Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Tenkrát mi bylo deset let

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery 

      Přivítejme nový příběh, je z rodu spisovatelských. Dcera dr. Bedřicha Fučíka paní Klára Pokorná vzpomíná:

      Když jsem přišla jednoho krásného květnového dne ze školy, maminka mi řekla hned ve dveřích, že si mám jít hrát ven. To bylo něco nezvyklého. Jindy jsem se musela nejprve převléct, pak si udělat úkoly a teprve jít za kamarády. Bydleli jsme v tiché čtvrti, kde přejelo auto tak jednou dvakrát za den a pro nás děti to bylo hotové eldorádo. Okamžitě jsem mazala.

  2. Zemřela maminka

    • Rubrika: Příběhy

    • Dneska dopoledne, když jsem dostala zprávu o úmrtí Janiny maminky, paní Eleonory Roubíkové (Loly Roubik), mě najednou pohltila velká bolest. Taková, eleonora-roubikkterá člověka zasáhne do hloubi duše i těla. Za všechny naše maminky nás Dcer politických vězňů. Najednou jsem si uvědomila, co pro nás naše mámy, mamky, maminky byly schopny udělat. Pro nás právě v těch osudných a osudových letech padesátých, když měly na svých bedrech prakticky všechno. Aby z nás vychovaly slušné lidi, aby nás uživily, ošatily a nejen to — abychom nezapomněly na své táty, kteří byli v kriminálech…

      Mnohdy jsme nedokázaly být vděčné. Jako dcery jsme možná více tíhly k tátům.

      Nezapomeňme však, že ten grunt byl a je v našich maminkách.

      Mrzí mě, že jsem paní Roubíkovou poznala až loni, byť jsem ji z vyprávění znala už od poloviny osmdesátých let. Žena se silnou vůlí, humorem a láskou k poznávání. Myslím, že byla Janě Švehlové velmi dobrou matkou. Zapíjím její oči bílým kernerem z Porýní. Snad se nad tím někde na mě pousměje.

  3. Pokračování s Kutnohorským deníkem(viz článek paní Mundilové)

    • Rubrika: Příběhy

    • Další diskusní příspěvek pana Krenauera je na světě. Prosím, ozvěte se, kdo máte názor na probírané záležitosti. Děkuji. Jazykově jsem nic neupravovala. A teď už jen kliknout na název příspěvku a pokračování je tu. A nová odpověď Jany Mundilové jakbysmet. Mám radost, že se snad konečně kýžená diskuse, polemika, vysvětlování si názorů a tím i osvěta rozjede. Bude to poučné pro nás pro všechny.

  4. Konference Svědomí Evropy a komunismus

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Pražská deklarace

      3. června 2008, Praha, Senát Parlamentu České republiky

      Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova,

      vycházejíce z toho, že

  5. Můžeme a musíme do toho mluvit

    • Rubrika: Příběhy

    • aneb Dcery už jen pasivně nenaslouchaji, ale jejich hlas je slyšet. Paní Jana Mundilová se ozvala na ohlas jednoho čtenáře Kutnohorského deníku k udělování medailí bratrům Mašínovým.

      Pojďme společně přečíst, jak se všechno událo:

      Dostal se mi do ruky Kutnohorský deník. Nějaký dopisovatel si vyléval srdce kvůli Mašínům, pan premiér že vyjíždí do ciziny, aby jim dal medaile. A tak on přemýšlí o tom, že nebude emigrovat do USA ale na Ukrajinu, protože, když se prostřílí, bude taky za hrdinu, a že prý, když se kácí les, že lítají třísky a mele a mele a nakonec se probudí zpocený, a jestli pan Topolánek taky někdy mívá takové blbé sny. Tak jsem se rozčílila a poslala jsem odpověď. Otiskli ji. A že dopisovatel za to dostal stovku, tak i já si mám pro stejnou sumu dojít taky. To jsou paradoxy!

      A já dodávám, klikněte na nadpis, abyste si mohli přečíst, co paní Mundilová velmi vtipně odpověděla a za co dostala ten výrazný obolus. V Kutné Hoře vědí, že žijeme v demokratickém státě a že cenzura už není. Kéž by to tak bylo v celé republice!

  6. Cestou na chaloupku

    • Rubrika: Příběhy

    • Za Turnovem vyjedu Paceřák, kopec, kterému říkal táta magnetickej. Vždycky, když jsme jeli do Liberce, tak jsme se museli pořádně rozjet, abychom bez zadýchání vyjeli na vrcholek. Běda, když nás zabrzdilo nějaké pomalejší auto, to se muselo přeřazovat na nižší rychlosti a řidič mohl dělat psí kusy, byl opravdu jak magnetem přitahován ke kopci. Dnešní cesta na chaloupku mě zanesla v mysli do dávné minulosti, když jsem seděla vedle táty, naše tatřička pětasedmdesátka měla staženou střechu, vítr mi cuchal vlasy a my jsme tenkrát překonali ten opravdový, nikoli pohádkový magnetický kopec na jeden zátah. A pak, pak už tu byly Hodkovice nad Mohelkou, s náměstím taky do kopce. Dnes už řídím sama a jedu cíleně do Hodkovic. Za paní Věrou Čihákovou-Hanzalovou, Dcerou, kterou mezi nás přivedl článek o svíčkové U Medvídků z časopisu Výběr.

  7. O Dcerách se psalo ve Výběru

    • Rubrika: Napsali jste nám
    • Dcery

      Ženy, k jejichž dětství patřily nedělní „výlety” do věznic a lágrů, kde stát napravoval jejich ideově pomýlené otce, někdy i matky, přestaly mlčet.

  8. Medaile svatého Jiří pro Jaromíra Indru

    • Rubrika: Příběhy

    • Těší mě dávat na stránky zprávy, které dokládají, že se naše společnost přece jen ozdravuje, že nezapomíná na ty, kteří pro národ, pro děti, pro město, pro rodinu, pro literaturu, pro přírodu atd. něco z lásky učinili, na něž se muselo po určitý čas ve velkém zapomenout. Ti nejbližší však ve svých srdcích stále vzpomínky opatrovali. Nyní už nastala, chvála Bohu, taková doba, že tito lidé jsou oceňováni za své skutky těmi nejvyššími vyznamenáními. Škoda, tentokrát už jen in memoriam.

      Dcery

  9. Dnes se návštěvy konat nebudou

    • Rubrika: Příběhy

    • Předkládám Vám krátký příběh z Moravy. Nejen dcera, ale i neteř politického vězně nemohla studovat.

      Větu pronesl bachař ve věznici ve Valdicích. Pro mne, tehdy šestnáctileté děvče, to bylo nejhorší setkání s totalitním režimem. V čekárně se shromáždili příbuzní politických vězňů. Přijeli vesměs zdaleka. Byli tam staří lidé, rodiče a prarodiče vězněných, babička v kroji až ze Slovenska.

  10. Co tě nezabije, to tě posílí…

    • Rubrika: Příběhy

    • bylo jedno z „pravidel dobrého trávení“, jejichž dodržování doporučoval v dopise z kriminálu tatínek mamince. Další byla podobná:

      Dcery

      Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

      Všechno zlé je pro něco dobré.

      Věci, které nemohou býti jinak, nejsou hodny tvé jediné slzy.

      Bylo jich víc, pamatuji si ta nejčastěji v duchu opakovaná. Myslím, že poslední bylo — Starosti zbytečné si nepřipouštěj. Nebyla tam rada, jak rozlišit starosti zbytečné od důvodných. A těch bylo jistě víc.

      Úžasné, pravím Vám kurzívou pro odlišení od vlastního vyprávění, přivítaly jsme mezi Dcery další členku. Ano, s potěšením konstatuji, že dcery vězněných spisovatelů se ozývají. Tentokrát příběhem paní Věry Hradečné — Jehličkové. Klikněte, prosím, na  nadpis a čtěte dál.

Nepřehlédněte

Další příběhy