Přejít na navigaci

Vzpomínky na okupaci v roce 1968 

  • Datum: 8.8.2016 v 10:44,
  • Přidat komentář

  • Poznámky k textům bývají až na konci výtisků — udělám výjimku, aby čtenář věděl o tehdejších podmínkách cestování, o práci „pasového oddělení“, o pasivním cestovním ruchu na Západ, platidlo české koruny nebylo na kurzovní listině, tudíž nebylo možné vyměnit v tuzemsku ani zahraničí sebemenší obnos valut mimo povoleného mini obnosu DESETI marek zde v zemi.

    Pokračování po kliknutí na titulek           

Kolem roku 1968 byl cestovní ruch z ČSSR do západních států poněkud „uvolněn“, přesto bylo třeba, aby žadatel o cestovní DOLOŽKU měl na Západě pokrevně příbuzné, ti posílali notářsky ověřené pozvání s tím, že ručí nejen za pobyt a stravování, také za lékařskou péči.- Toto pozvání žadatel o cestu na Západ přikládal k vyplněnému formuláři, kde navíc bylo razítko podniku a podpis soudruha ředitele podniku, kde podepsaný pracoval. — Důchodcům tuto žádost potvrzovala oprávněná osoba Místního — či Městského Národního výboru. Vše se odevzdalo osobně na pasovém oddělení nejbližšího města — odpověď kladná či zamítnutí… došla za několik týdnů či měsíců.

Pokud byla cesta pasovým oddělením povolena bylo třeba do západních zemí víza — toto razítko do cestovního pasu dávali úředníci na ambasádách v Praze. 

Cestovní pas s razítkem víza plus „DOLOŽKA“ k cestovnímu pasu, OPRÁVNĚNÍ cestovat na Západ plus CELNÍ PROHLÁŠENÍ s kolkem  100.00 Kč nebo 300.00 Kčs podle povolené délky pobytu., kam se zapsaly cenné věci, osobní šperky, dárky, státní bankou povolené valuty DM 10.00, — Cestovné se počítalo od českých hranic do cíle přepočtem na valuty, zaplatilo se v korunách.

Moje maturitní třída byla rozprášena po celém světě politickými událostmi, ale i Železnou oponou. Náhodné setkání dvou spolužáků dalo do pohybu vizi maturitního setkání — to bylo v roce 1967. Trvalo celé měsíce než se sehnaly nové adresy, u dívek někdy i nová jména po sňatku… až konečně iniciátor, žijící se svojí rodinou v Kolíně n.R. rozesílal pozvánky na 17.srpna 1968 ve velkém časovém předstihu, byl si vědom potíží ve východních státech Evropy.

Moje sestra žije na Západě Německa od 50.let minulého století, legálně se ze země vystěhovala, tudíž nikdy nebyla emigrantkou — poslala mi úřední pozvání na čtyři dny pobytu, k tomu se počítaly dva dny na cestu. Týdny jsem čekala na vyřízení, dlouhou frontu v Praze pro vízum do NSR tenkráte ve Štěpánské ulici, absolvoval můj muž.

Z Teplic cestoval Emanuel Mach /s manželkou/, Marie Bláhová z Mostu, já z Teplic, každý jednotlivě, já přijela do Kolína n.R. před půlnocí a bydlela u rodiny hostitelů.

Spolužáci, také páni profesoři, kteří žili v NDR neměli šanci přijet, tam se dalo cestovat na Západ až v důchodovém věku. — Jedna spolužákyně žijící v USA nás pozdravila telefonem, její manžel jí „v této politické situaci“ do Evropy nepustil — že by jasnovidci ???

Naše setkání započalo 17.srpna 1968 v soukromé rezidenci super spolužáka, který díky své emigraci vystudoval v USA a měl v Německu skvělé postavení. Hostina byla připravena pro cca. 14 osob, vyprávěly se životní příběhy po maturitě — konec války — emigrace — vystěhování — poválečný chaos — založení rodin — já vyprávěla, ačkoliv jsem byla vázána podpisem při propuštění o všem pomlčet… o komunistických kriminálech, odsouzení, totalitě. Našla jsem po mnoha letech svoji přítelkyni z mládí teplickou položidovku Evu.

Světová politika pozměnila naše mladé životy k nepoznání. 18.srpna jsme poznali město nad Rýnem — mezi námi letitými dobrými přáteli bylo loučení těžké… a to jsme netušili CO nás čeká během málo hodin.

Já jsem odcestovala do Stuttgartu ke své sestře, švagrovi, vlastně jsem měla být podle zdejších pokynů pouze na povolené adrese… dva dny jsem bezstarostně žila v krásné staré vile, kde byl nádherný pohled na město — kde bylo o mne pečováno, postaráno…

…… a dne 21.srpna 1968 jsme jeli všichni tři Mercedesem na hlavní železniční stanici ve Stuttgartu, sestra se švagrem zároveň do zaměstnání…Cestou se otevřelo rádio… zprávám jsme věřit nechtěli: okupace Československa !!!

Má osobní okamžitá reakce byla: vypuknutí TŘETÍ SVĚTOVÉ VÁLKY — nebylo o čem přemýšlet, do odjezdu jediného denního rychlíku nebyl čas rozumně uvažovat, házet si korunou, mobily neexistovaly — v ČSSR byly beztak telefony, telegramy okamžitě, „díky“ velkému komunistovi m i m o provoz, fungovaly pouze dálnopisy.

Stála jsem u otevřeného okna vagonu, slzy tekly po tvářích… nebyly k zastavení — moje sestra mi řekla léta později, že si myslela, že se už nikdy neuvidíme ……

Měla jsem u sebe mnoho zakázaných věcí… mimo darů balík západních peněz, které nám měly pomoci poněkud zlepšit naši nízkou životní úroveň — žili jsme s manželem v tu dobu v jedné jediné místnosti, neoplývali jsme penězi.

Svému muži jsem koupila malé transitní rádio /bylo přísně zakázáno převážet elektroniku přes hranice/ — tím jsem po celou cestu mohla sledovat německé pohraniční zprávy — v kupé se mnou seděl pán z Německa, který se mi představil jako středoškolský profesor. Že vykládá svým žákům… pokud zazní na Východě v ranních hodinách domovní zvonek… je to „ŠTÁZI“ neboli Stb, pokud domovní zvonek zazní brzy ráno na Západě, tak to jsou SLUŽBY mléko — pečivo atd. — Radil mi, abych si TOOO dobře rozmyslela…

V Norimberku vystoupili z rychlíku Češi… šli do lágru pro uprchlíky… bylo jich hodně — já jsem najednou cítila kam patřím a nebylo o čem uvažovat — na poslední železniční stanici před hranicemi jsem byla vykloněna z okna jako bych čekala na zázrak, průvodčí odpísknul… já sledovala celou cestu — ž á d n é tanky, ž á d n é německé vojsko — TO co se hlásilo v našem českém rádiu byla jedna velká LEŽ.

Na hranicích nebyl jediný celník ale ani pohraničník, nikdo neodebral CELNÍ PROHLÁŠENÍ, které muselo být pro zpáteční cestu opět vyplněné — já převezla v š e přísně zakázané, přestoupila v Chebu do rychlíku do Teplic, vystoupila z posledního vagonu úplně poslední, čekal mne manžel s manželkou našeho přítele — věřili i nevěřili, že se vrátím…

Pouze sporadické místní zprávy — že TOOO nebude trvat dlouho — že je TOOO jistě situace na krátkou dobu…matematika historická: 21.srpna 1968 na 21 let do listopadu 1989. Sovětské vojsko odešlo až počátkem 90.let. 

Od června 1968 jsem pracovala v jisté cestovní kanceláři díky uvolněné politice, i díky mé „chybě“ ve vyplněném dotazníku, zatloukala jsem jednoduše kriminál a vdávala se o 10 let dříve — byla ženou v domácnosti. — Vedoucí cestovky zůstal se zájezdem v Jugoslávii, jeho zástupkyně žasla, že jsem se vrátila — mnozí z našich přátel mne nečekali — má maminka si ťukala na čelo a říkala mi, že TOOO bude trvat dalších padesát let…tatínek byl rád, že jsem doma. 

Po celých Teplicích byly na výkladních skříních, na prkenných plotech kolem stavenišť — na různých plochách verše v češtině, azbuce, šipky do Moskvy, lidé nechodili do práce, byli na ulicích, zvedali pěstě proti okupantům — žila jsem po svatbě ve starém poutním místě Bohosudov u Teplic, v bývalém klášteře kde předtím živořili PTPáci… se urychleně nastěhovalo sovětské vojsko, jejich důstojníci chtěli odkoupit od římsko katolického kněze — bývalého Mukla P. Josefa Cukra veškeré zlaté rekvizity baziliky — plynnou ruštinou jim vysvětlil, že to není možné…

Během 21 let se v Bohosudově docela zabydleli, pokud přijely jejich rodiny — důstojnické rodiny — žili všichni v jistém panelovém domě, který PO jejich odsunu zpět do SSSR počátkem 90.let, byl zcela zdevastován, sklepní prostory paneláku byly hygienicky úmyslně znečištěné ……

Kasárna jsem mohla navštívit díky jedné paní učitelce s její celou třídou až pod střechu — stěny natřené červeným latexem, barvou, která se musela následně lampou vyčistit, elektrická vedení nikoliv pod omítkou, nýbrž navrchu, schody zcela zničené okovanými holinkami — záchody podle východních „vzorů“ — před naší exkurzí byly vyčištěny rýžovými košťaty — lituji, že jsem tenkráte nevlastnila fotoaparát ……

Pokud jsem kráčela Bohosudovem a potkala okupanty, srdce se mi doslova rozbušilo — nejsem šovinistka, nikdo si nevybírá národnost ani rodiče — jsem příliš mírumilovná než abych akceptovala jakoukoliv okupaci země.

Okupanti šmelili počínaje přídělem masa pro kasárna, konče smradlavým jejich benzinem. V žádném případě se jim nechtělo zpět do SSSR, kde v tu dobu nebyly byty ani pro vracející se důstojníky ze středu Evropy. Jednoho DNE bylo vše podepsáno, odsouhlaseno k odjezdu, na vedlejší koleji stály vagony pro Sověty, ty se naplnily mnoho dní zbožím všeho druhu, také ukradenými dveřmi z paneláku, vším, co se dalo odšroubovat. Občané města sledovali akci, věděli přesný den odjezdu — okupantům zamávalo přibližně osm až deset osob… ostatní si zhluboka oddychli. — Těsně před odjezdem Sovětů, explodoval na nádvoří bývalého kláštera jeden jejich tank s municí… pouze zázrakem nepřeskočily jiskry na další tanky, zapálený fotograf havárii natočil, okamžitě následovalo jeho udání, filmový dokument byl zničen— celý Bohosudov mohl být v sutinách…

Okupace se zúčastnila vojska východních zemí Evropy — jako stálí okupanti zůstali v zemi nakonec pouze Sověti — celou vojenskou akci počínaje vojáků z Baltických republik popisuje několik tehdejších litevských důstojníků, kteří si velice brzy uvědomují, že sovětskou okupaci zažili už jejich rodiče v roce 1941 za 2.světové války — uvědomují si, že oni — synové Baltických republik by neměli opakovat TOOOO, za co trpěli jejich předkové …… kniha „Okupanti, táhněte domů“ od litevských vojáků, vydáno s podporou Ministerstva zahraničních věcí Litevské republiky v roce 2011, popisuje cestu okupantů přes Polsko, NDR do naší tehdejší totalitní země.

48 hodin po okupaci jsem slavila s přáteli své narozeniny — obdržela jsem velkou nádhernou kytici, tu jsem darovala studentům, kteří seděli před budovou KSČ v Teplicích a drželi na protest okupaci hladovku. 

Vzpomínala pamětnice dvou okupací — v noci ze 14. na 15.března 1939 jsem zažila Kříšťálovou noc na Teplicku zblízka — musela shořet krásná Synagoga, v té noci pochodovalo nacistické vojsko do Prahy…

Hana Truncová rozená Johnová — 08.03.2015