Přejít na navigaci

banner-dcery-cz
  1. Každé ráno v šest nás budilo rádio budovatelskými písněmi

    • Rubrika: Příběhy
    • Narodila jsem se v lednu 1938, tedy ještě před druhou světovou válkou. Z mého předškolního dětství mám mezi jiným tyto vzpomínky, píše nám všem paní Nadja Stolz.

      Dcery-50.-let

       

       

  2. Příběh z dětství

    • Rubrika: Příběhy
    •  

      DceryTak ho nazvala autorka, ale mně se k příběhu derou do prstů na klávesnici počítače přívlastky — osudový, smutný, krutý, i když on končí tak, že bychom mohli citovat básníka: Života bído, přec Tě mám rád. Dejme slovo autorce:

       

      Zde jsem napsala, co jsem od dětství do své plnoletosti prožila, aniž bych to chtěla, ale co ovlivnilo celý můj život. V Reflexu, v čísle 37, kde paní Olga Myslivečková píše o Dcerách nepřítele státu, se k mé fotografii přilepil jen tento krátký popisek:

      Rodiče Michaely Hynkové, Karla a Ladislav Vycpálkovi, se pokusili v roce 1951 s tříletou dcerou o přechod hranic. Tatínek dostal 13 let, v Jáchymově a na Bytízu si odseděl 9,5 roku. Maminka, odsouzená na šest let, byla po čtyřech letech propuštěna. O Michaelu se starala babička.

  3. V rodném listě mám v kolonce otec — toho času v táboře nucených prací Mírov

    • Rubrika: Příběhy
    • Zpráva o naší rodině.

      Dcery

       

  4. Tatínek na Pankráci čekal na soud, maminku volali k výslechům do Bartolomějské ulice

    • Rubrika: Příběhy
    • s

      Můj příběh z padesátých let může být buď dlouhé vyprávění nebo soupis dat a faktů.

      Zkusím tedy vyprávět…

  5. Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

    • Rubrika: Příběhy
    • v

      Můj otec PhDr. Rudolf Voříšek, redaktor nakladatelství Vyšehrad, byl zatčen 19. 6.1952 a dne 6. 8. 1952 odsouzen pro trestný čin velezrady k odnětí svobody na 11 let, k propadnutí majetku, k peněžitému trestu a ztrátě občanských práv. Prošel věznicemi Vinařice u Kladna a táborem Bytíz u Příbrami. 1. listopadu 1953 v pankrácké vězeňské nemocnici na leukemi zemřel. Dne 22. října 1991 byl plně rehabilitován.

       

  6. Setkání Dcer s paní Janou Kánskou 20. října 2007

    • Rubrika: Příběhy
    • j

  7. Neřvi, ten otec je darebák aneb Příběh Věry Pytlíčkové-Indrové,

    • Rubrika: Příběhy
    • dcery politického vězně padesátých let Jaromíra Indry

      v

      Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.

      Babička vedla knihkupectví, knihařství a papírnictví padesát let. Můj otec podnik převzal v roce 1945. Tatínek Jaromír Indra, narozený v roce 1913, byl od svých sedmi let členem Junáka. Bratra, bratrance a mě vychovával v duchu jeho zásad. V letech 1948 a 1949 jsem byla i já krátce světluškou. Otec byl oblastním velitelem a před naším domem se v neděli odehrávaly nástupy jednotlivých oddílů. To byl pro mě silný zážitek.

       

  8. Irenku už na elektronické adrese, ale ani na té suchdolské neseženete

    • Rubrika: Příběhy
    • Zasáhl osud a o prázdninách nám ji vzal. Nám všem. Už, když jsem psala krátkou zprávu o jejím odchodu pro naše webové stránky, uvědomila jsem si, Irenkaže Irenčin příběh nemáme k dispozici. Jen střípky, střípečky to byly, co jsem posbírala mezi námi Dcerami. I když jsem se je s velkým úsilím snažila poskládat jako archeolog nalezené kousky nádob, v tuto chvíli jsem rezignovala. Ne však na dlouho. Vždyť jedním z našich cílů je přece zachytit co nejvíc příběhů pro budoucí pokolení, aby si naši potomci při studiu historických materiálů mohli rozvinout barevnou škálu příběhů z let mládí našeho, u nás Dcer mnohokrát smutného. Tu škálu dlouho opomíjenou, zatlačovanou budovatelskými písněmi a ódami na vyrubané tuny uhlí a litry mléka od krav údernic. Oslovila jsem proto pana Hynka. Ten v době krátce po pohřbu připravil největší díl vzpomínkových dokumentů a pro další zainteresoval syna Radka a Irenčiny přátele. Tak se mi začal rozvíjet v rukou vějíř vzpomínek, dat a poznámek k Irenčině životu.

  9. Počas vojny v lágre, za komunizmu taktiež

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých
    • Narodila som sa do rodiny, v ktorej sa rodičia s malou dcérkou počas druhej svetovej vojny skrývali na mnohých miestach na Slovensku vďaka falošným dokladom. V roku 1943 boli prichytení a deportovaní do koncentračného tábora Terezín. Po skončení vojny bol návrat nesmierne bolestivý nakoľko mojej matke sa absolútne ani jeden člen  z rodiny nevrátil. U môjho  otca sa dvaja súrodenci zachránili. Jeden brat bol u partizánov a druhý slúžil v zahraničnej armáde.
  10. Na výletě se žáky základní školy Unesco z Uherského Hradiště

    • Rubrika: Napsali jste nám
    • Zúčastnila jsem se exkurze, kterou pořádala naše pobočka KPV Uherské Hradiště do Příbrami, na Svatou Horu, Tábor Vojna a do Meditační zahrady pana Hrušky v Plzni.Cestou se mně v hlavě honily vzpomínky, které i po 52 letech jsou stále živé a nezapomenutelné. Náš táta na táboře Vojna strávil tři roky a já zde byla jednou na návštěvě — s maminkou. Bylo mně 13 let. V sobotu jsme přijely do Prahy a odtud brzy ráno vlakem , který zastavil někde v polích, vysedalo zde hodně lidí a odtud autobusem k návštěvnímu baráku, kam přivezli i vězně. Čekali jsme za plotem, až nás bachaři vyvolají.Ten pocit nikdy nezapomenu — tátu jsem neviděla skoro 3 roky. Těšila jsem se na něj a v hlavě plánovala, co mu řeknu . V dřevěném baráku nás dělila stěna se zamřížovanými a zasklenými okny, vzájemně jsme se neslyšeli, u vedlejších oken byli další rodiny odsouzených ….Do očí se mně draly slzy a hrdlo bylo stažené a tak jsem tam stála neschopná ze sebe vypravit slovo — 15 minut uteklo a byl konec návštěv.U posledního okýnka, které nebylo zadrátované, jsme si mohli dát pusu na rozloučenou. Zpáteční cestu si nepamatuji, bylo mně smutno a nevěděla jsem, kdy tátu opět uvidím.

Další příběhy