Vaječná praženice…… v pardubickém kriminále v 50.letech 20.století
- Datum: 13.4.2017 v 19:54,
- Přidat komentář
-
Byl podzim — v duchu vidím nástupy žen u dvou bran, bloku A a bloku B. Všechny oděné stejně: v hnědé „halině“, textilní vazba kdoví z jakých vláken, dlouhé kalhoty, sako se stojáčkem, pod tím pouze lněná bílá košile bez límečku, na hlavě povinný šedo-bílý šátek uvázaný na babku, černé vysoké šněrovací boty, punčochy hladce-obrace, jen to nejnutnější spodní prádlo — podprsenky k výbavě nepatřily, nebyly dlouhá léta povolená.
Bez šály, bez rukavic, krčily jsme se ve větru pardubické roviny.
Pokračování po kliknutí na titulek
Do kuchyně se chodívalo středem přes „Václavák“, bachaři nás hlídali, abychom nepřecházely z jednoho „štrudlu“ do druhého — jeden čas jsme měly vlastní nádoby na jídlo, vojenské „Esšusy“, také byly doby, kdy jsme jedly z erárních hliníkových nádob, které zůstávaly v jídelně kuchyně. Strava se vydávala pod kontrolou bachařů, takže kuchařky nemohly dělat žádná kouzla…… obdržely jsme na každý týden tzv. stravenky, barevně se lišily, čas od času se barva pochopitelně opakovala. — Chléb byl mnoho let na příděl, vydával se před večeří při cestě kolem kuchyně, u zvláštního okénka — pod dohledem bachaře.
Bylo mi zřejmě špatně — nemohla jsem jíst — a tak jsem si jednoho DNE schovávala stravenku na budoucí nějakou příležitost, což bylo samozřejmě zakázané…… Ale risk je zisk ! Barva stravenek se opakovala — k večeři byla VAJEČNÁ PRAŽENICE, neboli míchaná vajíčka…… jídlo, které se hned tak nekonalo v kriminále — jak jsme se dozvěděly, byla na pardubickém nádraží nějaká srážka nákladních vagonů, vejce — křapky odkoupil PUNZ /pracovní útvar nápravného zařízení/ a my měly hostinu……
Mezitím co jsem si pochutnala na regulérní své porci, zmocnil se mi STRACH i ODVAHA jít ještě jednou kolem výdejny jídla — tedy pro další porci vaječné praženice…… COURAGE zvítězila ! V podzimním podvečeru jsem se hbitě vymkla ze zástupu žen odcházejících z jídelny — a zařadila bleskurychle do protisměru…… u výdejny jídla jsem sotva pozvedla zrak, kolem sebe jsem měla solidní „Holčičky“…. a tak jsem si pochutnala na DRUHÉ VEČEŘI, která se mi rozplývala na jazyku mnohem více než jakýkoliv dinner o mnoha chodech v civilu.
Strava v pardubické věznici v oné době byla nekvalitní, jednotvárná, mnohdy nedostačující, ve věznicích nebyly samosprávy, které by znaly předepsané kalorie či finanční hodnoty, chyběla zcela zelenina i ovoce, nebyly mléčné výrobky — malý příděl mléka měly pouze tuberačky.
Hana Truncová — Johnová