MILÉ DCERY,
které jste neměly příležitost mezi nás přijít do Senátu, tak mě dovolte, abych Vám napsala pár vzpomínek na pondělní zdařilé ( z mého pohledu ) setkání. Po příchodu do Senátu jsme byly uvedeny do Frýdlantského salonku, kde byla k dispozici technika k ozvučení ( pro nás méně slyšící výhodné) ozvučení a k promítnutí DVD velká televize. A také malé pohoštění. Po celou dobu byl s námi pan senátor Grulich a jeho tajemnice paní Vacková. Na úvod nás přivítal pan senátor, pak jsem přečetla — protože z patra na fóru neumím mluvit — o tom, kdo jsme a co děláme (viz příloha).Potom mluvila Jarka Matoušková o tom, co připravujeme a doplnila nevzpomenuté. Po přestávce jsme promítli film Střípky vzpomínek prezentovaný v Bruselu 2008. Většina DCER jej neviděla a nám starým harcovnicím se po letech jevil ještě silnější než před lety. DVD zaujalo i naše hostitele tak, že by jej rádi pořídili pro školy v zahraničí i u nás. Nastala diskuse až do doby než přišla průvodkyně a my mohly vidět nádherné prostory Valdštejnského paláce s fundovaným slovním doprovodem. Protože nám počasí přálo, dopřály jsme odpočinek našim nožkám ve Valdštejnské zahradě a pomalu se rozcházely k domovu. Při odchodu se s námi loučil pyšný bílý páv.
Srdečně Vás všechny zdravím a těším se na viděnou s Vámi se všemi
Marie Janalíková
Vážené dámy a pánové,
je nám ctí, že se můžeme setkat v těchto krásných historických prostorách a děkuji jménem nás DCER panu senátoru Grulichovi za jeho vstřícnost.
Dovolte, abych Vám představila náš spolek Dcery 50. let.
Jsme dcery rodičů, které tento stát po komunistickém únorovém puči v roce 1948 poslal nespravedlivě na dlouhá léta do vězení. Důvody, které byly uváděny v jejich rozsudcích, zněly:
-
politické přesvědčení neslučující se s komunistickou ideologií,
-
vydávání a rozšiřování letáků a jiných tiskovin proti komunistickému režimu,
-
účast v armádách západních států v době druhé světové války,
-
pomoc při přechodech hranic do svobodného světa,
-
odpor při kolektivizaci na venkově
Nám dcerám (dětem) bylo od 0 do 14 let. Některé starší byly také vězněny. V těchto letech jsme jednou za rok na čtvrt hodiny, některé i za několik let mohly vidět svého otce v prostředí věznic Jáchymova, Borů, Valdic, Mírova, Leopoldova, Ilavy a dalších. Když se nám tátové po dlouholetých pobytech v kriminálech vrátili, byly jsme téměř dospělé, některé již vdané. Návraty našich tátů byly plné radosti i bolesti. Vraceli se často s podlomeným zdravím, a pokud přežili, měli problémy nejen oni, ale také i my s nimi, když hledali práci nebo když se po tak dlouhém čase zařazovali do rodiny a života kolem, který se po 15 letech vězení zcela změnil.
Nemá cenu a ani se to v nynější době nenosí, abych pokračovala ve výčtech problémů našich životů. Komunisté nám vykázali život v ústraní a ve strachu, což se velmi promítlo do našeho žití. Mnoho se nezměnilo ani po roce 1989. Dnes je doba taková, že slušnost, pravda a čest na naší politické scéně nic neznamená. Komunistům je dovoleno předvádět svou líbivou politiku — nepřipouští si devastaci morálních hodnot, kterou svým vládnutím způsobili. Staly jsme se znovu živou připomínkou toho, k jakým persekucím byli ochotni se příslušníci komunistické strany propůjčit. Bohužel zákony naše postavení neulehčily po stránce finanční, dnes jsme postiženy především tím, že výše našich důchodů v důsledku vykonávání podřadných zaměstnání je skutečně nízká.
Čemu se věnujeme?
Účastníme se besed na školách všech stupňů v rámci projektu organizace Člověk v tísni „Jeden svět do škol — sekce Bezpráví“. Spolupracujeme s o.s. Paměť, Pant, Post Bellum, Paměť národa, Političtí vězni, s Platformou evropské paměti a většina z nás jsou aktivními členkami KPV. Naše příběhy lze nalézt v archivu Českého rozhlasu 6, na našich webových stránkách www.dcery.cz. Jedna z prvních našich aktivit byl audiovizuální projekt DCERY 50. let, za který jsme obdržely v Bruselu cenu Zlatá hvězda. Podílely jsme se také na dokumentárním cyklu „Děti 50. let“, který byl vyroben v koprodukci České televize, Sunfilms a FAMU. Vydaly jsme knižně naše příběhy v knize „Osudová kaňka“. Spolupracujeme na bakalářských a diplomových pracích studentů. Jeden z cílů, který jsme si vetkly do našeho nepsaného kréda, je rozšiřovat příběhy o zkušenostech s totalitou. Navštěvujeme školy všech stupňů, od základních po vysoké. Osvětově působíme v rámci výuky novodobé historie a občanské nauky nejen na žáky a studenty, ale i na veřejnost. V letošním školním roce bude již po čtvrté udělena Cena Evy Vláhové za svědectví o komunismu 50. let. Ta je udělována studentům, kteří do Příběhů 20. století odevzdají nejzajímavěji zpracované práce na téma čsl. občanů pronásledovaných komunistickým režimem v 50.letech 20. století. Každoročně se zúčastňujeme mezinárodního festivalu proti totalitě, zlu a násilí, pro paměť národa Mene Tekel, kde je nám vždy vyhrazeno jedno dopoledne, ve kterém připravujeme program pro pražské školy. Představení Zrezivělé dětství, které zde bylo pro tuto příležitost vytvořeno, se těší velké oblibě a bylo již uvedeno kromě Prahy i v dalších městech Olomouci, Brně, Uherském Hradišti, Hradci Králové, Uherském Brodě ap. Velmi působivé bylo večerní představení pro veřejnost v prostoru kaple uherskohradišťské věznice.
Často pomáháme radou dcerám, které žijí v zahraničí, při vyhledávání archivních materiálů bezpečnostních složek svých rodičů. Paní Dr. Soyková poskytuje Dcerám odbornou podporu v oblasti zdraví a rovněž dobrovolnicky pomáhá veteránům II. a III. odboje ve Střešovické nemocnici na Praze 6.
Text rada Spolku Dcery 50.let
