Lidská mysl… psychologie …… vnější události …… silná vůle ……
Bude vůbec stačit papír ???
Aby celý souhrn mého písma byl jasný, je třeba začínat jak se říká „ od ADAMA „ .
V Hořicích mám dobré mladé přátele, Veroniku s Michalem a jejich malou Markétkou — čekají do rodiny přírůstek… jenže, Verunka na podzim upadla, zlomila si nohu, byla měsíce v sádře — BABY je v pořádku, tuší či netuší silnou vůli své matky, pomoc celé rodiny, úsměvy a povídání malé Markétky kolem nemocné maminky zřejmě dělá zázraky — a tak čas plynul, plyne, píšeme další nový rok, čekáme na radostnou událost.
Právě dnes jsem Verunce napsala, že si dovedu představit jak je pro ní důležitá malá Markétka, že děti jsou bezprostřední, přenesou dospělého do jiného světa kde nechává své vlastní hoře za branou.
Vařila jsem, krájela mrkev, nemohla jsem se zbavit tématu. Jako blesk z čistého nebe jsem viděla sama sebe coby pomocnou pečovatelku u miminek v Jesličkách v Teplicích, naproti mé bývalé Akádě /Obchodní akademii/ v Šanově - samozřejmě se mi zároveň vybavilo BABY, Evička …… — mé oblíbené dítě, které jsem si díky benevolentní hlavní dětské sestřičky, paní Lohwasserové, mohla nakrmit dnes a denně pouze já sama.
Vzniklo mezi námi pouto důvěry, láskyplný vztah, já se těšila každý den do práce, chodila na ranní a tak zvané odpolední směny, to znamená, že jsme byly mnoho hodin — vrchní sestra a já - společně u dětí.
Nepamatuji si, že by má Evička plakala, kňourala či byla nemocná — nepamatuji si ani u sebe žádné zdravotní překážky. Táhly jsme to spolu až do okamžiku, kdy jedna či druhá jesle opustila.
Mezitím jsme měli na přání hlavně maminky Evičky, dítě cca. 14 dní u nás doma v Bohosudově — v mezičase se narodila sestřička Evy, malá Iva. — V tu dobu jsem táhla moji Evičku autobusem do Trnovan, kráčely jsme různým způsobem „po betonu“ do Šanova do jeslí. Někdy v náruči, jindy za ručičku, nožičky se pletly, velké zářivé dětské oči na mne visely. — Sami jsme děti bohužel neměli — veškerou svoji lásku kterou jsem chtěla „vyplýtvat“ třem vlastním dětem jsem s radostí darovala mé Evičce.
– — — — — —
Teď se dostávám k jádru věci, k p s y c h o l o g i i. Při různých interview jsem dostávala otázku na prožitá traumata po příchodu domů z vězení, jakým způsobem se mi podařilo zvládnout — opakuji: traumata ??? Kristýna — tenkráte ještě vysokoškolačka — kladla zmíněnou otázku opakovaně, čekala na odpověď, já odpověděla stále stejně — žádná traumata jsem neměla ….
Až dnes vím pravý důvod — mé dávné odpovědi by bylo třeba doplnit o nový psychologický poznatek. — Tenkráte… v roce 1960 po mém propuštění z vězení jsem nikde nesehnala práci… až mne můj laskavý tchán seznámil s jistou vrchní sestrou z teplické nemocnice, ta byla natolik statečná, že to riskla — protlačila mne coby pomocnou sílu do Šanovských jeslí, já jsem zřejmě nezklamala, protože jsem později prošla krátkým zdravotnickým kurzem. To byl základní kámen vnějších událostí.
S mojí Evičkou jsem hodně povídala — tedy pouze já — ona mne poslouchala, ničemu nerozuměla, slyšela, pamatovala si můj hlas, cítila moji lásku, aniž bych líbala — to jsem nebyla zvyklá ani z láskyplného domova. Navíc jsem chránila dítě před mým dechem, slinami, respektovala jsem náš vzájemný vztah — nejsme pokrevně příbuzné.
Denním vyprávěním jsem se zbavovala svého vnitřního tlaku z jakýchkoliv událostí tehdejší doby, říkala jsem Evičce co mne těší, co mne trápí, co jsem kdy zažila… mé vyprávění spadlo do studny dětského vnímání, aniž bych zatížila dětskou duši — Evička mi přece nemohla rozumět, nemohla. — Mé pocity, zkušenosti nového úseku mého života po propuštění opět do totality všude se vším, do absolutně pozměněného domova stálou konfiskací, pohledem na zdevastovanou naši zahradu, ale i „cizí“ dílny — na absolutně cizí tváře v našem tehdejším sousedství, kde po starousedlících byli dávno zabydlení občané z různých končin republiky, mé pocity na pracovišti, kde jsem mohla důvěřovat z dospělých pouze dvěma zdravotnickým sestrám, jinak se jednalo o cizí nepřístupné tváře, osoby, které jsem si zařazovala podle jejich zvláštního chování — paní uklizečkou jsem byla doslova perzekvovaná, když mi podstrčila ve společné šatně papírový peníz a čekala, že „bankovku“ ukradnu.
Zde! Vážení dávní tazatelé, má traumata — pokud lze dávat mým tehdejším myšlenkám toto označení, polykala mezilidská mocná láska — láska mezi bývalou vězeňkyní a novorozeným malým člověkem, mojí Evičkou.
Moji milí čtenáři, nejprve Verunka s rodinou, poté všichni tazatelé, tazatelky — vzdělaná mladá generace, která se věnuje danému tématu, především paní Kristýna, která mezitím psychologii dostudovala — a až na úplném konci, moje Teplická Evička, která si vždy přeje ke svým dubnovým narozeninám… abych n ě c o napsala, tak právě ona — ústřední malá osůbka — si bude muset počkat na počátek dubna 2015, pak tento list předám i s mašlí.
Všem VÁM … I DALŠÍM , Vaše Hana
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Hana Truncová, rozená Johnová -
volné vyprávění na téma TRAUMATA 11.02.2015 15:46:27