Přejít na navigaci

Dcera pana ředitele

  • Datum: 8.5.2007 v 9:14,
  • Přidat komentář

  • Když jsem otiskla oznámení ve zpravodaji Konfederace politických vězňů (KPV), že hledám dcery politických vězňů ochotných mluvit o svých zkušenostech, jedno z kritérií bylo jejich stáří 5 — 12 let během padesátých letech. Paní K. mi odpověděla dopisem oznamujícím:

Na základě oznámení ve zpravodaji č. 5. ráda bych se zúčastnila, i když jsem byla starší než požadovaného věku základní školy. Jsem členkou KPV — můj tatínek byl zavřen 5 let od 21. 12. 1948 — 21. 12. 1954 v Leopoldově, Ruzyni a nakonec v Rocově. Jestli máte zájem o další informace, ráda s kýmkoliv pohovořím. S upřímným pozdravem a přáním všeho nejlepšího (podpis).

Navštívila jsem paní K. v městě na Moravě. Sešly jsme se podle dohody před divadlem. Nikde není živé duše, je totiž nedělní odpoledne. Nemám ponětí, kolik je paní K. let, vypadá tak na šedesát a cosi, má krátké hnědé vlasy a svou elegancí působí jako z dávných časů, z filmů mládí mých rodičů. Tichou ulicí lemovanou mnoha stromy jdeme do třípatrového domu. Zve mě do malého obýváku vybaveného starobylým nábytkem a omlouvá se za nedostatek místa.

Paní K. začíná vyprávění od svého narození v malé vísce blízko tohoto města. Základní vzdělání získala v Anglii, její tatínek totiž zastával důležitou pozici u firmy obchodující po celém světě. Rodina se vrátila právě v době, kdy nacisté vpochodovali do Československa. Protože Němci nařizovali Čechům účast na válečných pracech, paní K. se jako osmnáctiletá ocitla u běžícího pásu v továrně. Pamatuje si: „I když jsem vždycky měla hodně kamarádek, tady jsem neuspěla. Moje pracovní výkony byly dobré, ale stále se na mě dívali s tím: ‚Tak tady ji máme, slečinku z klášterní nebo dívčí školy.‘ Na způsoby těchto lidí jsem nebyla zvyklá. Musela jsem čistit okna a stát u toho na žebříku. Dělníci se postavili pod něj, nadzvedli mi sukni a polili mě pivem. Můj tatínek byl z toho velmi nešťastný a zařídil mi přeložení do kanceláře. Tam jsem potkala svého budoucího manžela.“

Po skončení druhé světové války v roce 1945 se znovu otevřely univerzity. Paní K. si užívala studium na fakultě politické, sociální a novinářské. Její budoucí manžel byl přijat na medicínu. V roce 1949 coby dcera ředitele firmy neprošla politickými prověrkami a byla vyloučena. Vdala se v roce 1950, poté co manžel odpromoval. Její tatínek byl uvězněn při návštěvě vánočního koncertu 21. prosince 1949. Paní K. se ujala role manželky vězněného, protože její matka: „se odloučila od světa, nebyla schopna jednat s žádnými úředníky; bylo jasné že se něco musí udělat. Nemínila jsem nechat v tichosti projít takovou nespravedlnost.“

Role paní K. dává obrázek o zkušenostech manželek vězňů. Je to jeden z důvodů, proč zde tento příběh uvádím. Její touha, jak jsem vyrozuměla z naléhavosti dopisu a vyprávění, je být vyslyšena. Paní K. hovoří o tatínkově zmizení a o rodině, která rok a půl nevěděla, kde je vězněn. Po nařízení úředních orgánů vystěhovat se z desetipokojové vily její postřehy popisují potupení rodiny:" Přišla státní bezpečnost. Moje máma byla duchem úplně mimo. Mířili na nás pistolemi a nařídili otevřít dveře. Otevřela jsem, odstrčili mě bokem, postavili se uprostřed vstupní haly a řekli, že toto místo bude kompletně prázdné během čtyřicetiosmi hodin. Utíkala jsem na radnici domáhat se spravedlnosti."

Popisuje hrubé chování mladého úředníka na radnici jménem Jakeš, který se později stal jedním z nejvyšších komunistických pohlavárů. V pokročilém stavu těhotenství ji nechal dlouho stát, zatímco úředník cosi čmáral a ignoroval ji. Vysmál se jí, když žádala vysvětlení nespravedlnosti vůči její rodině. Jak mi vysvětluje, věděla, že může přežít, ale měla strach o matku. Paní K. si vzpomíná, jak přišla Státní bezpečnost znovu dohlédnout na stěhování z desetipokojového domu do jednopokojového bytu: „A půlka města se přišla podívat, jak vynášíme skříně plné křišťálu a porcelánu. Všechno padalo a rozbíjelo se. Bylo to jako hrozné divadelní představení. Ale přežili jsme to a přišli do nového domova; ten byl tak studený, že se na stěnách tvořil led.“

Podle paní K. si dneska nikdo neumí představit, co se v těch letech dělo. Její tatínek byl odsouzen na pět a půl roku. Čtyři roky jej vyslýchali. Matka nikdy nepodnikla žádnou návštěvu vězení. Paní K. si vzpomíná na tu první svou. Zabalila balíček s prádlem a přijela do vězení. Takto si události pamatuje: “Ten velmi hezky vypadající dozorce od státní bezpečnosti si ode mne bere balíček Otevírá jej — vidím to jako dnes — v předhale věznice. Říká: ‘No dovolte, co to je? To na nás jako chcete dělat dojem?‘ Mluví se mnou s takovým opovržením! Ptám se, co má na mysli, co se mu nelíbí. Pobízím jej, aby balíček důkladně prohlédl. Podívá se na mě pohledem jako u posledního soudu a varuje mne: ‚Zdá se mi, že potřebujete nějak zchladit vaši horkou hlavu.‘ Prádlo kamsi posílá a kdosi přináší ranec šatstva, ještě teplého. Zatímco strážce kontroluje zbytek balíčku, rozbaluji ranec. Košile a kapesník jsou nasáknuty čestvou krví. Umíte si to představit?”

Odmlčuje se a pláče, v ruce svírá bílý krajkový kapesníček. Když se uklidní, pokračuje, popisuje sama sebe, jak stojí pod budovou vězení, dívá se nahoru a doufá, že zahlédne svého tatínka. Místo toho slyší neviditelné vězně volající zpoza mříží: „Ahoj, koho tady máš?“ Říká jim o tatínkovi, zavřeném za zradu. Jak se po mnoha letech dovídá, tatínek se o její návštěvě dozvěděl, vězni totiž používali morseovku a dali mu o její přítomnosti vědět.

Paní K. viděla tatínka až v den procesu. Je si jistá, že po něm zdědila povahu. Mnoho vytrpěl, ale zůstal optimistou. Než zemřel na rakovinu plic, což byly následky věznění, ukázal nám jizvy na zádech. Ani nechci slyšet detaily o mučení, ale paní K. pokračuje: „Říkal, že někdy při výslechu rozbili i tři židle. Ty jizvy mu zůstaly nadosmrti. Před procesem jej poslali do sanatoria. Tam se o něj starali, aby u procesu nevypadal tak zbídačeně. Propustili ho, protože byl nemocný. Vrátil se do našeho nového domova s ledem na stěnách, ale komu by to vadilo? Byli jsme šťastní že je doma.“Paní K. pokračuje tatínkovým vysvětlováním, které souhlasí s popisem ostatních, kterým se povedlo přežít metody výslechu státní bezpečnosti.

Když mluví o matce, její dojem je: „Tiše trpěla, a nikomu nevěřila. Byla uzavřená ve svém vlastním světě.“ Popíjíme kafe a cítím, že by paní K. řekla mnohem víc, kdyby nám čas dovolil.

Je pozdě a já musím jít. Paní K. si přeje potkat další účastnice, pokud jí to zdraví dovolí. Opravdu ráda bych ji zase potkala. Přes komunistickou cenzuru a propagandu, vymazávající příběhy o světě mládí paní K., ona sama slouží jako vypravěč událostí nejen předkomunistických, ale i těch otřesných z let padesátých.