Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Jak se pochovávalo v Leopoldově

    • Rubrika: Příběhy

    •  

      Paní doktorka Šimanská se mezi námi objevila jednou na setkání v Sovových mlýnech. Špatně se pohybuje. Jen o berlích. Dovezl ji její nejmladší syn Pavel. Vyprávěla svůj příběh, moc smutný. Jenže na webové stránky se pořád nedostával. Když jsem se telefonicky s paní doktorkou spojila, slíbila poslat jedno své vyprávění, které jí otiskli v novinách. A dneska mi ho elektronické vlny přinesly naskenovaný. Přepsala jsem ho pro nás všechny. S takovou bestialitou, hrůzou a nehumánností na jedné straně a láskou a úctou na druhé se denně nesetkáváme.

      Dcery

      Dne 12. dubna 1959 zemřel v Leopoldově ve vězení můj tatínek Josef Nevtípil z Kozlovic ve věku jedenasedmdesáti let. Zprávu o jeho smrti nám přišli vyřídit příslušníci VB. Marně jsme usilovali o převoz. Prosili jsme na StB Přerov, ministerstvo vnitra Praha, prosili jsme na MNV Kozlovice, a VB Nitra, ale zbytečně. I když jsme věřící, prosili jsme alespoň o zpopelnění (i když tehdy to ještě nebylo katolíkům povoleno), opět marně. Převoz z bezpečnostních důvodů nebyl povolen. Podařilo se mi zjistit den pohřbu. Za to upřímně děkuji neznámému dozorci, který měl noční službu ve chvíli, kdy jsem do Leopoldova telefonovala.

  2. Jidáš v Malíně

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryNež vpustím příběh Dcery Jany Mundilové na naše webové stránky, musím se svěřit, že jsem mnohokrát projela obcí, kde se Jana narodila, a vždycky mi naskočila pohoda a libost jak diky jménu Malín, dá se krásně polaskat na patře, zkuste si to — M a l í n , tak díky bílému kostelíku s červenou pálenou krytinou na střeše nedaleko hlavní silnice. Dnes mi ovšem kvůli stříbrňákům vytanul před očima Jidáš. Čtěte dál Janin příběh, určitě mi dáte za pravdu.

      Malín byla vesnice, kde se již v roce 985 začínaly razit mince. V nedalekém Sedlci byl v roce 1142 založen klášter cisterciáků a v roce 1300 byla dokončena stavba královské mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Za mého dětství byl Malín vyhlášený pěstováním křenu. V roce1935 se můj táta s mámou vzali v čáslavském evangelickém kostele. Koupili v Malíně již zavedený kupecký obchod a začali sloužit lidem v kteroukoli denní dobu.

      Malin

  3. Dopis z Ameriky

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Když jsem publikovala na našich stránkách článek ze slovenského dvouměsíčníku Konfederace politických vězňů Slovenska Naše svedectvo příspěvek od naší slovenské Dcery Maji Ničové, reagovala na něj paní Monica G. Rokus. Odepsala jsem jí a poděkovala za její krátký komentář. A ona napsala znovu v odpověď spoustu hezkých slov. Ta slova patří nám všem. Proto je tu uveřejňuji:

  4. Jak to tehdy bylo u nás v Uherském Brodě

    • Rubrika: Příběhy

    • Paní Jarmilka Bílková, milá starší dáma mi konečně napsala! Stala se mluvčí za obě své sestry, za tu starší i za tu mladší. Když pomáhala vnukovi vyprávěním svého osudu a osudu jeho dědečka, otce tří uherskobrodských děvčic, rozhodla se poslat i příspěvek na naše stránky. Děkujeme, Jarmilko. A tu už je ten příběh:

      Dcery

       

  5. Dcéry politických väzňov

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • V pátek 18. ledna jsem se potkala s Majou Ničovou z Bratislavy. Přivezla do Prahy časopis Konfederácie politických väzňov Slovenska. Dvojmesačnik — Naše svedectvo. V šestce z loňského roku je Majin článek o říjnové návštěvě Prahy. Dovoluji si ho přepsat v celém jeho znění pro nás všechny, které se ke slovenským tiskovinám nedostaneme. Ještě bych chtěla uvést, že ve zmiňovaném periodiku je i příběh jedné slovenské Dcery nadepsaný Príbeh rodiny Valentovej. Autorkou je Margita Zimanová — Valentová. Pokusím se požádat o dovolení a pak uveřejním na našich webových stránkách. Těšte se. Tady je krátká ukázka: "Vo väzení mali ženy kantínu, kde si mohli kúpiť potraviny na prilepšenie stravy. Platili tam väzenskými peniazmi. Väzenkyne si kupovali hlavne ryby — údenáče, aby sa udržali pri živote, prehltávali oči z údenáčov ako hostiu prežitia."

      A teď k článku Maji Ničové:

  6. Miluška Havlůjová, statečná žena, starostka, pro mnohé vzor chování

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery

      Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus.  Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.

  7. Vyšel Reflex a paní Milena Šimůnková píše:

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Vážené Dcery,

      o víkendu jsem si přečetla o Vás článek v Reflexu a nedalo mi, abych Vám nenapsala. Přimělo mě k tomu hlavně to, že některé z Vás pochybují (alespoň tak jsem tomu rozuměla), jestli má smysl o té době ještě hovořit a jestli by nebylo lepší udělat tlustou čáru za minulostí tak, jak se vyjádřil syn jedné z Vás.

  8. Ze šťastného dítěte Dcera nepřítele státu

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery

      Když jsem dostala elektronicky od dospělého syna paní Vlčkové tenhle obrázek malé Elišky Linhartové, tedy už dlouhou dobu Elišky Vlčkové, zajásala jsem. Na takové krásné „oldtajmrové“ hračky je radost pohledět. Vůbec není divu, že holčička Eliška se lišácky kouká do objektivu a v proutěném křesílku hledí radostně do budoucnosti. Jak právě mládí neposkvrněno žádnými zkušenostmi dokáže hledět.
      Já si však uvědomuji, po telefonickém rozhovoru s majitelkou těch nepřehlédnutelných a  úžasných
      hraček, že se vlastně v tu dobu schylovalo k válce.
      K té, kterou v anglicky mluvících zemích píšou WWII. A že pak tu za  chvíli byli komunisti… a že má Eliška záhy bez sebemenšího zavinění svého i otcova status Dcery nepřítele státu… Brrr

  9. Pan Tigrid měl klobouk od Čekana — šestapadesátku

    • Rubrika: Příběhy

    • Píše nám pan Ivan Margolius k článku "Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě". Koukněme spolu na to krásné řetězení.

      DceryDceryDcery

  10. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě.

    • Rubrika: Příběhy

    • Aneb Václav Čekan Klobouky.

      Tříkrálová koleda z naší adresy dcery (at) dcery.cz mi vysypala pro naše webové stránky roztomilý článek od pana Jana Šimečka, fotografa a milovníka psů. Začtěme se společně:

      Dcery Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku, a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, že se jedná o paní Čekanovou a že, pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Hostitel se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Vytušil jsem, že půjde o slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské." V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846."

Nepřehlédněte

Další příběhy