Přejít na navigaci

1. Pohromy u Wagnerů a Jirounků

   • Rubrika: Příběhy

   • Konečně jsem našla čas, abych se pustila do zveřejnění příběhu naší hostitelky v Carpe Diem paní Heleny Jirounkové. Vyberu z její knihy Úniky z temna, které vydalo nakladatelství Baset, pár stránek.

     Kniha je opatřena předmluvou pana Štampacha, v níž jsem našla několik myšlenek, které souzní s cíli našeho společenství.

     Standardní dějiny panovníků, převratů a válek, to je historická věda 19. století, u nás ovšem dosud převládá ve školních učebnicích a v povědomí lidí. Od třicátých let minulého století se ve světě pěstuje jiný typ historické práce. Badatelé se zajímají o životní styl a dobovou mentalitu. Spíše než listiny státnického významu je jako zdroje informací zajímají doklady o běžném životě, například zachycená vyprávění svědků či korespondence. A právě tento posun ukazuje, že osobně viděné drobné události nejsou banální. Vypovídají o době se stejnou závažností jako příběhy císařů, králů, papežů atd.

2. Humor nás chránil v nejtěžších dobách

   • Rubrika: Příběhy

   • 

3. Každý je strojcom svojho šťastia, len komunisti sú strojcami nešťastia druhých!

   • Rubrika: Příběhy

   • 

     aneb Každý príbeh má svoj prológ.

     Snad mi slovenská Dcera Bibiana Sedláčková odpustí, že jsem dala motto jejího příspěvku do titulku článku a název — Každý príbeh má svoj prológ — až do dalšího textu. Jsem velmi potěšena tím, že můžeme uveřejnit na našich webových stránkách v jazyku češtině nejbližším další příběh. Snad se ostatní přidají. Ale teď už čtěme:

     Príbeh našej rodiny, prenasledovanej komunistami, je jedným z tisícov smutných príbehov jednotlivcov a ich rodín. Prológ týchto tragédií je treba hľadať v tridsiatych rokoch minulého storočia, kedy súdruh Gottwald na pôde parlamentu prvej republiky, arogantne oznámil, že : „my komunisti sa chodíme do Moskvy učiť, ako vám vykrútiť krk“.

4. Není převychován natolik, aby mohl být propuštěn

   • Rubrika: Příběhy

   • Dnes je druhého listopadu roku 2007. V tento den svátku Dušiček Vám povím příběh, který se udál před padesáti čtyřmi lety. Oživím tím vzpomínku na své již dávno zemřelé rodiče.

     Paní Bobková velmi kultivovaně vypráví na magnetofonové kazetě o svém osudu. Snad se nám podaří takové příběhy digitalizovat. Zatím se musíme spokojit jen s přepisem povídání.

5. Jen rány dávají tvář životu a lidem

   • Rubrika: Příběhy

   • Milé Dcery,

     nevím, jestli je můj příběh tak silný, jako příběhy Vás ostatních. Proto jsem trochu váhala s jeho napsáním, možná většina z Vás prožila mnohem těžší útrapy než já. Byl mi rok, když tátu zavřeli a dva a půl, když se z Mírova vrátil. Více asi chyběl mému bratrovi. Vidíte, teď mi vlastně dochází, že jsme o tom s bratrem nikdy nemluvili.

     

     Takhle nám na svatého Martina 2007 píše Jiřina Hájíčková — Formánková, poslala mi ke svému příběhu hezký citát z knihy Kámen a bolest od Karla Schulze, který jsem použila do nadpisu. Ale čtěme dále:

6. Každé ráno v šest nás budilo rádio budovatelskými písněmi

   • Rubrika: Příběhy

   • Narodila jsem se v lednu 1938, tedy ještě před druhou světovou válkou. Z mého předškolního dětství mám mezi jiným tyto vzpomínky, píše nám všem paní Nadja Stolz.

     

      

      

7. Příběh z dětství

   • Rubrika: Příběhy

   •  

     Tak ho nazvala autorka, ale mně se k příběhu derou do prstů na klávesnici počítače přívlastky — osudový, smutný, krutý, i když on končí tak, že bychom mohli citovat básníka: Života bído, přec Tě mám rád. Dejme slovo autorce:

      

     Zde jsem napsala, co jsem od dětství do své plnoletosti prožila, aniž bych to chtěla, ale co ovlivnilo celý můj život. V Reflexu, v čísle 37, kde paní Olga Myslivečková píše o Dcerách nepřítele státu, se k mé fotografii přilepil jen tento krátký popisek:

     Rodiče Michaely Hynkové, Karla a Ladislav Vycpálkovi, se pokusili v roce 1951 s tříletou dcerou o přechod hranic. Tatínek dostal 13 let, v Jáchymově a na Bytízu si odseděl 9,5 roku. Maminka, odsouzená na šest let, byla po čtyřech letech propuštěna. O Michaelu se starala babička.

8. V rodném listě mám v kolonce otec — toho času v táboře nucených prací Mírov

   • Rubrika: Příběhy

   • Zpráva o naší rodině.

     

      

9. Tatínek na Pankráci čekal na soud, maminku volali k výslechům do Bartolomějské ulice

   • Rubrika: Příběhy

   • 

     Můj příběh z padesátých let může být buď dlouhé vyprávění nebo soupis dat a faktů.

     Zkusím tedy vyprávět…

10. Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

    • Rubrika: Příběhy
    • 

      Můj otec PhDr. Rudolf Voříšek, redaktor nakladatelství Vyšehrad, byl zatčen 19. 6.1952 a dne 6. 8. 1952 odsouzen pro trestný čin velezrady k odnětí svobody na 11 let, k propadnutí majetku, k peněžitému trestu a ztrátě občanských práv. Prošel věznicemi Vinařice u Kladna a táborem Bytíz u Příbrami. 1. listopadu 1953 v pankrácké vězeňské nemocnici na leukemi zemřel. Dne 22. října 1991 byl plně rehabilitován.

       

Další příběhy

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14

© 2024 www.dcery.cz