Přejít na navigaci

Příběh Evy Kucíkové

  • Datum: 26.5.2014 v 16:25,
  • 6 komentářů

  • Pátrám po stopách svého otce, Františka Tůmy, nar. 27. 7. 1917 v obci Hůrky u Lišova v Jižních Čechách. Chci vám vyprávět jeho historii.

    Po smrti svého staršího bratra převzal otec hospodářskou usedlost Hůrky čp. 33 u Lišova v Jižních Čechách. Nevím již přesný rok, kdy se tak stalo, ale myslím, že to bylo roku 1947. Já jsem byla dána do výchovy otcovi po soudním jednání s mojí matkou, u které jsem nikdy nevyrůstala, ale nechala mne u pěstounů, bez toho, že by přispívala na moje potřeby. Když se to otec dozvěděl, tak začalo soudní jednání, matka od něj žádala podle otcových slov 100.000 tehdejších korun, které ji sice slíbil, ale nikdy nedal s tím, že si nebude „kupovat“ vlastní dítě.

    Pokračování po kliknutí na titulek

Otec se oženil podruhé někdy v roce 1948.

Můj první šok přišel přesně 1. záři 1949, to byl totiž můj první školní den vůbec. Od rána to bylo nějaké divné doma, a do školy mne nikdo nevedl, jak bylo zvykem, bylo mi to líto, ale držela jsem to v sobě.

Stáli jsme před školou a čekali, až pan řídící školu otevře. Těsně před tím vyváděli policajti mého otce z budovy Národního výboru a vedli ho k čekajícímu autu.

Děti hned začali na mne pokřikovat, že můj táta je asi zloděj nebo někoho zabil, proč jinak by ho zavřeli.

Skutečnost byla ta, že po neúrodě v roce 1947 nesplnil povinné dodávky státu a proto musel do basy nebo do JZD. Vím jen tolik, že někdy před vánocemi se vrátil. Jezdil po republice, aby mohl koupit obilí na osivo i na krmení dobytka.

Koupil traktor, samovazač, pluh, zkrátka všechno potřebné zařízeni k modernímu obrábění půdy. Avšak když přišly žně roku 1950, přijela nákladní auta s ozbrojenou stráží, nepamatuji se již, zda to byla Lidová milice anebo policajti, měli uniformy a já jsem se strašně bála, že nás postřílí a modlila jsem se, aby se babička do toho nezapletla. Táta byl s dědou na polích. Někdy tenkrát se s ním rozvedla i jeho manželka, moje macecha. Přišlo na řadu i odvezení sena, brambor a nevím čeho ještě.

Dobytek se ještě mohl pást. Pamatuji si, že jsem pásla s babičkou krávy na trávě, která byla už pomrznutá. Doma nebylo pořádně ani co jíst, ale přesto táta kupoval chleba a krmil jím dobytek, tajně, aby to nikdo nevěděl, protože chléb byl na lístky a tento byl zřejmě kupovaný na černo, což bylo trestné.

Nakonec hovězí dobytek dostal měknutí kosti a byl odvážen kus po kuse na nucenou porážku. Hrozné bylo poslouchat to bolestné bučení a bučení, kvičení a jiné zvuky od hladu. Moje macecha se odstěhovala a nezapomněla sebrat s sebou všechno moje šatstvo, nechala jen pár hadříků. Babička mě jednou v neděli chtěla obléci do kostela, ale moje věci byly pryč.

Otec jezdil, sháněl dále krmení, s dědou mluvili moc potichu, ale já jsem tak napínala uši a tak jsem něco málo zaslechla o tom, že mu „chtějí soudruzi hodit na krk sabotáž.“ Chci ještě podotknout, že otec stále odmítal vstup do družstva.

Jednou se otec už nevrátil.

Po ukončení školního roku 1951, tedy moji druhé třídy, mi mladší dcera našeho pana učitele řekla:

„Evičko, víš  kde je tvůj tatínek“?

„Shání krmení a jídlo, asi jel k tetě, aby ho tam koupil“.

„Ne, tvůj tatínek chtěl utéct za hranice a teď je ve vězení“.

Byl to pro mne další šok, nevím, jestli jsem plakala nebo ne, i za pláč jsem se styděla.

Doma jsem to řekla dědovi a babičce, kteří to už samozřejmě věděli, teď mi bylo jasné, proč je doma taková tíživá atmosféra a proč babička stále poplakává a posmrkává, a proč se nedrží doma a oba raději chodí k tetě do vedlejší vesnice. Nevím už, jakým způsobem jsem se dozvěděla, že to je chyba člověka, který byl předsedou Národního výboru a možná i strany.

Chtěla jsem vzít spravedlivost do vlastních rukou, věděla jsem, že by i dědu zavřeli. Jednoho krásného dne jsem nasbírala několik kamenů, skryla se za keři šípkových růží, a když se onen člověk vracel domů na oběd, tak jsem ho začala bombardovat. Nadával mi do kulackých

parchantů a nevím co ještě, proto jsem vzala do zaječích.

Něco se mluvilo, že mne dají do dětského domova, že děda s babičkou jsou staří a že na mne nestačí. Nejsem si už tak jistá, zdali se v této souvislosti mluvilo i o polepšovně.

Jednou jsem byla sama doma, hráli jsme si s nevlastním synem předsedy MNV u nás v kuchyni, dveře na cestu jsem měla zevnitř zajištěné, protože jsme dostávali nečekané návštěvy z STB A i proto jsem se neodvážila být venku.

Nějací páni klepali na dveře a my jsme se schovali v kuchyni pod postele, neodvážila jsem se ani dýchat, a to mne pronásleduje do dnes. Zároveň přišel i můj bratranec, starší o 12 roků. Ten věděl, že se dá jít do domu i přes zahradu. Najednou byli v kuchyni, nevím, jak poznali, že jsem doma, ale asi mne zradila ta loužička pod postelí, o které jsem ani nevěděla. Další mínus pro můj psychicky stav.

Snažili se ze mne tahat rozumy, zda nevím, kde je tatínek, jak to, že mne tady chtěl nechat a sám chtěl utéct za hranice, A jestli o tom děda s babičkou věděli a už ani nevím co všechno.

Někde v podvědomí, mi začal zvonit zvonek, že nesmím nic říct. Nevím, kde se to ve mne vzalo, začala jsem se vychloubat, co všechno umím ze školy, jak umím kreslit a počítat. Ale ti pánové se nedali a kladli dál svoje otázky.

Bratranec mi řekl: „Evičko, řekni těm pánům, ať ti dají pokoj“.

„Drž hubu, jestliže přes ni nechceš dostat“, řekl mu jeden z nich.

Teď jsem se bála, že začnou bít i bratrance i mne, ale i kdyby mne zabili, tak jim nic neřeknu.

Bratranec mě odvezl k tetě, která se postarala o úplné ošacení, ani hračky mi nezůstaly. Teta ještě i panenku mi koupila, ale ne na hraní, ta musela sedět ve velké ložnici na posteli a já ji směla pouze ukazovat, jakou mám hezkou panenku, nesměla jsem ji zničit, to by byla škoda, byla drahá.

Otec byl ve vězení v Liberci a tam byl i odsouzený, myslím, že na 2,5 roku a ztrátě poloviny majetku. Nevím, jestli to byl rok 1951 na podzim či v zimě, nebo až roku 1952. Myslím, že to bylo až po odsouzení, kdy teta dostala povolení navštívit mého otce i se mnou.

Z této návštěvy si mnoho nepamatuji, jen to, že mne teta musela zdvihnout k jakémusi okénku a že mi táta dal pusu. Vím, že teta mu něco podstrčila, cigarety, peníze, nevím už dnes, co to bylo.

Další návštěva se konala v zimě. Rok už si nepamatuji. Otec byl ve vězení, přesněji řečeno v táboře v uranových dolech v Horním Slavkově.

V těch letech byly velmi kruté zimy, teploměr ukazoval —28 stupňů. Vlaky se vytápěly parou, cesta ze Srbské trvala snad celou věčnost, ve vlaku byla zima, alespoň mne se to zdálo, vím jen, že jsem mrzla.

Na místo, nepamatuji se, zda to byl Horní Slavkov nebo Loket, jsme dorazili v noci, byla nás celá skupina. Na nádraží nám někdo řekl, že nás i celou skupinu kdosi čeká, v každém případě jsme byli zavedeni do dělnické ubytovny, kde jsme mohli vyčkat do rána v teple. Dospělí si posedali na židle, lavice, snad i na zem, nás děti položili na stoly, abychom se trochu pospali. Já jsem stále hrozně mrzla.

Ráno jsme dostali snídani, kávu a rohlíky, jestli to dospělí platili anebo to byla malá pozornost, nevím.

Nevím také, jakým způsobem jsme se dostali na místo návštěv, nevím už, zda to byl samotný tábor. Před námi už byla dlouhá řada lidi, nezbylo nic jiného jen čekat, venku, pod širým nebem v silném mrazu. Lidé spolu mluvili polohlasně, se strachem a my děti jsme byly strašně až mučivě tiše. Jak dlouho jsme čekali, nevím, připadalo nám to jako celá věčnost.

Konečně jsme se postupně dostali do návštěvní budovy, ale i tu se čekalo a mne se chtělo strašně čůrat. Teta se odtud pohnout nemohla, aby neztratila místo v řadě. „Tak běž a najdi někde záchod anebo běž a vyčůrej se venku“, řekla mi. Kdepak venku, před všemi lidmi, to by byla ostuda, žádné křoví tam nebylo, tak jsem se vydala najít místo, kde bych se mohla vyčůrat. Zkusila jsem otevřít jedny dveře, daly se a byla jsem venku. Rychle jsem si stáhla kalhotky, a jak jsem si chtěla sednout na bobek, tak jsem se rozhlédla, jestli někdo není nablízku. To co jsem uviděla, se mi navždy vrylo do paměti.

Místo obehnané elektrickým ostnatým drátem, strážní věž, haldy sněhu a ozbrojena stráž se samopalem a velkým vlčákem. Uviděl mne a ukazoval mi rukou, abych odtud rychle odešla.

V tom momentě mne napadlo, tohle je koncentrák.

Svoji potřebu jsem vykonala do kalhotek, nevím, zda se mi je podařilo vůbec stáhnout anebo jen napůl, ale bylo to v nich.

Tetě jsem o své příhodě neřekla, nechala jsem ji nadávat, že jsem se taková stará koza, „pochcala“ a že se mohu stydět. Já jsem jí svůj zážitek neřekla hlavně proto, aby neplakala.

Tento obraz v sobě nosím stále, asi už nikdy nezmizne.

Po nějakém čase, myslím, že to bylo v roce 1953 někdy v lednu, nebo v únoru, měli jsme prodloužené prázdniny pro nedostatek uhlí. Zima byla zase silná, mrazy hluboko pod nulou, mínus 20 stupňů.

Jednoho dne přišel otec. Měl obuté lehké botky, lehký oblek a košili s rozhalenkou, ruce zastrčené do kapes, v tváři byl až modrý od zimy. Od vlakové zastávky do vesnice to bylo asi 4 km, žádný spoj nebyl.

Když otec odcházel z domu naposledy, měl na sobě teplý kožený kabát, teplé boty a vůbec byl teple oblečený. Vím to, protože mne vzbudili, že se chce se mnou rozloučit. Ptala jsem se ho, kdy přijde nazpět. Řekl mi, že neví, ale že přijde.

Kam se jeho oblečení podělo, asi jen Bůh ví.

Teta ho vybavila šatstvem od strejdy, asi mu dala i nějaké peníze, nabalila jídlo. On zůstal jen několik málo dní, musel se hlásit do práce v Karvinských dolech. Tam bydlel na ubytovně. Roku 1953 umřela babička, telegram mu byl doručený až po jejím pohřbu.

Po Karviné následovala stavba Lipna, potom různé Statni statky, Traktorové stanice. Někde u Prahy, název obce mě vymizel z paměti, bylo těch obcí více, byl otec stižen mozkovou příhodou, právě když usedal na traktor. Odvezli ho do nemocnice, říkali, že do Havlíčkova Brodu, a po nějakém čase byl propuštěn domů. Vrátil se nazpět do Hůrek u Lišova, částečně poznamenaný přestálou příhodou.

To už nebyl ten otec, kterého jsem si pamatovala, nejen tělesně, ale hlavně duševně. Já jsem se totiž vrátila do Hůrek také, abych se postarala o dědu, bylo mi 17 roků.

Po nějakém čase začal otec pracovat v Kladenských železárnách, i když byl tělesně postižený. Byl popálený, později přišla další mozková příhoda.

Ještě jako děti jsme musely vyplňovat do školy dotazníky. Jméno otce, matky, zaměstnání, byl někdo trestány před rokem 45, po roce 48, původ, politická příslušnost, náboženská příslušnost a kdo ví co ještě.

Jako malé mi to diktovali strejda a teta, jako starší jsem začala lhát. Nevím, nestýkám si, nestydím se. Bylo prostě tak.

Nechci tu podrobně psát o svém životě, lehké jsem to vůbec neměla. Nebyla jsem ani v Pionýru ani ve Svazu mládeže, politicky žádná činnost, žádná aktivita.

Přesto přes všechny obtíže jsem se vypracovala na dost vysoké postavení, ne v Čechách, odešla jsem na Slovensko.

Jenže situace, hlavně pak po roce 1968 a pro mne asi v polovině 70 let se stávala víc a víc neúnosnou.

Ani jeden nájemní byt nám stát neposkytl, posléze „laskavě“ nám přidělili sklepní byt, po smrti našeho domácího. Chtěli jsme lepší, museli jsme platit odstupné a měnit.

Mám v Čechách příbuzné, ale pěkné vzpomínky? Posuďte sami!

Když jsme si požádali o výjezdní doložku na západ, a chtěli jsme jet na dovolenou s manželem, tak nám soudruzi z policie odpověděli, že to není v zájmu státu.

Uvědomila jsem si v té době, že nejsme právoplatní občané Československé republiky, ale jakýsi státní majetek, s kterým stát a státní aparát zachází tak, jak mu to vyhovuje. Jedinou cestou byla emigrace a to již s manželem. Díky Bohu, podařilo se nám to.

Všechna čest Švédskému království, dostalo se nám azylu a pomoci, na kterou bychom se v Československu neodvážili ani pomyslet.

Eva Kucíkova