Přejít na navigaci

Jedno odpoledne v Písku

  • Datum: 13.8.2019 v 19:08,
  • Přidat komentář

  • Člověk má dělat to, co cítí… tudíž jsem se rozhodla být „u toho“ — honosná budova na náměstí — secese — městská knihovna přijala hosty na program o její dávné rodačce, Dáši Šimkové. Debata se nesla ve srozumitelné psychologické úrovni profesionálních historiků, mezi nimi syn bývalého mukla, dále uměleckého vedoucího Divadla Continuo, které právě uvádí hru „V břiše velryby“ o citované politické bývalé vězeňkyni, k besedujícím jsem patřila také já coby pamětnice novodobých dějin — ale i spoluvězeňkyně Dáši…

Hodně dlouho jsem před sebou válela možnosti být, či nebýt přítomna na besedě, měla jsem laskavý servis odvozu z Hořic, Michal mi napsal: „Jestli se cítíte dobře a chcete sdílet odkaz Dáši Šimkové jako její spoluvězeňkyně, rád Vás tam odvezu, beseda mne určitě zajímá…“Rozhodlo každé slovo, cítila jsem povinnost být tam, kde by mohla relativně mladší Dáša hovořit sama — těžko by se našla další pamětnice, která se zabývá dnes a denně kriminálem, aniž by ji to zatěžovalo, mám novodobou historii jako hobby, zkouším i potvrzuji sama sobě, co si z oné doby pamatuji, co bych mohla odpřisáhnout…

A tak jsme jeli… počasí se rázem obrátilo, žádná vedra, naopak silný déšť, mírné ochlazení, stěrače měly co dělat abychom viděli na cestu. Do Písku na náměstí před knihovnu jsme dorazili v předstihu, mohli jsme se seznámit s paní PhDr. Štěpánkou Činátlovou, odpovědnou pracovnicí knihovny, jejím mužem, moderátorem — historikem Kamilem Činátlem, historikem a synem politického vězně Pavlem Sekyrkou, uměleckým vedoucím Divadla Continuo, Pavlem Štouračem — vedle mne historik Michal Louč — a dalšími spolupracovníky celého odpoledne.

Odpovídali jsme sice na několik málo otázek s psychologickým podtextem cíleně na naši osobu nebo také globálně, totalitní minulost oproti demokracii, naše zkušenosti s tématem, Dáša si odseděla 14 let kriminálu což byla zkušenost pouze Dáši, my dokážeme o mimořádné situaci pouze teoreticky uvažovat. Snažila jsem se svoji vězeňskou zkušeností k tomuto tématu malinko vysvětlit kriminální břímě.

Proč vzniklo téma právě o Dáši Šimkové? Pamatuji vernisáž výstavy, dvoudenní akci v hotelu „Bílá Růže“ kam Dáša chodila tancovat, my si zatančili v roce 2010 při muzice starých šlágrů. I se hlásili návštěvníci v sálu, kteří tenkráte v Bílé Růži byli — Drašnarovi — s matkou Marií jsem byla v Pardubicích. Posluchači byli fantastičtí — velký dík!
Pro mne je zajímavé, že vila po rodině Šimkových chátrá, nenašel se nikdo, kdo by chtěl majetek, v jehož souvislosti teklo hodně slz. Zajímavé! Asi by bylo novým majitelům stydno rabovat konfiskát, k tomu patří extra odvaha. Skoro tomu říkám pokora, skláním se před občany Písku…
Celým krásným programem se nesla lehká nota provázena líbeznou hudbou, také poezií, kultura se dostala ke slovu, všichni přítomní přišli zavzpomínat na veselou Dášu z vily nad řekou, kde se mávnutím ruky rozpadla celá rodina — vila „Marta“ má zakódovanou legendu.
My jsme se přátelsky rozloučili, na místě se ještě povídalo, fotografovalo, bylo nám pospolu velice dobře. Srdečně děkuji za pozvání mezi Vás všechny, činíte dobré skutky, aby se nezapomnělo. Díky!

Dovoluji si malou poznámku, o které jsem včera nehovořila. Poznala jsem na Pankráci MUDr. Jana Hlacha, který mi stačil v podmínkách kriminálu zachránit zub, aniž jsme si podali ruku… léta později jsem poznala jeho ženu JUDr. Olgu Hlachovou v kriminálu v Pardubicích — oba se nastěhovali do Písku před 2. světovou válkou. Jejich syn Jan Hlach vydal knihu „Netleskej!“.


Hana Truncová-Johnová, 11. 8. 2019 — Toto mé resumé považujte prosím jako kytici růží…