Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Mnoho věcí jsem jako malá holka nechápala

    • Rubrika: Příběhy

    • Proč jsem nesměla venku mluvit, o tom co jsem doma slyšela. Proč tatínek k úmrtí Stalina prohlásil, konečně ta svině zhebla, a paní učitelka ve třídě usedavě plakala nad jeho úmrtím. Proč jsem nesměla vstoupit do pionýra, když bílá košile a rudý šátek mým spolužákům tak slušel.

      Dcery

  2. Václav Černý chodil dokonce víc než dřív

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPocházím z rodiny literárního kritika a nakladatele Bedřicha Fučíka a překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové. Byli jsme tři děti, syn a dvě dcery. Bratr byl lékař, přede dvěma lety zemřel. My dvě se sestrou jsme byly zaměstnané v knihovnách — já od maturity v Národní knihovně v Klementinu, sestra nejdřív také tam, potom v knihovně Národního technického muzea a nakonec v knihovně stomatologického ústavu (nebýt komunistického režimu, byly bychom jistě dělaly něco jiného).

  3. Naše svedectvo — beseda

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Dcery

  4. Naše svedectvo

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Dcery

       

  5. Mezi dvěma fotografiemi

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryNa starší fotografii je mi tři a tři čtvrtě roku a vedu se s tátou podívat na Karlovo náměstí, jak se staví dům, který projektoval.Tu okachlíkovanou polikliniku. Ale tomu tenkrát nerozumím, a těším se na Ježíška, protože má přijít zítra. Ježíšek přišel, s tátou jsme si hráli na sochy — to byla moje nejoblíbenější hra. A když jsme se vyspali, přišli podivní pánové v kožených kabátech a bylo podivné ticho a táta se mnou objímal a loučil a pak s mámou a já stála jako socha a nic nechápala. Ale ti pánové se mi potom zjevovali v častých snech, věděla jsem, že jsou za dveřmi, že jim nesmím otevřít, ale dveře se vždycky nějak otevřou a pánové v kožeňácích vejdou a mají v rukách revolvery a chtějí mi udělat něco strašného, co se nedozvím, protože se probudím.

  6. Xantypa — Dcery nepřátel státu

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Téma dětí, které dostaly v padesátých letech nálepku dcera nebo syn „nepřítele státu“, je u nás dosud nezpracováno. Komunistický režim takto ocejchoval tisíce dětí, jejichž rodiče byli z politických důvodů popraveni nebo uvězněni. Deset studentů FAMU se rozhodlo zachytit svědectví některých z nich. Zatím se zaměřili na ženy.

      Dcery

  7. Manžel stíhač v RAF, tatínek SOKOL a jiné neodpustitelné skutečnosti

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPojďme a vyslechněme si velký příběh. Mám ambice upoutat Vás čtenáře a hovořit o tom, že jde o ságu jednoho poctivého pracovitého rodu z Nové Paky. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem příběh digitalizovala. Za to se, Maruško, omlouvám.

      Ale teď už se začtěme:

       

      Žiji ve městě Nová Paka 82 let a pro jeho krásné okolí celé rodině přirostlo k srdci. Leží v podhůří Krkonoš a v turistické oblasti Českého ráje, mezi Pojizeřím a Podzvičínskem, na obzoru se rýsují dominanty hradů Kumburku a Bradlece. Samo město krásní, ale mám takový pocit, že v překotném žití současnosti se zároveň vytrácí paměť, nevzpomíná se na občany, kteří nás předešli svými životy.

  8. Kartouzy

    • Rubrika: Příběhy

    • Věznice Kartouzy ve Valdicích je po silnici od Nové Paky vzdálená asi 16 km. Pěšky přes kopečky a lesy je to kratší.

  9. Jsem dcera vyvrhele a zrádce národa (Cesta na chaloupku přinesla příběh)

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryMám velkou radost. Po mé návštěvě v Hodkovicích nad Mohelkou se paní Čiháková-Hanzlová rozepsala. O jejím otci se soudruh ředitel osmiletky Oldřich Nýč vyjádřil jako o vyvrheli a zrádci národa.

      Jeví se jako absolutně absurdní v době, kdy téměř neexistoval tzv. široký sortiment čehokoli, že existoval specielni dopisní papír pro odsouzené, hle tu je označení — zvětšené:

      Dcery

      Dcery

      Bylo třeskuté ráno 23. prosince roku 1949. Všude v domácnostech probíhaly přípravy na Vánoce. K nám ale ráno o půl páté vtrhli estébáci v kožených kabátech s pistolemi a se psem. My měli v té době vlčáka a oni hned na matku, aby ho někde zavřela nebo ho zastřelí. Mně tehdy bylo osm let. Musela jsem zůstat ležet v posteli, ani hnout, oni rabovali v celém bytě, i v mých hračkách. Slyšela jsem cinkot hrníčků v kredenci. Hledali nějaké letáky, ale nic nenašli. Všechno rozházeli a něco rozbili. Otce odvedli do četnické stanice, která náhodou sousedila s naší zahradou. Náš pes tam stál u vrat a strašně naříkal. To jsme s matkou netušili, že již tam dostal otec první facky.

  10. Dopis od paní doktorky Šimanské

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Dcery

      Vrátila jsem se z dovolené domů a mé první kroky vedly ke schránce na dopisy. Vyvalilo se na mě mnohé. Bože, vždyť jsem nebyla doma čtrnáct dní, co se divím?! Jedna z obálek byla z ručního papíru. To přece poznám! Kdybych použila ještě fintu pošťáka Kolbaby z Čapkových Devatera pohádek a dala si dopis na čelo, určitě bych usoudila, že je plný citu.

      Přepsala jsem ho pro Vás pro všechny, kdo navštěvujete naše stránky. Jen musím uvést na pravou míru některé věci, aby nedošlo k nedorozumění a Dcery si nepřivlastnily cizí práci. Celou akci v poslanecké sněmovně pořádalo občanské sdružení Zuzky Dražilové — DMS, o. s., které zajišťovalo i natáčení. Dcery byly pozvány, protože presentovaný projekt audiovizuálních výpovědí byl celý o životě Dcer a o jejich osudech v 50. letech.

      Valná hromada v Revoluční pak byla aktivitou čistě Dcer.

      Nuže — tu je onen dopis od paní doktorky Boženy Šimanské z Přerova, stačí kliknout na nadpis.

Nepřehlédněte

Další příběhy