Přejít na navigaci

  1. Zemřela maminka

    • Rubrika: Příběhy

    • Dneska dopoledne, když jsem dostala zprávu o úmrtí Janiny maminky, paní Eleonory Roubíkové (Loly Roubik), mě najednou pohltila velká bolest. Taková, eleonora-roubikkterá člověka zasáhne do hloubi duše i těla. Za všechny naše maminky nás Dcer politických vězňů. Najednou jsem si uvědomila, co pro nás naše mámy, mamky, maminky byly schopny udělat. Pro nás právě v těch osudných a osudových letech padesátých, když měly na svých bedrech prakticky všechno. Aby z nás vychovaly slušné lidi, aby nás uživily, ošatily a nejen to — abychom nezapomněly na své táty, kteří byli v kriminálech…

      Mnohdy jsme nedokázaly být vděčné. Jako dcery jsme možná více tíhly k tátům.

      Nezapomeňme však, že ten grunt byl a je v našich maminkách.

      Mrzí mě, že jsem paní Roubíkovou poznala až loni, byť jsem ji z vyprávění znala už od poloviny osmdesátých let. Žena se silnou vůlí, humorem a láskou k poznávání. Myslím, že byla Janě Švehlové velmi dobrou matkou. Zapíjím její oči bílým kernerem z Porýní. Snad se nad tím někde na mě pousměje.

  2. Pokračování s Kutnohorským deníkem(viz článek paní Mundilové)

    • Rubrika: Příběhy

    • Další diskusní příspěvek pana Krenauera je na světě. Prosím, ozvěte se, kdo máte názor na probírané záležitosti. Děkuji. Jazykově jsem nic neupravovala. A teď už jen kliknout na název příspěvku a pokračování je tu. A nová odpověď Jany Mundilové jakbysmet. Mám radost, že se snad konečně kýžená diskuse, polemika, vysvětlování si názorů a tím i osvěta rozjede. Bude to poučné pro nás pro všechny.

  3. Můžeme a musíme do toho mluvit

    • Rubrika: Příběhy

    • aneb Dcery už jen pasivně nenaslouchaji, ale jejich hlas je slyšet. Paní Jana Mundilová se ozvala na ohlas jednoho čtenáře Kutnohorského deníku k udělování medailí bratrům Mašínovým.

      Pojďme společně přečíst, jak se všechno událo:

      Dostal se mi do ruky Kutnohorský deník. Nějaký dopisovatel si vyléval srdce kvůli Mašínům, pan premiér že vyjíždí do ciziny, aby jim dal medaile. A tak on přemýšlí o tom, že nebude emigrovat do USA ale na Ukrajinu, protože, když se prostřílí, bude taky za hrdinu, a že prý, když se kácí les, že lítají třísky a mele a mele a nakonec se probudí zpocený, a jestli pan Topolánek taky někdy mívá takové blbé sny. Tak jsem se rozčílila a poslala jsem odpověď. Otiskli ji. A že dopisovatel za to dostal stovku, tak i já si mám pro stejnou sumu dojít taky. To jsou paradoxy!

      A já dodávám, klikněte na nadpis, abyste si mohli přečíst, co paní Mundilová velmi vtipně odpověděla a za co dostala ten výrazný obolus. V Kutné Hoře vědí, že žijeme v demokratickém státě a že cenzura už není. Kéž by to tak bylo v celé republice!

  4. Cestou na chaloupku

    • Rubrika: Příběhy

    • Za Turnovem vyjedu Paceřák, kopec, kterému říkal táta magnetickej. Vždycky, když jsme jeli do Liberce, tak jsme se museli pořádně rozjet, abychom bez zadýchání vyjeli na vrcholek. Běda, když nás zabrzdilo nějaké pomalejší auto, to se muselo přeřazovat na nižší rychlosti a řidič mohl dělat psí kusy, byl opravdu jak magnetem přitahován ke kopci. Dnešní cesta na chaloupku mě zanesla v mysli do dávné minulosti, když jsem seděla vedle táty, naše tatřička pětasedmdesátka měla staženou střechu, vítr mi cuchal vlasy a my jsme tenkrát překonali ten opravdový, nikoli pohádkový magnetický kopec na jeden zátah. A pak, pak už tu byly Hodkovice nad Mohelkou, s náměstím taky do kopce. Dnes už řídím sama a jedu cíleně do Hodkovic. Za paní Věrou Čihákovou-Hanzalovou, Dcerou, kterou mezi nás přivedl článek o svíčkové U Medvídků z časopisu Výběr.

  5. Medaile svatého Jiří pro Jaromíra Indru

    • Rubrika: Příběhy

    • Těší mě dávat na stránky zprávy, které dokládají, že se naše společnost přece jen ozdravuje, že nezapomíná na ty, kteří pro národ, pro děti, pro město, pro rodinu, pro literaturu, pro přírodu atd. něco z lásky učinili, na něž se muselo po určitý čas ve velkém zapomenout. Ti nejbližší však ve svých srdcích stále vzpomínky opatrovali. Nyní už nastala, chvála Bohu, taková doba, že tito lidé jsou oceňováni za své skutky těmi nejvyššími vyznamenáními. Škoda, tentokrát už jen in memoriam.

      Dcery

  6. Dnes se návštěvy konat nebudou

    • Rubrika: Příběhy

    • Předkládám Vám krátký příběh z Moravy. Nejen dcera, ale i neteř politického vězně nemohla studovat.

      Větu pronesl bachař ve věznici ve Valdicích. Pro mne, tehdy šestnáctileté děvče, to bylo nejhorší setkání s totalitním režimem. V čekárně se shromáždili příbuzní politických vězňů. Přijeli vesměs zdaleka. Byli tam staří lidé, rodiče a prarodiče vězněných, babička v kroji až ze Slovenska.

  7. Co tě nezabije, to tě posílí…

    • Rubrika: Příběhy

    • bylo jedno z „pravidel dobrého trávení“, jejichž dodržování doporučoval v dopise z kriminálu tatínek mamince. Další byla podobná:

      Dcery

      Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

      Všechno zlé je pro něco dobré.

      Věci, které nemohou býti jinak, nejsou hodny tvé jediné slzy.

      Bylo jich víc, pamatuji si ta nejčastěji v duchu opakovaná. Myslím, že poslední bylo — Starosti zbytečné si nepřipouštěj. Nebyla tam rada, jak rozlišit starosti zbytečné od důvodných. A těch bylo jistě víc.

      Úžasné, pravím Vám kurzívou pro odlišení od vlastního vyprávění, přivítaly jsme mezi Dcery další členku. Ano, s potěšením konstatuji, že dcery vězněných spisovatelů se ozývají. Tentokrát příběhem paní Věry Hradečné — Jehličkové. Klikněte, prosím, na  nadpis a čtěte dál.

  8. Hana Pražáková nezapře svého otce Františka Křelinu

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryNedávno mi elektronická pošta přinesla zprávu o tom, že dcera pana Františka Křeliny bude v Praze na křtu jedné knihy paní Markéty Hejkalové. Zdá se, že jsem vypsala do jedné věty hodně jmen. Vysvětlení musí následovat. Hle: Pan František Křelina, význačný český spisovatel, představitel ruralismu byl vězněn v padesátých letech a v procesu se Zelenou internacionálou odsouzen k dvanácti letům žaláře. Jeho dcera paní Hana Pražáková napsala velmi čtivou memoárovou knihu Nadějí tu žijem, jejíž název si vypůjčila z posledního tatínkova dopisu z kriminálu, v němž on naznačuje, že by snad v květnu 1960 mohl přijít domů. Naděje se naplnila.Takže tu máme další Dceru do našeho sdružení. Ještě jsem zůstala dlužna jedno jméno — Markéta Hejkalová. Ano, je to další generace spisovatelského klanu, spisovatelka, majitelka nakladatelství Hejkal a manažerka v tom nejlepším slova smyslu! Vždyť podzimní knižní veletrh v její režii bude mít letos v Havlíčkově Brodě už osmnácté pokračování.

      Vraťme se však ke knize Nadějí tu žijem. S dovolením autorky budu citovat: (klikněte, prosím, na nadpis, objeví se pokračování.)

  9. Moje statečná maminka

    • Rubrika: Příběhy

    • Příběh je z těch mála, které se dotýkají těch před mřížemi. Mnohdy opravdu balancovali mezi životem tam a údělem z nejtěžších — vychovávat a živit děti, povzbuzovat vězněné a přitom se nenechat tímto osudem ucloumat (viz "V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma" od stejné autorky).

      Povolenka-k-navsteve-vezeni

      V době, kdy byl můj tatínek zatčen, tak byl po velmi těžké chorobě a během třech měsíců se měl podrobit operaci. Vše bylo odloženo o téměř devět let a tatínek to na štěstí přežil.

      Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu mu byly povoleny balíky. Myslím, že jeden za měsíc. Byl ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici. Jezdili jsme tam s maminkou a dívali se ve dvoře až někam nahoru do zamřížovaného okna, kde mávala nějaká ruka — snad tatínkova.

  10. Vězenkyní dříve, než se narodila

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryTenhle příběh se opozdil. Už jsem se omluvila panu inženýru Adolfu Rázkovi, který nám jej poskytl již loni. Slíbila jsem, že se pokusím uveřejnit na našich webových stránkách žádost o pomoc. O jakou? Obracím se na Vás, čtenářky a čtenáři, pokud znáte někoho s podobným osudem, jaký potkal paní Janu, tedy je narozen ve věznici 50. let, prosím, ozvěte se mi. V rubrice "Kontakty" naleznete adresu. Děkuji a těším se, že naše pátrání bude úspěšné, nikoli však veselé.

      Ve svazku č. 113 knihy narozených v roce 1949 najdeme k datu 21. srpna 1949 jméno Jana, která se jako tisíce jiných narodila v Praze 2, na Novém Městě č. p. 441, ale která se odlišovala od ostatních. Byla totiž od 4. 12. 1948 vězenkyní. Nejprve Okresní soudní věznice v České Lípě, která sama v květnu žádala "vzhledem k vysokému stavu těhotenství… dovolí-li to povaha deliktu, propuštění", tedy propuštění budoucí maminky Věry Schejbalové.

Další příběhy