Otevřela jsem si svoji elektronickou poštu a ejhle — dostávám nový příběh Dcery. Než Vám ho, milé čtenářky a čtenáři, nabídnu, začtěme se do průvodních slov paní Rybákové, která nám tuto jinou ilustraci padesátých let zprostředkovává: Posílám Vám v příloze další smutný příběh jedné z DCER, paní Hanky Bicencové. Je to přítelkyně mé maminky, seznámily se v učilišti Rudého Letova, což bylo jediné…
Léto bylo přímo jahodové: chodila jsem s maminkou a babičkou do lesa a pořád sbírala jahody. Nádherně voněly. Dodnes cítím jejich omamnou vůni. Dostala jsem nápad: nebudu je teď jíst, ale nasbírám je pro babičku na jahodové knedlíky. To bude, panečku, zítra dobrý oběd! Babička si s maminkou sedly na pařezy, já běhala kolem a sbírala. Sem tam jsem slyšela, jak si spolu povídají…
Další příběh Dcery, kterou nám přinesla tříkrálová nadílka, je příběh Michaely Freiové — Myslivcové. Autorka byla trochu skoupá ve svém vyprávění. Snad proto, že řadí skromnost mezi ctnostmi do první řady. Tak jsem využila jiných zdrojů a rozšířila životopis o další již uveřejněné údaje. Věřím, že ne na škodu věci.
Otevřela jsem si webové stránky www.miroslavabockova.estranky.cz a odtud jsem vybrala silný příběh otce mukla a jeho dcery, tedy Dcery, která pracuje na tom, aby se na utrpení let padesátých, ale i šedesátých nezapomínalo. Jeden příběh na našich stránkách je limitován, proto se podívejte na výše uvedené stránky. Naleznete tam i více fotografií.
Můj táta se jmenoval Karel Waldmann a měl firmu — mezinárodní zasílatelství. Dnes by se řeklo autodoprava-stěhování. Jezdil hodně do ciziny, převážně na západ od našich hranic. Firma fungovala od roku 1935. Tříkrálová koleda byla bohatá. Pan Šimeček nás obdařil už dvěma příspěvky. Historka o kloboucích a skotských teriérech byla ta první. Ta druhá nás čeká teď. Jan Šimeček, zeť paní Chrtkové — Waldmannové, je všestranný…
V době, kdy padla poslední bomba na Londýn, narodila se v Hammersmithské nemocnici rodičům Františkovi a čtyřicetileté Collette jejich první dcera. Čeští přátelé jí dali jméno „Jahůdka“ a po britských známých — dostala jméno Vivienne a intelektuální kmotrovství jedné z prvních žen graduovaných v Cambridge. V letních měsících roku 1945, kdy tatínek František byl již zase zpět v milované Praze, maminka Collette už zase pracovala ve svobodné Francii…
Paní doktorka Šimanská se mezi námi objevila jednou na setkání v Sovových mlýnech. Špatně se pohybuje. Jen o berlích. Dovezl ji její nejmladší syn Pavel. Vyprávěla svůj příběh, moc smutný. Jenže na webové stránky se pořád nedostával. Když jsem se telefonicky s paní doktorkou spojila, slíbila poslat jedno své vyprávění, které jí otiskli v novinách. A dneska mi ho elektronické vlny přinesly naskenovaný. Přepsala jsem…
Než vpustím příběh Dcery Jany Mundilové na naše webové stránky, musím se svěřit, že jsem mnohokrát projela obcí, kde se Jana narodila, a vždycky mi naskočila pohoda a libost jak diky jménu Malín, dá se krásně polaskat na patře, zkuste si to — M a l í n , tak díky bílému kostelíku s červenou pálenou krytinou na střeše nedaleko hlavní silnice. Dnes mi ovšem kvůli stříbrňákům…
Paní Jarmilka Bílková, milá starší dáma mi konečně napsala! Stala se mluvčí za obě své sestry, za tu starší i za tu mladší. Když pomáhala vnukovi vyprávěním svého osudu a osudu jeho dědečka, otce tří uherskobrodských děvčic, rozhodla se poslat i příspěvek na naše stránky. Děkujeme, Jarmilko. A tu už je ten příběh:
Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus. Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.
