Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Dcéry politických väzňov

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • V pátek 18. ledna jsem se potkala s Majou Ničovou z Bratislavy. Přivezla do Prahy časopis Konfederácie politických väzňov Slovenska. Dvojmesačnik — Naše svedectvo. V šestce z loňského roku je Majin článek o říjnové návštěvě Prahy. Dovoluji si ho přepsat v celém jeho znění pro nás všechny, které se ke slovenským tiskovinám nedostaneme. Ještě bych chtěla uvést, že ve zmiňovaném periodiku je i příběh jedné slovenské Dcery nadepsaný Príbeh rodiny Valentovej. Autorkou je Margita Zimanová — Valentová. Pokusím se požádat o dovolení a pak uveřejním na našich webových stránkách. Těšte se. Tady je krátká ukázka: "Vo väzení mali ženy kantínu, kde si mohli kúpiť potraviny na prilepšenie stravy. Platili tam väzenskými peniazmi. Väzenkyne si kupovali hlavne ryby — údenáče, aby sa udržali pri živote, prehltávali oči z údenáčov ako hostiu prežitia."

      A teď k článku Maji Ničové:

  2. Miluška Havlůjová, statečná žena, starostka, pro mnohé vzor chování

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery

      Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus.  Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.

  3. Vyšel Reflex a paní Milena Šimůnková píše:

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Vážené Dcery,

      o víkendu jsem si přečetla o Vás článek v Reflexu a nedalo mi, abych Vám nenapsala. Přimělo mě k tomu hlavně to, že některé z Vás pochybují (alespoň tak jsem tomu rozuměla), jestli má smysl o té době ještě hovořit a jestli by nebylo lepší udělat tlustou čáru za minulostí tak, jak se vyjádřil syn jedné z Vás.

  4. Ze šťastného dítěte Dcera nepřítele státu

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery

      Když jsem dostala elektronicky od dospělého syna paní Vlčkové tenhle obrázek malé Elišky Linhartové, tedy už dlouhou dobu Elišky Vlčkové, zajásala jsem. Na takové krásné „oldtajmrové“ hračky je radost pohledět. Vůbec není divu, že holčička Eliška se lišácky kouká do objektivu a v proutěném křesílku hledí radostně do budoucnosti. Jak právě mládí neposkvrněno žádnými zkušenostmi dokáže hledět.
      Já si však uvědomuji, po telefonickém rozhovoru s majitelkou těch nepřehlédnutelných a  úžasných
      hraček, že se vlastně v tu dobu schylovalo k válce.
      K té, kterou v anglicky mluvících zemích píšou WWII. A že pak tu za  chvíli byli komunisti… a že má Eliška záhy bez sebemenšího zavinění svého i otcova status Dcery nepřítele státu… Brrr

  5. Pan Tigrid měl klobouk od Čekana — šestapadesátku

    • Rubrika: Příběhy

    • Píše nám pan Ivan Margolius k článku "Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě". Koukněme spolu na to krásné řetězení.

      DceryDceryDcery

  6. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě.

    • Rubrika: Příběhy

    • Aneb Václav Čekan Klobouky.

      Tříkrálová koleda z naší adresy dcery (at) dcery.cz mi vysypala pro naše webové stránky roztomilý článek od pana Jana Šimečka, fotografa a milovníka psů. Začtěme se společně:

      Dcery Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku, a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, že se jedná o paní Čekanovou a že, pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Hostitel se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Vytušil jsem, že půjde o slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské." V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846."

  7. Rozsvítit si v archívu

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryTak dobrá, říkám si. Tolik příběhů mi přešlo přes prsty, nastal čas se poprat s tím svým. Opakující se viróza mě přikovala k teplému bytečku, tátovy kvapem se blížící devadesátiny mi tam někde hluboko v duši připomínají, že je třeba si udělat malou soukromou inventuru. Bláznivé sny, které se mi v posledních dnech zdají, mi po probuzení zanechávají po sobě intenzívní vzkaz: PIŠ!

      Příprava je důležitá. Brejle po předvánočním karambolu mi včera šikovný optik opravil. Předehra k Lazebníku sevillskému mi umetá cestičku a navozuje pohodu, kterou sobotní zimní podvečer jen a jen podtrhuje. Zítra tu jsou už Tři králové…

      Opatruji sbírku povedených jazykových obratů a snažím se ji rozmnožovat. Právě nedávno jsem do ní jeden nový přidávala. V jednom článku pana Milana Fridricha jsem našla ten nejpotřebnější pro dnešní den — „rozsvítit si v archívu“. Nadpis by tedy byl.

  8. Vánoční čas musí být trošku nostalgický

    • Rubrika: Odeznělo

    • Než Hanička Truncová 22. prosince 2007 odjela za příbuznými na Vysočinu, napsala mi. Rozhodla jsem se podělit se s Vámi o její myšlenky:

      Hanka Truncova

      Zuzanko,

      asi před třemi léty jsem si přála od Ježíška nový adresář. Přání se mi splnilo, moderní rozložení, telefony — mobily — emaily, já začala po měsících přepisovat adresy a záhy jsem toho nechala… už bych nikdy nenalistovala jména dávných vztahů. Vím, že člověk je schopen uzavírat nová přátelství, vztahy nové, chce-li žít naplno a nechce-li vyřadit sám sebe ze společenství.

  9. Paní doktorka Čermínová je s námi v kontaktu

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Na našem setkání v Carpe Diem se představila paní doktorka Markéta Čermínová, jejíž otec byl také obětí komunistické zvůle (JUDr. Jakub Čermín — dlouhodobý předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, přidávám i jeho životopis). Ona se však narodila až po tatínkově návratu z věznic. Paní doktorka se zajímá o historii dvacátého století a snaží se své poznatky rozšiřovat mezi veřejeností. Bylo mi milé, že nám poskytla tento příspěvek — projev k PTP:

      dcery

  10. Ze Zebína jsme mávali na tatínka uvězněného ve Valdicích

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPoslední víkend v březnu jsem navštívila Jičín. Psala jsem o tom v článku v našich Aktualitách s názvem Pišme a diskutujme o absurditách minulosti. Paní redaktorka Olga Myslivečková z Reflexu si vzala příběh paní Tížkové jako základní kostru pro svůj článek. Uvádím ho na našich stránkách zkráceně. Mojí snahou je příběhy hezky řadit jeden vedle druhého. Možná hezký počin pro budoucí pokolení — všechno o Dcerách nepřítele státu na webu www.dcery.cz.

      Karel Procházka byl odsouzen na třicet let za pokus o útěk za hranice, odseděl si dvanáct. Jeho dceři Haně Tížkové bylo tehdy 13 let.

Nepřehlédněte

Další příběhy