Narodila jsem se v listopadu 1937. Tatínek po válce pracoval jako důlní inženýr v Jáchymově.
Protože spolu s dalšími zaměstnanci nechtěl plnit požadavky Rusů na uranovou rudu, (k tomuto nerostnému bohatství se chovali jako k vlastnímu,) byl zatčen a odvezen do věznice v Leopoldově. V té době mi bylo 12 let a bráškovi 1 rok. Přišli v noci, takže jsme s bráškou už spali. Museli jsme vstát z postýlek, kde pak něco hledali, ale nic nenašli. Tatínka vzali nakonec s sebou. Těžko jsem chápala, co se vlastně děje a proč si tatínka odvezli. Po zatčení jsem ho viděla už jenom jednou. Protože maminka musela do práce, aby uživila rodinu, můj malý bráška musel na výchovu do rodiny maminčiny sestry.
Maminka stále pro tatínka žádala milost. Když po letech bylo žádosti vyhověno, tatínek ve vězení zemřel… To už jsme ho mohly s maminkou navštívit pouze na opavském hřbitově, kde byl uložen do společného hrobu.
Otcovy problémy se dotkly i mého studia a budoucího povolání. Přestože jsem měla ve škole výborné výsledky, nebylo mi umožněno studovat. Po tatínkově smrti jsem se díky skvělým lidem dostala alespoň na zdravotní školu a až do svých 75 let pracovala jako zubní laborantka.
Přestože jsem měla a mám skvělou rodinu a spoustu koníčků, křivdu z této doby si nesu celý svůj život.
Jana Chvojková