Paní Jarmilka Bílková, milá starší dáma mi konečně napsala! Stala se mluvčí za obě své sestry, za tu starší i za tu mladší. Když pomáhala vnukovi vyprávěním svého osudu a osudu jeho dědečka, otce tří uherskobrodských děvčic, rozhodla se poslat i příspěvek na naše stránky. Děkujeme, Jarmilko. A tu už je ten příběh:
V letech komunistické vlády naši rodiče Bedřich a Jarmila Kollerovi pracovali i s nejstarší dcerou Bedřiškou (sedmnáctiletou) v dělnické profesi v Závodech přesného strojírenství (dříve Česká zbrojovka) v Uherském Brodě. My dvě mladší dcery, Jarmila — čtrnáct let a Věra (třináct), jsme byly ještě školačky.
Příčina tkvěla v tom, že náš otec byl členem národně socialitické strany, která se komunistům nelíbila. Přišli o školních prázdnich roku 1951. V kožeňácích — asi je zdědili po esesácích. Byli tři a otce odvedli, aby údajně podal nějaké informace. Pozatýkali i další členy strany.
Příští ráno již maminku a sestru nevpusitli do továrny. Jen vrátný jim oznámil, že skončil jejich pracovní poměr. Žádný z vedoucích pracovníků k tomu neměl odvahu, natož aby řekli proč.
Za nějaký čas přišli znovu. Byli zase tři. Prohledali celý dům, půdu
i sklípek. Hledali zbraně. Pověsily jsme se jim na paty, ze strachu, aby někde něco nepodstrčili.
Rozházeli lůžka, vyházeli vše ze skříní. Samozřejmě nic nenašli a odešli. My se daly
celé rozklepané do nového úklidu. Bylo nám však jasné, že se otec brzy
nevrátí.
Další hrůzu jsme zažívaly, když jsme k mamince sháněly lékaře. Pomohl nám pan doktor Jeřábek. Maminčino srdce se zachvělo. Ocitla se na dlažbě se starostí o tři děvčata. Těžce nesla ponižování, když chodila prosit o práci pro sebe a dceru a práce pro ně nebyla. Neměly jsme majetek, který bychom prodávaly, a úspory také ne. Od zatčení otce nás podporoval maminčin bratr. Snad se tehdy alespoň někdo hodně zastyděl a za čtvrt roku začaly obě pracovat v národním podniku Fruta. Maminka a sestra Bedřiška se o nás staraly, pokud jsme i my neukončily základní školní docházku. Dál už ani pro nás vzdělávání neexistovalo.
Celý rok nám nikdo z MNV a KSČ neodpověděl na naše prosby, proč se tak stalo, kde otec vlastně je, zda žije. Bez zpráv a ve strachu o život našeho tatínka jsme obdržely povolení k návštěvě otce v Uherském Hradišti. Zúčastnila se jí nejmladší sestra Věra s maminkou. Uvedli je do místnosti, kterou dělil jakýsi pult, nad ním dvoje drátěné pletivo až do stropu. Bylo tam šero a čekali tam tři vězni na své blízké. Zůstaly nerozhodně stát a v první chvíli nevěděly, ke kterému vězni mají přistoupit. Sestra nevěřila, že otec je mezi nimi, nepoznala ho. Obě se přemáhaly, aby otec nepoznal, jak jsou zděšeny. Návštěva trvala čtvrt hodiny. Cestou domů obě plakaly.
Za měsíc se pak konalo soudní přelíčení, na kterém jsme byly my dvě starší a maminka. Představení, které soudci předvedli, bylo šokující. Přiváděli do soudní síně zbídačelé lidské trosky. Vězni byli podpíráni, někteří šli o berlích. Naše zděšení bylo k tomu adekvátní. Soudce bouchal do stolu a řval, že dá vyklidit soudní síň. Rozsudky byly velmi zlé. Při čtení rozsudku našeho otce soudce poznamenal, že vzhledem k tomu, že je dělník, zdá se soudu trest smrti přísný. Byl odsouzen na patnáct let a k propadnutí veškerého majetku a odejmutí občanských práv.Pak k nám domů přišli potřetí. Zabavili všechno otcovo oblečení, boty, ložní prádlo, ručníky, kapesníky i zalátané ponožky. Ze spíže chtěli odnést pět kilo rýže a tři kila cukru. Zdálo se jim, že je to velká zásoba potravin. Nakonec nad tím mávli rukou, posbírali, co vyrabovali, a odešli. Zase nás čekal velký úklid. Rozsudkem vyvlastnili ideální polovinu domku, kterou otec vlastnil se svou sestrou.
Po odsouzení pracoval v železárnách, zakusil Mírov, Jáchymov, Leopoldov. Během let vězení jsme otci směly zaslat balíček o váze 1,5 kg, a to pouze o Vánocích. Dopisy přicházely také zřídka. Navštívit jsme jej byly pouze jednou v Leopoldově. Jen ten, kdo má s námi podobný osud, si dokáže představit, v jakém stresu jsme žily. Především maminka. Věděly jsme, že balíčky, dopisy a návštěvy jsou jen za odměnu pracovního úsilí a dobrého chování.
Po marných snahách o obnovu soudního řízení se otec vrátil domů nečekaně v roce 1956. Přijel z Leopoldova. Ve starých montérkách a gumových bagančatech. Vše se muselo poslat zpět, tuhle garderobu měl půjčenou jen na cestu dmů. Zanedlouho poštou došlo rozhodnutí na uhrazení dlužné částky za pobyt ve vězení.
Když přijel domů, vážil padesát čtyři kila a byl nemocný. Neměl občanský průkaz ani nemocenské pojištění. Odvážný pan doktor Jeřábek mu zajistil léčení TBC v nemocnici a v sanatoriu. Celý zbytek života byl na lécích. Přestože pocházel z dlouhověkého rodu, dožil se jen dvaašedesáti let.
Otec byl odsouzen za velezradu a protistátní činnost
v organizaci „Včela“. Všichni v této smyšlené organizaci byli usvědčováni
provokatéry STB a krutými výslechy, které zanechávaly následky na těle
i na duši. Jeden z obžalovaných se soudu nedožil. Otec rád o svých
výsleších a vězení nevyprávěl. Víme však, že celých třináct
měsíců byl stále na samotce. Třináct měsíců na něm fyzicky i psychicky (chyběla mu
rodina) vyžadovali ty údajné informace, jak nám řekli při jeho zatčení. Vzpomenu jen jedno jméno
vyšetřovatele — Grebeníček — a byli i další podobní. „Provinění“
obžalovaných bylo v tom, že se neztotožnili s nastupujícím nelidským režimem
a podporovali rodiny již uvězněných členů.
Otec se dožil vnuka a vnučky. Maminka přivítala i třetí vnouče. Po těžké práci dělnice v potravinářství odešla do důchodu. Zemřela v roce 1986. Je nám líto, že se nedožila alespoň otcovy rehabilitace. Byla už tak blízko!
V roce 1968 jako by svitla naděje, že to zlé je za námi. Nebylo. Přišla normalizace — konec. I když uběhlo mnoho let a my jž jsme důchodkyně, stále se nám ve vzpomínkách vrací ta doba plná nelidskosti. Připomíná nám to těžký život našich rodičů. Jsme však hrdé, že byli čestní lidé.
Nám se nesplnila mnohá přání. Věříme však, že už nikdy nikdo nebude falešně obviněn, nebude trestán za své politické přesvědčení, že už nebudou děti, které by byly vyřazeny z kolektivu svých vrstevníků, že každý, kdo chce studovat, tuto možnost bude mít.
Jen nechápeme, že dodnes neexistuje zákon, který by dovedl přivést k odpovědnosti, potrestat a jmenovitě zveřejnit činnost těch lidí, kteří dokázali vraždit vlastní národ.
V Uherském Brodě dne 28. února 2008
Bedřiška Kollerová
Jarmila Bílková, roz. Kollerová
Věra Kunovská, roz. Kollerová
