Kladenská Dcera přišla mezi nás na setkání
do Carpe Diem. Velmi těžko se jí hovořilo. Byl to takový zvláštní den. Setkaly jsme
se v novém prostředí a přišla si s námi popovídat paní Kánská.
Konečně nastal den a Milada se rozepsala:
Pocházím z poměrně zámožné rodiny. Můj dědeček spolu se svými syny vlastnili velkou stavební firmu, která byla, tuším, od roku 1948 v národní správě. Hned v tom roce se můj tatínek stal členem protistátní skupiny, protože komunisty velice nenáviděl.
Už v září 1949 byl zatčen a uvězněn. Ve vyšetřovací vazbě
byl čtrnáct měsíců a na konci roku 1950 byl odsouzen pro podezření z protistátní
činnosti na tři roky. Tatínek byl velmi statečný člověk, protože v době těch nejkrutějších
vyšetřovacích metod nic neprozradila skupina mohla pracovat dál. Když ale tatínkovi téměř končil trest,
tak byl jeden člen zatčen a celá skupina včetně mého tatínka postavena před soud.
Druhý rozsudek vyslechla maminka 22. prosince 1952 a byl odsouzen na jedenáct roků.Všechno nám vzali a maminka zůstala s námi čtyřmi dětmi zcela bez prostředků. Nikdo ji nechtěl zaměstnat. Mně v té době bylo devět let a sourozencům — bratrovi dvanáct a sestrám sedm a pět let.
Život v rudém Kladně nebyl jednoduchý. Lidé se nás báli, přátelé rodičů se nám vyhýbali. V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma, jmenovala se Růžena Běhounková. Byla to asi sedmdesátiletá paní. Patřila do skupiny statečných lidí, kteří pomocí sbírek finančně pomáhali rodinám politických vězňů. Tato žena, o které se zmiňuji, se vždy objevila, když nám bylo nejhůř. Pomoc těchto lidí byl dar seslaný z nebe. Jenom mě mrzí, že jsme se vlastně nedozvěděli, komu bychom měli poděkovat. Můj tatínek to možná věděl, ale bohužel zemřel v roce1984 a to ještě bylo riskantní prozradit jejich jména.
Alespoň touto cestou těmto nejmenovaným lidem, kteří pravděpodobně již nejsou mezi námi, za celou rodinu děkuji.
Milada Šulcová — Procházková