Starostka
Paní F. mi před návštěvou u ní telefonicky radila, abych zastavila v jejich vesnici kohokoliv, protože ji každý zná a ví, kde bydlí.
Paní F. mi před návštěvou u ní telefonicky radila, abych zastavila v jejich vesnici kohokoliv, protože ji každý zná a ví, kde bydlí.
Přijíždíme a kostelní zvony na náměstí právě odbíjejí poledne. Je neděle, teplý deštivý den. Při hledání domu paní J. se znakem lékárny se přenáším v duchu do světa popisovaného ve starých románech. Představuji si tatínka paní J., jak po ránu před více než půlstoletím otevírá dveře své lékárny na náměstí mnohem dříve, než jeho kariéra lékárníka začala pohoršovat nový komunistický řád. Za těch časů si…
Z dopisu od paní P. vím, že se bojí cestovat. Těch pár kilometrů z města, kde žije, do malého městečka kousek od polských hranic, kde vyrůstala, snese pouze v autě s manželem. Popis cesty k ní domů je dokonalý. Z nádraží jedu na periférii tramvají, míjím paneláky, obytné komplexy vybudované z betonových prefabrikátů stejné depresivní šedé barvy, dědictví po socialistické architektuře zvyšující ubytovací kapacity měst.
Když jsem otiskla oznámení ve zpravodaji Konfederace politických vězňů (KPV), že hledám dcery politických vězňů ochotných mluvit o svých zkušenostech, jedno z kritérií bylo jejich stáří 5 — 12 let během padesátých letech. Paní K. mi odpověděla dopisem oznamujícím:
Tento rozhovor se odehrává v jedné z nejproslulejších pražských kaváren. Z velkých oken je dech beroucí vyhlídka na řeku Vltavu, na Pražský hrad, na jedno z nejfotografovanějších, protože nejfotogeničtějších míst Prahy. Pohádka nebo magie?
Když paní O. přichází do smluvené hotelové restaurace, mohli byste si ji lehce splést s americkou podnikatelkou, přicházející uzavřít nějaký obchod, na který neměla v náročném dni čas. K mému překvapení předkládá kopii rozsudku nad matkou ze září roku 1950. Vysvětluje: „Můžete potkat podvodníky tvrdící, že jejich rodiče byli vězněni.“
Setkání s paní V. bylo nejisté od samého počátku. O mém pátrání, které nazvala „počinem“, se dozvěděla od jedné z účastnic.
Autorka práce Dcery nepřítele státu Jana Švehlová, vyslechla a zapsala příběhy žen, nyní matek a babiček, které byly malými dětmi v 50. letech dvacátého století. I já hledám, co mají tyto silné příběhy společného. Myslím, že je to strach, kterému žádné z dětí nerozumělo, ale vnímalo jej.
Paní L. žije v nehostinném průmyslovém městě, desítky let považovaném za ocelové srdce republiky. V roce 1999, v postkomunistické éře, je zde odhadovaná míra nezaměstnanosti 23% a působí zde silná členská základna komunistů, stále aktivní strana v České republice. Během jízdy z nádraží jsem z taxi viděla jenom pár opravených a nových budov. Šedé, oprýskané fasády kolem hlavní ulice jsou pro turistu symbolem toho,…
Paní G. na mne čeká na nádraží krásně opraveného lázeňského městečka. Domluvily jsme se, že ji poznám podle bílé obálky v ruce. Už vím o některých jejích zážitcích z dopisu, který mi poslala po přečtení inzerátu v novinách. Nevím proč, ale dělá mi práci nerozbrečet se, když vidím, jak nedočkavě čeká. I když je její osud pohnutý, je v ní ještě něco navíc. Možná mi…