Přejít na navigaci

  1. Táta si přál, abych učila studenty dějepis střední Evropy

    • Rubrika: Příběhy

    • Potkaly jsme se s Janou Berkovou o prázdninách letošního roku. Připravovala se konference v Olomouci a Jana slíbila účast na programu. Slib splnila v míře vrchovaté. Všichni, kdo jsme byli mezi posluchači, jsme byli Janiným příspěvkem, velmi civilním, bez technického zázemí a podpor, nadšeni. Zaujala. Naším prvořadým úkolem je  zasadit se o to, aby Janiny profesionální zkušenosti byly využity i v našich školách. Dobové vánoční fotografie dokreslují příběh, který mi takto kraťoučce před vánočními svátky přibyl do schránky elektronické pošty.

      Dcery

  2. My byli těmi třískami, co odletovaly jako bezcenný odpad

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryOmlouvám se, zasáhl zřejmě šotek nebo cosi, co pod něj musím skrýt — svou nepozornost. U příběhu, který mi poslaly sestry Hana Součková a Marie Janalíková loňského léta, nastala chyba v obrázkové příloze. Opravila jsem ji, ale ráno nebyla ani chyba, ani příběh.

      Naše rodina žije v jihovýchodní části Moravy ve městě Komenského v Uherském Brodě.Tam na hlavním náměstí pod kostelem je starý měšťanský dům, který v roce 1899 koupil náš dědeček a zřídil tu lékárnu a drogerii. Vychovali s babičkou pět dětí, jedním z nich byl náš tatínek. Vystudoval farmacii, přírodní vědy a v roce 1940 převzal po dědečkovi dům s lékárnou a drogerií a zřídil zde výrobnu léčiv, především inhalolu pro lázně Luhačovice. Lidé za ním do lékárny rádi chodili, nejen pro medicínu, ale i pro radu a milé slovo. Byl známý a oblíbený, také velký vlastenec a patriot. Za války pomáhal finančně studentům i několika rodinám, jejichž otcové byli v koncentráku. Vzpomenu příhodu, kterou znám z vyprávění. Klikněte na nadpis a čtěte dál.

  3. Rydževská, jednou zase Dyrževská, ale především Bydžovská, dcera politického vězně

    • Rubrika: Příběhy

    • Před koncem roku mi napsala paní Eva Horňáková. Slíbila zavzpomínat na své dětství bez táty, poslala mi fotografie z těch časů a příběh jejího tatínka uveřejněný v novinách. A pak dlouho nic. Zavolala jsem jí. Vysvětlila mi, že nemá dost sil, aby se vrhla na psaní. Přesto mi poslala onu malou vzpomínku na tatínkův návrat z vězení, kterou jsem použila do příspěvku do senátu (viz http://www.dcery.cz/?nid=716&lang=cz). Včera mi elektronický pošťák přinesl vzpomínání sportovkyně, která se za své příjmení, které získala po otci, nikdy nestyděla. Snad proto jí ho okolí schválně prznilo.

      Držme Evě palce, vždyť by měla psát nové a další, oprašovat vzpomínky, zkoušet paměť pro mladou generaci, pro ty dosud nevěřící. Tak klikněte, prosím. Na název.

  4. Cesta do Ilavy

    • Rubrika: Příběhy

    • Těš se, milá čtenářko či čtenáři, máš před sebou příběh napsaný krásnou slovenštinou. Je ze života dítěte politického vězně, takže nejde o příběh veselý, ale v každém směru jazykově a literárně hodnotný.

      Dcery

      Motto: Všetci by  sme chceli v živote vyhrávať. Dnešná prehra, však môže byť našou výhrou v budúcnosti.

      Východná časť Slovenska má svoje  osobité čaro. Hornatú a lesnatú časť striedajú  nížiny a dediny sa tu podobajú jedna druhej. Domy postavené z obidvoch strán hradskej, vyzerajú ako ovečky v maštali, ktoré obstúpili válov a trpezlivo čakajú, čo sa v ňom objaví.

  5. Velezrada v Písku

    • Rubrika: Příběhy

    • DcerySetkala jsem se se dvěma sestrami v kavárně. Už si ani nemusíme říkat, jak kdo vypadá. Zkrátka Dcery se poznají, i když je v místnosti narváno. Vysvětlitelné?  K věci — získala jsem nový příběh a slib, že se obě ještě zamyslí nad literární podobou svých vzpomínek. Tak neváhejme a  začtěme se, příběh je před námi:

      Bydleli jsme v Písku   v rodinné vilce. Tatínek byl středoškolský profesor, učil matematiku a deskriptívu na průmyslové škole strojnické. Maminka nebyla zaměstnaná, starala se o rodinu a domácnost. Byly jsme tři sestry. Tatínek byl po roce 1945 v zemském výboru za lidovou stranu a angažoval se v problematice školství a mládeže. Po únoru 1948 — v dubnu 1948 byl přeložen za  trest na střední školu do Podmokel u Děčína, což byla na tehdejší dobu  obtížně překonatelná vzdálenost.    Později ho přeložili do Českých Budějovic, kam denně dojížděl vlakem.

  6. Tuctové svědectví

    • Rubrika: Příběhy

    • Po delší době uveřejňuji nový příběh. Jeden z prvních, které se dostaly na světlo světa. Už v devadesátém roce, sedmého února vyšel ještě v Lidové demokracii. S laskavým svolením autorky — paní Heleny Novákové — ho přidávám k ostatním na našem webu.

       

      DceryRáno, vlastně ještě noc. V brněnských ulicích snad ani človíčka. Matka s kufříkem vede za ruku malé dítě. Spěchají na vlak do Prahy. Děcka v parku křičívají: „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří, ten je trouba.“ Z děcek žádné v Praze nebylo, ale mají tatínky. Tatínci s nimi chodívají v neděli na procházku. Dítě má také tatínka, ale v base. Stal se jednou z mnoha obětí hromadných politických procesů v Brně.

  7. Spomienky na otecka

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery.czPřišel mi ještě jeden e-mail ze Slovenska. Byl napsán narychlo, poslán pozdě, ale neměla jsem to srdce pisatelce sdělit, že už je víc než týden po uzávěrce. Udělala bych chybu. Čtěte se mnou:

      Návšteva otca vo väznici v Leopoldove

      Moje detstvo bolo popretkávané rôznymi udalosťami. Striedala sa radosť i bolesť. Láska i nenávisť. Bezstarostnosť i napätie. Ale najviac si v živote vytrpela najstaršia sestra Elenka, ktorá už od štrnástich rokov musela ťažko pracovať v Závodoch 29. augusta v Partizánskom a bola živiteľom rodiny. Málo zarábala a aj to musela dávať mamičke na obživu celej našej rodiny. Odišla z domu iba v jednej sukni a pulóvriku. Mama jej nemohla dať peniaze ani na zásteru. A predsa z prvej malulinkej výplaty mi kúpila ozajstnú bábiku v kroji. Bol to najkrajší darček, na ktorý nikdy nezabudnem. Stredná sestra Ruženka a ja sme nemohli študovať na vysokých školách.

  8. Káceli stromy v plném květu. I to bylo pro tu dobu příznačné!

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryV létě se konají abiturientské srazy. Na jednom takovém v Přelouči se potkala Jiřina Hájíčková se Zuzkou Hisirovou. A pak už netrvalo dlouho, pár telefonátů, a zrežírovala jsem si se Zuzkou setkání v Praze, v překrásném prostředí žižkovského Montmartru na předzahrádce jedné restaurace. Byl vlahý srpnový podvečer, který  splavně přecházel v noc. Když jsem přicházela na místo setkání, hned jsem věděla, že ten stolek obsazený dvěma dámami, je ten správný. Čekaly na mě. Líba a Zuzka. Jen jsem usedla, začala příjemná konverzace, která ani v nejmenším nezaznamenala zámlky, pohledy stranou či kradmé sledování hodinek. Režie hovořila jen o místě, aktérky však tu krásu setkání dotvořily samy. Budiž pochváleno léto, moravské víno a lidské vztahy především.

  9. Návštěvy

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryUž se mi sbíhají autorizované příběhy pro knihu. Paní Tížková se zaměřila na jednu z nejtraumatičtějších chvil. Návštěvy. Každá z nás má své vzpomínky. Mnohé se však podobají jako vejce vejcí… Nechme vyprávět protagonistku návštěv:

      Můj tatínek Karel Procházka byl zatčen v dubnu 1948 a odsouzen ve skupině za velezradu, vyzvědačství a opuštění republiky. Rozsudek zněl: 30 let odnětí svobody, ztráta majetku a občanských práv. Doma jsme s maminkou zůstaly já třináctiletá a moje malá sestra, která šla po prázdninách do první třídy. Celý náš život byl náhle naruby a my jsme se snažily den po dni hledat rovnováhu. Maminka začala pracovat v továrně na směny a my dvě jsme si musely zvykat na samotu a prázdné místo po tátovi. Pocit rodinné sounáležitosti nastal, když přišel od něho dopis a nebo povolenka návštěvy. Za těch dvanáct let však bylo těch návštěv věru málo (jedna až dvě za rok), ale některé z nich se mi tak vryly do paměti, že na ně nikdy nezapomenu.

  10. Dědeček Hemingway aneb Jak mi pan president Masaryk řekl NAZDAR

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryČtvrtého září jsem dojela do Malína, protože jsem slíbila paní Květě Moravečkové, že zaznamenám její vzpomínky a že se z nich pokusím vytvořit nějaké souvislejší vyprávění. Přinesla jsem si od ní i nějaké fotografie. Jak se mi to podařilo, to už posuďte sami.Doma hledím na fotografii starou asi osmdesát let. Dědečkova podoba mi přihrála na mysl Ernesta Hemingwaye. Stařec a moře. „Člověk může být zničen, nikdy poražen.“ Tenhle citát mě provází mým životem už nějaký ten čas. A s ním přistupuji k psaní. Kéž bych dokázala sepsat příběh paní Květy, kéž by se mi nerozlétaly myšlenky do dálek zeměpisných či hloubek historických, vždyť ona mi předložila takovou škálu dat, že se obávám výsledku. Odčítám a vracím se ke své návštěvě.  

Další příběhy