Přejít na navigaci

Patnáct slov – vzpomínka na Janu Mundilovou

Patnáct slov. Kolotoč, jablko, dudlík, vnučka, domeček, zahrada, slunce, voda, srdce, motocykl, kombajn, štípačky, protéza, ovoce, bahno.

Před dávnými lety… jsem ležela na svém slamníku železné postele, vyčerpaná, udřená – obklopena dalšími ženami, které jakoby v KOLOTOČI běhaly sem a tam – s ručníkem na rameni, běžely do umývárny, kde tekla celoročně pouze studená VODA, drhly svá upracovaná těla, ale umyly také šněrovací boty plné bláta z řepného pole, kde den po dešti zapadal i KOMBAJN do mazlavého BAHNA. Z blízkého JZD přijel pracovník na MOTOCYKLU a přivezl nám v pytli kupu malých špičatých nožů na osekávání řepy, z toho jsme pochopitelně nějaké nože ukradly pro naše tajné ruční práce. Vyřezávaly jsme z plastu zubních past i jiných materiálů malé DUDLÍKY, OVOCE, pro naše drahé, někdo obdaroval svoji maminku, jiná VNUČKU, pokud návštěvy náhodou nebyly za drátem.

To vše mi probíhalo hlavou, čekala jsem, až v umývárně nebude nával… a tak jsem snila o DOMEČKU se ZAHRADOU kde mohu podle libosti utrhnout JABLKO, kytičku, kde SLUNCE vše pozlatí, kde bych byla doma.

Jenže z takového snu může bolet i SRDCE, nemám ŠTÍPAČKY na mříže v oknech, mám pouze velký optimismus a vím, že jednoho dne Pardubice opustíme.

Do mých nádherných myšlenek volaly holčičky kolem: „Filcung!“ To bylo zlověstné echo – honem rychle všechno schovat, co by bachaři mohli sebrat, házet na haldu, zničit. Vyhnali nás z cel na schodiště bloku A, stály jsme až dolů k uzamčeným dveřím… tam nás hlídal „Krutihlav“, vysoký, neohrabaný bachař, který se pootočil, aby raději neviděl, čím vším po schodech šmelíme – podávaly jsme si zakázané nůžky, nože, špačky tužek, ale lítaly doslova PROTÉZY. Škoda, že neexistují filmové dokumenty, situace STRACHU – bleskových pohybů jako u kouzelníka – abstraktních, přesto humorných situací.

Vše jsme přežily – vše jsme po filcungu uklidily – dávno jsme doma – ale paměť zapracovala patnáct daných slov do krátké vzpomínky.

Hana Truncová
úterý, 14. února 2012, přesně na Valentýna

K této vzpomínce mne navigovala Jana Mundilová, Dcera z Kutné Hory – Sedlce, navštěvuje Vysokou školu III. věku – psychologii – veškerá zadání směřuje na padesátá léta – její skoro dospělá vnučka se zeptala proč to dělá. Jana trefně odpověděla, že za komunistů bylo tolik nesmyslných nařízení, zákazů životních podmínek, že je nutné všude a vždy o tom znovu a znovu hovořit.

Patnáct slov do povídky, hororu či jiné formy vyprávění… má fantazie zapracovala.

Vzpomínka na Janu Mundilovou, která nás nedávno opustila.