou stanici do Dubí — poté pěšky tři kilometry na vlakové nádraží Dubí — na trase: Most — Dubí — Mikulov — Nové Město — Moldava — STOP hranice — vlak pokračoval do Saska. Po válce v NDR vytrhali koleje, prodali časem po listopadu/89 malé stanice do soukromých rukou — už nikdy se nic vrátit nemohlo. — Z Nového Města jsme ušly pěšky či na lyžích další asi tři kilometry a byly u cíle.
Koncem války — aniž by se někdo někoho zeptal — nastěhovali se lidé bez střechy po bombardování hlavně Drážďan, do chalupy. Následující šovinistické mírové snahy udělaly krátký proces — vše co na hranicích „bylo v cestě“ vyletělo do vzduchu… a tak zmizela jednoho dne útulná dřevěná chalupa - už jsou vidět na fotce pouze mé šlápoty sněhem — to mi bylo 14 let, fotografovala jsem Agfa aparátem na Agfa film.
Dnes tamtudy vede v zimě STOPA — tam, kde jsme před vchodem do chalupy vyhazovaly sníh — jásaly, výskaly nad prašanem, který poletoval ledovým vzduchem…
Hana Truncová — Johnová Adventní čas 2015
