Přejít na navigaci

Miroslav Jirásek: Z deníku vlastizrádce. Stopy, fakta, svědectví Panorama, 1990

  • Datum: 18.4.2012 v 12:52,
  • 4 komentáře
  • Někdy je třeba si říci o pomoc, není to ostuda a dokonce lidé bez mrknutí oka pomohou. Povzdechla jsem si před Marií Jelínkovou, že bych ráda dala na webové stránky alespoň jednu kapitolu z knížky jejího tatínka, ale že jsem notoricky zaneprázdněná, že nemám čas digitalizovat ani řádeček. A ejhle, Marie se nabídla a už tu mám pro vás jeden příběh.

    Tak klikněte na titulek a…

ČLOVĚK

Patnáct roků, které jsem dostal, bylo tehdy mezi vězni na Pankráci považováno za výhru. Tresty smrti byly na denním pořádku a doživotí nebo 25 let bylo jako houska na krámě. Odsouzen jsem byl státním soudem v dubnu 1951 a tento rozsudek byl změněn až 22. října 1958, na jedenáct let věznění. Později byl i tento rozsudek zrušen, byl jsem rehabilitován, ale také tato rehabilitace byla Nejvyšším soudem zrušena ( s odůvodněním, že Nejvyšší soud porušil socialistickou zákonnost) a znovu v roce 1975 jsem byl postaven před krajský soud, který mi dal čtyři a půl roku za rozvracení republiky a tento rozsudek nebyl zrušen. Pod policejním dozorem jsem byl do 17.11 1989. (P. S. Tatínek se mýlil, ještě v roce 1992 byla správcová našeho domu kontaktována pracovníkem StB(?) s dotazem na naše chování a postoje).

          

Po odsouzení státním soudem sestavovala Státní bezpečnost na Pankráci tzv. jáchymovská komanda, tj. odsunovala politické vězně do táborů nucených prací v uranové oblasti jáchymovských dolů. Vědělo se, že vězňové jsou posíláni na práce do nelidských podmínek, že jsou vystavováni radiovému záření a že mnozí jsou vlastně posíláni na smrt. Z takových komand šel po pankrácké věznici strach a zprávy byly předávány morseovkou z cely na celu.

Také já jsem byl zařazen do jáchymovského komanda a tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne, v květnu 1951, dostal pouta na ruce, a spolu s jinými vězni jsem byl odveden k autobusu označenému zvenčí nápisem Zájezd.

Mlčeli jsme, protože mluvit nebylo dovoleno. Nastupovali jsme v řadě za sebou, dva a dva, vždy navzájem spoutáni řetězem. Řada se ztrácela ve voze, jako by ji polykal. Nemačkali jsme se, nepospíchali, klidně jsme nastupovali a usedali, pro všechny bylo místo i pro řidiče. A vedle něho  bylo vyvýšené sedadlo obrácené proti směru jízdy, tedy čelem k nám. Toto místo zaujal člověk v uniformě a s automatem.

Vůz se zachvěl a začíná se rozjíždět. Široká půlkruhová vrata pankrácké věznice se otevírají a jen zasklená okna autokaru se stávají našima očima, jimiž se díváme do světa, který jsme už dlouho neviděli a který — ač tak blízký — je tak velice vzdálen.

Domy, okna, ve kterých se zrcadlí našedlá obloha, firemní štíty, výkladní skříně a pražské ulice, kterými jsem chodíval. A před výklady a na ulicích lidé! Skuteční lidé, ženy, muži, děti. Kde asi jsou v této chvíli moje děti? Ty lidi venku by člověk nejraději ohmatal a stiskl jim ruce. Všechen ten svět je však za sklem.

Znám tu ulici, kterou jedeme, a přece mi připadá jiná. Támhle na balkoně visí přes zábradlí dečka, vítr si s ní pohrává, už drží jen za cíp. Rád bych věděl, jestli spadne někomu na hlavu. Možná to bude bába, která se lekne, možná to bude milenecký pár, který využije nečekané příležitosti k polibku.

Nedozvím se to, protože všechno kolem nás letí. Směsice lidí, oken, dveří, aut, obchodů, klobouků, sukní, vše běží a mizí tak rychle, jak se pohybuje pás silnice před námi. Musíme se dívat jen dopředu, nelze se ohlédnout.

Je jaro, kluci hrají kuličky. Je vidět jejich napnuté kalhoty, jak cvrnkají do důlku, jejich křik na chvíli zaplnil autokar. My však musíme mlčet.

Kluci zmizeli, jen stromy s roztaženými prsty svých větví nám na předměstí kývají na pozdrav. A pak již jen černé, nezhojené rány, pluhem rozrytých a ještě nedávným sněhem namoklých polí a vlhké kulisy lesů. Je to divné jaro. Jako by  ani jarem nebylo.

Znovu ulice, domy, lidé. Jsme v Karlových Varech, autokar zastavuje v odlehlé ulici a řidič vylézá, aby si něco obstaral. Snad si šek koupit cigarety. My musíme nepohnutě sedět, ruce s řetězy dole, aby je nebylo vidět z ulice.

Kolem jdou lidé. Mají strach se podívat. Již mnoho podobných autokarů projelo Karlovými Vary a lidé dobře vědí, jaký náklad se veze a kam. Proto raději přidávají do kroku.

Na protějším chodníku jde Cikán. Je pěkně oblečen, doprovází hezkou paní, která tlačí kočárek. Jeho pohled zavadil o náš autokar. Na chvilku se zastavil, pak něco řekl své ženě, přeběhl ulici a už byl u dvířek autokaru. Všiml jsem si, že jeho tvář byla poznačena neštovicemi.

          

Dveře byly otevřené a muž v uniformě na vyvýšeném místě promluvil:„Co chcete? Vypadněte!“„Dovolte“, odpověděl mu Cikán a my všichni jsme strnuli úžasem:“Dovolte mi rád bych těmto pánům koupil něco k jídlu a nějaké cigarety.“„Zmizte“, rozkřiklo se vyvýšené sedadlo, “Není dovoleno!“„Já myslel“, zrozpačitěl cikán. „totiž dnes jsou tam oni a zítra tam mohu být já!“„Zmizte, povídám“ zařval náš průvodce.„Když není dovoleno“ pokračoval tiše Cikán, aniž na něm bylo vidět vzrušení, „tak buďte tak laskav a kupte jim něco sám!“

           

Při těch slovech vyňal z náprsní tašky několik stokorun a podával mu je do vozu!„Hergot, neserte mě, chlape a už ať jste pryč, než to do vás nasypu!“ rozzuřila se uniforma.

A v tu chvíli se stalo něco neočekávaného. Do smrti na to nezapomenu. Cikán se na chvilku zachmuřil, ale pak na jeho tváři zazářil úsměv, když se k nám obrátil se slovy:„Pánové, chtěl jsem vám projevit sympatii jinak. Tak dovolte, abych aspoň…“Cikánovy ruce se spojily a my viděli, že se nám hluboce poklonil. A já, který jsem seděl nejblíže, jsem ještě zaslechnul jeho slova““Přeji vám. Však vy víte, co vám přeji!“

A tenkrát, v tu posvátnou chvíli se jako na povel zvedly naše ruce spoutané řetězy, zvedly se k pozdravu, mlčky slavnostně. Černý kulatý otvor se zadíval na naše čela.

Psáno 2012 — M. Jelínková dcera vlastizrádce

Nezáleží na barvě pleti, na postavení, na moci, na penězích, na majetku, kterým se obklopujeme, nezáleží, jestli jsem věřící, či bezvěrec, záleží na tom, jaký jsem Člověk.  V dané situaci i o odvaze, nebát se nesouhlasit s násilím na člověku páchaném. V celku, kdy se schováváme v davu, jsme možná odvážní, ale odvaha je i v projevu lidskosti k druhým. To platilo tehdy, jako i dnes.

Díky, Cikáne.