Předkládám Vám krátký příběh z Moravy. Nejen dcera, ale i neteř politického vězně nemohla studovat. Větu pronesl bachař ve věznici ve Valdicích. Pro mne, tehdy šestnáctileté děvče, to bylo nejhorší setkání s totalitním režimem. V čekárně se shromáždili příbuzní politických vězňů. Přijeli vesměs zdaleka. Byli tam staří lidé, rodiče a prarodiče vězněných, babička v kroji až ze Slovenska.
bylo jedno z „pravidel dobrého trávení“, jejichž dodržování doporučoval v dopise z kriminálu tatínek mamince. Další byla podobná: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Všechno zlé je pro něco dobré. Věci, které nemohou býti jinak, nejsou hodny tvé jediné slzy. Bylo jich víc, pamatuji si ta nejčastěji v duchu opakovaná. Myslím, že poslední bylo — Starosti zbytečné si…
Nedávno mi elektronická pošta přinesla zprávu o tom, že dcera pana Františka Křeliny bude v Praze na křtu jedné knihy paní Markéty Hejkalové. Zdá se, že jsem vypsala do jedné věty hodně jmen. Vysvětlení musí následovat. Hle: Pan František Křelina, význačný český spisovatel, představitel ruralismu byl vězněn v padesátých letech a v procesu se Zelenou internacionálou odsouzen k dvanácti letům žaláře. Jeho dcera paní Hana Pražáková…
Příběh je z těch mála, které se dotýkají těch před mřížemi. Mnohdy opravdu balancovali mezi životem tam a údělem z nejtěžších — vychovávat a živit děti, povzbuzovat vězněné a přitom se nenechat tímto osudem ucloumat (viz „V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma“ od stejné autorky). V době, kdy byl můj tatínek zatčen, tak byl po velmi těžké chorobě a během třech měsíců se měl podrobit operaci. Vše…
Tenhle příběh se opozdil. Už jsem se omluvila panu inženýru Adolfu Rázkovi, který nám jej poskytl již loni. Slíbila jsem, že se pokusím uveřejnit na našich webových stránkách žádost o pomoc. O jakou? Obracím se na Vás, čtenářky a čtenáři, pokud znáte někoho s podobným osudem, jaký potkal paní Janu, tedy je narozen ve věznici 50. let, prosím, ozvěte se mi. V rubrice „Kontakty“ naleznete adresu. Děkuji a těším…
Vyzvala jsem Dcery, aby popsaly spontánně nějakou vzpomínku, která se jim vryla jako dítěti politického vězně hluboko do duše. A hle, dcery doktora Součka z Uherského Brodu píší (ta druhá vzpomínka je pod názvem „Z opačné strany mříží“ od Marie).
Moje vzpomínka je o člověku z opačné strany mříží. Můj tatínek byl v letech 1957 až 1960 v Iĺavě, kde coby vězeň lékárník pracoval ve vězeňské nemocnici. Začátkem roku 1960 jsem onemocněla infekční žloutenkou, tatínek se trápil, že mně nemůže pomoci.
S paní Marií Ryšavou, rozenou Vaníčkovou jsem se potkala v Nové Pace na konci ledna 2008. Zmínila se krátce o svém osudu. Požádala jsem ji o příběh její rodiny pro naše webové stránky. Brzy mi vyhověla. Skrze tento příběh se můžeme přesvědčit, jak komunistický systém formoval životy lidí. Před mřížemi i za nimi.
Otázku jsem si vypůjčila z vyprávění paní doktorky Šimanské, rozené Nevtípilové, které jsme uveřejnili na našich stránkách pod názvem „Jak se pochovávalo v Leopoldově“. Paní doktorka mi napsala: …byli u nás Vaši mladí filmaři a já tak skončila podrobnou zpověď dobré venkovské rodiny, kterou zničili komunisté. Byl to den sváteční — natáčení, diskuse, prohlížení fotografií a nakonec návštěva rodného domu mého otce v nedalekých Kozlovicích.…Předkládám…
Kladenská Dcera přišla mezi nás na setkání do Carpe Diem. Velmi těžko se jí hovořilo. Byl to takový zvláštní den. Setkaly jsme se v novém prostředí a přišla si s námi popovídat paní Kánská. Konečně nastal den a Milada se rozepsala: Pocházím z poměrně zámožné rodiny. Můj dědeček spolu se svými syny vlastnili velkou stavební firmu, která byla, tuším, od roku 1948 v národní správě. Hned v tom roce se můj tatínek stal…
