Přejít na navigaci

Tvrdé poučení pro pedagoga

  • Datum: 30.4.2011 v 21:18,
  • Přidat komentář

  • Předloni jsme byly ke konci roku v jedné příbramské základní škole. Na pozvání jedné z Dcer, paní Mgr. Dagmar Moravcové. Náš program byl bohatý, vždyť jsme tam jely čtyři. Tenkrát jsem si vyfotografovala dětmi malovaný betlém, který jsem použila pro naši gratulaci k Vánocům a do nového roku 2010. Dáša tenkrát četla z dopisů svých rodičů. Bylo to dojemné, ale její příběh pořád nebyl na našich stránkách. Až dnes…

    Na fotografii jsem s tatínkem při jednom z prvních setkání s ním po návratu z vězení. Narodila jsem se jako nemanželské dítě, protože moji rodiče se nemohli vzít z toho důvodu, že v tu dobu, co byla maminka těhotná, byl tatínek chvíli na svobodě, byl na něj vydán zatykač a schovával se. Koukám dost udiveně na toho cizího pána, protože jsem ho viděla prvně, až když mi bylo více než tři roky.

    Dcery.cz

Z dětství je moje zarytá vzpomínka na neustálé stěhování z místa na místo, protože byt v Praze nám sebrali a oba rodiče měli zakázanou Prahu. Po mém narození si maminka odpykávala ještě také zbytek trestu. Její matka nás odmítla, protože bydleli s dědečkem na vesnici a komunisté v JZD jí namluvili, že má dceru nepřítelkyni státu a že jsme ostuda rodiny.

Teprve později, když babičce a dědovi zabavili malou záhumenku, kravičku a prasátko a počítali i slepice, nás babička vzala na milost. A když maminka byla ve vězení tak si mne vzala z ústavu a postarala se o mne. Později jsme u babičky bydleli i s maminkou, než se tatínek vrátil zraněný po závalu ze šachty v Uranových dolech na Příbrami. Takže si prošel i Jáchymovem a Příbramí.

Celé dětství jsem ve škole byla outsider, protože paní učitelky na mne koukaly jako na dítě z rodiny, která je nepřítel socializmu a státu. Snad nejstrašnější zážitek mám z doby, kdy mne paní učitelka ve čtvrté  třídě postavila na stupínek a řekla, aby se mnou děti nekamarádily, že moji rodiče jsou nepřáteli našeho státu.

Velmi často mi znějí v uších slova mojí bývalé třídní učitelky na gymnáziu: "Gieblová, vy si nikam na vysokou školu přihlášku nepodávejte, nemá to smysl". A přišlo "Pražské jaro" a i mně se otevřely dveře na vysokou školu. Malá, ale přece jenom satisfakce.

Později jsem zjistila, že to všechno  pro mne bylo velké celoživotní poučení pro moji nynější profesi pedagoga.

Dcery.cz

Mgr. Dagmar Moravcová, roz. Gieblová