Přejít na navigaci

Diskuse k seriálu Děti 50. let

  • Datum: 20.7.2010 v 14:32,
  • 23 komentářů

  • Třináctého července 2010 se na obrazovkách, měli-li jste otevřen program ČT 2, objevil v pozdních hodinách první dokument ze seriálu Děti 50. let. Vzhledem k titulku bych si nejdřív dovolila uvést z oficielních webových stránek České televize (viz http://www.ceskatelevize.cz/program/10214725126—20.07.2010—21:45—2-deti-50-let.html?deid=4191) pár informací o projektu:

    Děti 50. let jsou lidé, kteří vyrostli v padesátých letech v Československu a kterým totalitní režim alespoň částečně vzal jejich dětství či mládí. Tyto „děti“ zažily přerod společnosti a nesou v sobě svá osobní svědectví o minulosti, byly označovány za „děti nepřátel státu“, „děti kriminálníků“. Potomky politických vězňů odsoudil tehdejší totalitní systém nejen k životu bez jednoho z rodičů či k životu u příbuzných nebo dokonce v dětských domovech (právě v období života, kdy dítě potřebuje stabilní a jisté rodinné zázemí), ale tehdejší společnost je odsoudila též k živoření na okraji bez možnosti vyššího vzdělání a k životu „viníka bez viny“. To jsou osudy spojující sérii šestadvacetiminutových dokumentů Děti 50. let. Snímky nejsou pouze svědectvím o životech politických vězňů či jejich rodin očima jejich dětí, ale jsou snahou o pochopení i vhled do současného života hlavních protagonistů, ve kterém se stále logicky promítá i po mnoha letech jejich minulost (na výše uvedených webových stránkách můžete pokračovat dál). http://vimeo.com/13876417

    Klikněte, prosím, na titulek a pojďme se vrhnout do diskuse. Nebojte se vyjádřit své názory právě tak, jak je vyjadřují zatím Markéta Čermínová a na její pohled navazující Jana Švehlová.

Markéta Čermínová (název dokumentu ze seriálu Spravedlnost hledejte u Pánaboha) reaguje na zjištění, kdo byl otec paní Zimanové (Nebojím sa hovoriť, viz webové stránky Ústavu pro studium totalitních režimů http://www.ustrcr.cz/cs/pavel-valent), a vidí jasný vztah dětí a jejich rodičů. 

Nuže, tady jsou první dva příspěvky:

PRAVDA NENÍ, CO SE PRAVÍ

Před letošními květnovými volbami jsem dostala mailovou poštou vtip. Byl to obrázek prezidentů Klause, Medveděva a Obamy. Klaus jim něco říká a rukou přitom ukazuje vzhůru. Komentář zněl: „Na té prezidentské standartě je, pánové, heslo PRAVDA VÍTĚZÍ. To je taková specifická, těžko přeložitelná česká slovní hříčka…“

Tak na tento vtip myslím poslední dobou často. Zvláště od chvíle, kdy se první díly seriálu „Děti 50. let“ vysílají v televizi. Poslední dobou totiž kolem sebe stále častěji vidím úzkost. A to nejenom úzkost z předpokládaného poklesu ekonomické úrovně, která nás zcela jistě nemine, ale ještě více úzkost ze zloby, hamižnosti a zkorumpovatelnosti, která tlačí společnost až na samé dno, úzkost před mravní prázdnotou, duchovní vyprahlostí a nedostatkem hodnot. Jako by se každým dnem lidé stávali cyničtějšími, jako by den ode dne trpěli větší a větší ztrátou iluzí. A tak jsem byla přesvědčena, že právě seriál „Děti 50. let“ by, byť jen nepatrnou troškou, mohl přispět k povzbuzení současné společnosti. Osudy dcer „nepřítele státu“ měly totiž pregnantně ukázat, jak funguje zloba, zášť a nenávist totalitního režimu, založeného na heslu „kdo není s námi, je proti nám“. Protože nenávist totality nejen k jejím nepřátelům samotným, ale i k jejich potomkům, byla vedena přesným vědomím, kdo tyto děti vychoval, v jakých hodnotách a v jakém duchu. Vědomím, že pokud se tyto děti výchově svých rodičů nezpronevěří, totalita a jí verifikované zlo ve společnosti nikdy úplně nezvítězí.

To byl také pro mne zásadní důvod, proč jsem souhlasila s natáčením. Důvěřovala jsem projektu, který chtěl ukázat na osudech potomků nepřátel totalitního režimu jeho mravní bídu a ubohost. Důvěřovala jsem společnosti DMS, že vylíčením osudů jednotlivých dcer zajistí pravdivý pohled na historii tohoto státu — právě se zajímavostí jiného úhlu pohledu. Přitom jsem oceňovala právě tu různost úhlů pohledu. Projekt paní doktorky Švehlové natočit osudy dcer — synů nepřátel státu (tedy potomků lidí, kteří si s totalitním režimem nikdy nezadali a byli postiženi právě proto, že se nezpronevěřili svým zásadám), posléze osudy dcery — synů přátel státu, ze kterých se stali nepřátelé (tedy bývalých komunistů, kteří byli později postižení svými bývalými soudruhy) a nakonec snad i osudy dcer — synů přátel (totalitního) státu, kteří v totalitě prosperovali a nikdy postiženi nebyli, považuji za téměř fenomenální a skláním se před ním. Ale takový projekt může být úspěšný jen za podmínky, že bude pravdivý. Že se nikdo nebude vydávat za někoho, kým ve skutečnosti není.

A jak jsem zjistila před několika dny — právě k tomu došlo. Dostaly se mi do ruky dokumenty veřejně přístupné na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů, které dokládají, že otec jedné z „dcer“, které natočily své příběhy v rámci první série, nebyl žádný nepřítel státu, který si nikdy s totalitou nezadal, ale naopak se ztotožnil s každým zrovna panujícím režimem. Člen Hlinkovy strany, Hlinkových gard, po komunistickém puči člen Komunistické strany a StB, který za převádění lidí přes hranice vzal peníze. Za to byl souzen a popraven. Já nezpochybňuji neblahý osud jeho dcery.

Když malému děvčátku či mladé dívce popraví tátu a maminka dostane 20 let, je to pro každé dítě bezesporu tragedie. Ale tento cyklus měl být o dcerách lidí, kteří stáli mravně tak vysoko, že si s totalitou dobrovolně nikdy nezadali. A to tento příběh prostě není.

Ve chvíli, kdy jsem to zjistila, jsem se cítila (a cítím dodnes) společností DMS podvedena. Je snad nasnadě, že pokud profesionální společnost zajišťuje natáčení určitého dokumentu, musí si ověřit pravdivost a úplné informace o tom, co točí. Již z toho prostého důvodu, aby se neblamovala. Na druhé straně je jasné, že každý z nás dělá chyby. Důležité je se k chybám postavit čelem a snažit se o jejich nápravu. Očekávala bych tedy, že společnost DMS chybu uzná a přinejmenším zajistí stažení inkriminovaného dílu z vysílání alespoň této série. Nestalo se tak, dokonce se společnost DMS k této chybě ani nehlásí. Namísto toho vystupuje Mgr. Dražilová v televizi a hlásá, že není podstatné, do jaké míry jsou příběhy pravdivé nebo úplné, protože jde prostě o orální historii. A odkazuje na svého kmotra, který prý tvrdil, že pravda je to, co se praví. S tím nemohu nikdy souhlasit. Můj táta říkával, že všechny ty hrůzy koncentráku a lágru mohl přežít jen proto, že žil v pravdě a pravda je světlem, které prozařuje tmu. A maminka zase ráda citovala Jana Husa a jeho výrok „Pravdu cti, pravdu miluj, pravdu hlásej, pravdu chraň…“ A pravdou je, že příběh jedné dcery se mezi ty ostatní v této sérii prostě nehodí.

Paní Mgr. Dražilová až do omrzení opakuje, že filmovala příběhy dcer a ne jejich otců. A já k tomu do stejného omrzení dodávám, že je nutné zdůraznit a pravdivě říci ČÍ jsme to vlastně dcery. Jinak by cyklus absolutně pozbyl smyslu, protože každá žena je něčí dcera. A pokud naše příběhy nebudou pravdivé, nemohou této zemi a této společnosti ničím prospět a stanou se zbytečnými. To nesmíme dopustit. Už jsme obětovali příliš mnoho. Jeden křesťanský rytířský řád měl heslo VERITAS VOS LIBERABIT (pravda osvobozuje). Totéž heslo je prý uvedeno na budově CIA v Langley. Můj táta tohle heslo ctil, proto uměl ve svém životě zůstat svobodný. Proto to uměly tisíce dalších politických vězňů svědomí. Proto můžeme mít na prezidentské standartě uvedeno heslo PRAVDA VÍTĚZÍ a nemusíme přitom mluvit o nevysvětlitelné slovní hříčce.

A na závěr jedno poděkování. Děkuji paní doktorce Janě Švehlové za projekt Dětí 50. let. A ještě více jí děkuji za její neustálé volání po diskusi. Už tatíček Masaryk říkával, že demokracie je diskuse. A tímto vytvářením prostoru pro diskusi Jana dělá pro demokracii opravdu hodně. Věřím, že tento trend bude pokračovat a že světlo pravdy opravdu jednou prozáří tmu.

Markéta Čermínová

A odpověď :

Lidé, kteří chtějí obrátit list s naší nedávnou minulostí, se budou radovat, že místo abychom vinili(y) bývalý režim, tak se zabýváme házením bláta jedna na druhou.

Se svou rodinnou historií za druhé světové války by těžko někdo věřil, že se zastávám Hlinkovců a s osobní historií po válce estébáků. Pro mne jsou dokumenty o Dětech 50. let dokumenty o našich osudech, ne o osudech našich rodičů. V akademickém světě orální historie není historická historie.

Každý má právo na svůj názor, ale musíme si dávat pozor, abychom neubližovaly jedna druhé. Tak naše společenství 12 + 1, když jsme začaly, a nyní už občanské sdružení 100 + nebylo míněno. Budoucí Dcery možná mezi nás nepřijdou, protože se budou bát „kádrování“. Mohou děti za rodiče?

Jana Švehlová

Avizovaný dopis (viz komentáře) Markéty Čermínové paní Zimanové

Vážená paní Zimanová,

na webových stránkách jsem našla váš dopis adresovaný výhradně mně. Musím říci, že mne forma otevřeného dopisu adresovaného soukromé osobě poněkud překvapuje a je pro mne více než neobvyklá. Vést osobní korespondenci přes otevřený a veřejně přístupný web mi připadá zvláštní, osobně to považuji za poněkud pavlačový způsob výměny názorů. Z toho důvodu jsem hodně zvažovala, zda vám mám vůbec tímto způsobem odpovídat. Pouze z úcty k vašemu věku a díky výchově, které se mi dostalo (což mne nutí na dopis odpovědět), jsem se rozhodla tak učinit, ale zdůrazňuji, že to dělám pouze výjimečně a že si nadále nepřeji takto s vámi osobně veřejně komunikovat. Nic vám nebrání připojit se na web a zúčastnit se veřejné diskuse, kterou jsem zahájila.

A nyní k vašemu dopisu. Přiznávám, že mi není zcela zřejmý jeho důvod. Zopakuji tedy fakta. Před natáčením mého dílu jsem byla informována v tom smyslu, že v rámci tohoto cyklu budou natáčeny osudy dcer otců, kteří se nikdy neztotožnili s myšlenkami komunismu a totality, naopak se proti ní postavili a za to byli souzeni a zbaveni svobody. Další cyklus pak měl ve druhé části mapovat osudy dětí komunistů, kteří byli později z nejrůznějších důvodů postiženi svými někdejšími soudruhy. Ujišťuji vás, paní Zimanová, že kdyby mi bylo jen nastíněno, že v tomto (prvním) cyklu mohou být smíchány osudy dcer nepřátel komunismu s osudy dcer komunistů, neřku-li že natáčení probíhá pod heslem „Pravda je to, co se praví“, které teď hlásá Mgr. Dražilová v médiích, aby zakryla své pochybení, nikdy bych s natáčením nesouhlasila. Proto se cítím podvedena, když posléze zjišťuji, že jedna z „dcer“ (míním tím vás) důsledně zamlčuje úplnou pravdu o minulosti svého otce, zejména skutečnost, že byl členem Hlinkovy strany, Hlinkových gard a po komunistickém puči členem komunistické strany a dokonce StB. A neodpustím si v tomto kontextu jednu poznámku. I já jsem nesmírně milovala své rodiče. Byli to lidé poctiví, charakterní a věrní ideálům, které nikdy nezradili. Utrpení mého otce přinesené ve jménu lidských práv a demokracie, je všeobecně známé. Ani osud mé maminky, zvláště poté, co dobrovolně a z lásky spojila svůj život s politicky pronásledovaným člověkem, nebyl jednoduchý. Přesto bych si nikdy, a zvláště ne jako věřící katolička, nedovolila srovnávat je (jako lidi) s Ježíšem Kristem, Bohem, který dobrovolně vzal na sebe hříchy lidí, aby je spasil. Vy jste v rámci svého dílu tuto „odvahu“ měla a věřte mi, že slovo „odvaha“ je to nejmírnější a nejslušnější, které v této souvislosti mohu použít. Vaši argumentaci v otevřeném dopise, že váš otec byl mučedníkem za svobodu a demokracii, pak považuji za vrchol arogance. Kdo si na webových stránkách přečte obsah spisu vedeného o vašem otci na ÚSTR a zejména text jeho odvolání proti rozsudku, udělá si jistě názor sám. K tomu můj komentář nepotřebuje.

Přes to vše jsem zdůraznila, že nechci a nebudu vašeho otce (a potažmo ani vaše zamlčování celé pravdy o jeho minulosti) soudit. Jediné, co jsem požadovala, bylo, aby byl díl o vás vyřazen z vysílání v rámci tohoto cyklu, protože tam prostě nepatří. Na tom trvám. Měl být zařazen do cyklu o potomcích pronásledovaných (popravených) komunistů, kteří byli postiženi režimem, kterému dřív sami sloužili. Ujišťuji vás, paní Zimanová, že svému příběhu a konečně i sobě samé škodíte nejvíce vy sama — právě tím, že důsledně zamlčujete část (pro vás nepříjemné) pravdy, která stejně musela vyjít najevo. Spis vašeho otce je veřejně přístupný na webových stránkách ÚSTR a kdo chce, pravdu si zjistí. Já nezpochybňuji váš neblahý osud, ale musí být již z logiky věci jasné, čí jsme dcery.

Ve smyslu shora uvedeného naprosto nechápu, co mi vlastně chcete odpouštět. Neuvedla jste jedinou věc, větu či slovo, které jsem snad vyslovila lživě, s úmyslem vás křivě obvinit. Byl váš otec členem Hlinkovy strany a Hlinkových gard? Ano nebo ne? Byl váš otec členem komunistické strany a StB? Ano nebo ne? Podle spisu vedeného ÚSTR — ano, ano, ano. Tak co mi chcete odpouštět? Že jsem zveřejnila pravdu, kterou jste vy chtěla zatajit? Ujišťuji vás, že za stejných okolností bych jednala stejně. V této souvislosti si dovoluji poukázat na podmínky, které podle návrhu zákona o protikomunistickém odboji bude nutno splnit pro přiznání statusu odbojáře. Nebude o něj moci požádat bývalý příslušník či spolupracovník bezpečnostních složek, člen Pomocné stráže VB či KSČ.

A ještě poznámku závěrem. Ve svém dopise uvádíte, že je odpovědí na můj článek na internetu. Později v textu však reagujete na mé tvrzení, že váš otec nebyl hrdina. Něco takového v mém internetovém příspěvku nepadlo. Zaznělo to ovšem v mé osobní uzavřené korespondenci, která nebyla určena vám. Nebudu ani domýšlet, jak jste se dostala k uzavřené korespondenci, která vám nepatří. A ještě uvádíte, že to hodláte archivovat. Takže — pokud hodláte kdesi archivovat můj diskusní příspěvek „Není pravda, co se praví“ — archivujte si jej, kde chcete. Vůbec nic proti tomu nemám. Byl to text psaný pro veřejné fórum, určený veřejnosti k obecné diskusi. Ovšem pokud se vám jakýmsi záhadným způsobem dostala do ruky moje osobní korespondence, která vám nebyla určena, a ještě mi vyhrožujete archivací — těžko tomu mohu zabránit. Nicméně si dovoluji podotknout, že tento způsob ukládání materiálů — archivaci cizích soukromých dopisů — praktikovaly v dějinách tohoto státu dvě tajné služby. Jedna nesla název Gestapo a druhá StB.

V Praze, dne 9. srpna 2010

Markéta Čermínová

Vážené dámy (žádný pán se, bohužel, k naší diskusi nepřipojil),

před časem jsem zahájila tuto diskusi, protože jsem se cítila podvedena, když nebyla dodržena pravidla, za kterých vznikal celý první filmový cyklus. A cítila jsem i jistou formu nebezpečí, které nastává vždy, když není ctěna pravda. To nebezpečí spočívá v tom, že při odhalení nepravdy nám prostě lidé naprosto logicky přestanou věřit (je-li nepravdivý jeden příběh, jak to bylo s těmi ostatními…?).

Ani jsem nečekala, jakou odezvu vyvolám. No, a když jsem (si) začala, dovolím si zákonitě, u příležitosti ukončení vysílání našeho cyklu v televizi, také skončit. V prvé řadě poděkováním. Děkuji vám všem, které jste do diskuse přispěly svými názory. S dovolením z nich vyjímám dopis paní Zimanové, který ve skutečnosti nebyl diskusním příspěvkem, ale osobním dopisem a já dodnes nechápu, proč byl zasílán touto veřejnou formou. Ale zpět k mým díkům. Četla jsem teď o dovolené knihu Červené sárí od Javiera Moro. Je to v podstatě románové zpracování části dějin Indie. Našla jsem tam jeden text Máhátmy Gándhího, adresovaný Nehrúovi: „Neměj strach, důvěřuj v pravdu, naslouchej potřebám lidu, ale zároveň se ujisti, že máš dostatečnou morální autoritu, aby naslouchali tobě; buď demokrat, ale važ si jediné aristokracie, která je skutečně důležitá — ušlechtilosti ducha.“

Jak vidno, všichni velcí lidé, kteří v dějinách světa a pro tento svět vykonali něco dobrého, se obracejí k pravdě, jako základní veličině, ze které je třeba vždy vycházet. Bez pravdy nemůže vzniknout dobro a bez dobra není ušlechtilosti ducha. Proto nám také v komunistické společnosti celou dobu lhali a zamlčovali pravdu. Děkuji vám všem za to, že jste ve svých příspěvcích toto heslo ctily. Bezesporu všechny nás nějakým způsobem postihla komunistická totalita. Mnohé z vás nemohly studovat a mnohé z nás jistě zažily chvíle, kdy po nás šlapali a uráželi nás lidé bez stopy charakteru v duši. A právě to nejcennější poznání, které si z této diskuse odnáším, je, že žádnou z nás to nezlomilo. Každá z diskutujících přispěla pregnantně formulovaným názorem nebo úvahou, aniž by se snad snížila k oblíbené metodě praktikované totalitním režimem — k osobním útokům a urážkám, když dojdou argumenty. Srovnám-li rétoriku totalitního režimu (vzpomínáte ještě na reakci na Chartu 77 — článek Ztroskotanci a samozvanci z Rudého práva — tu snůšku osobních útoků, urážek a pomluv bez věcné argumentace), ale dokonce i předvolební rétoriku současných politických stran a tuto naši diskusi — věcnou a vysoce kultivovanou, naplňuje mne skutečně velkým potěšením, že patřím do takto výjimečného klubu. Nejde o to, zda máme podobné či různé názory, ale jakým způsobem je umíme prezentovat. A že spolu takto diskutujeme — to dokládá, že naše společenství je skutečně živé a že opravdu máme zájem o to, co předáváme generacím příštím. Bůh chraň, abychom si někdy jen plácaly po ramenou a jednotně plakaly nad mnohdy opravdu zničenými životy. To by znamenalo, že společenství je mrtvé a pro společnost bezcenné.

A pokud jsme se pokusily zhodnotit roli pravdy v interpretaci dějin (byť v našem případě teď formou orálních svědectví), myslím, že účel byl opravdu naplněn. Různost pohledů rozhodně není na závadu. Ale vadí polopravdy a lži. Vadí, když kdokoli se snaží být někým, kým ve skutečnosti není. Jeden politický vězeň vyprávěl, že rodiče jej vždy učili vidět pravdu a rozlišovat ji od toho, co mu kdo vykládá… Díky, že jsme se nestaly těmi, které „jen něco vykládají…“. A díky za to, že se umíme vzájemně respektovat.

A protože opravdu není jednoduché hodnotit dějiny, skončím, s dovolením, zase citátem, resp. úryvkem z knihy mého oblíbeného politologa Jacquese Rupnika. (Mimochodem — ta kniha se jmenuje Příliš brzy unavená demokracie — a kdyby nevyšla mnohem dříve, než začala naše diskuse, měla bych dojem, že ji snad pan Profesor sleduje.)

„Budujeme Evropskou unii na společných dějinách a společně se pokoušíme vybudovat civilizační a kulturní projekty. Ale podíváme-li se na ně blíže, zjistíme, že právě ony jsou tím, co nás rozděluje. Dějiny jsou totiž velmi traumatické a bolestné. Proto při společném bádání nemůžeme psát dějiny proto, že chceme sjednotit všechny pohledy a budeme příliš vstřícní a ohleduplní. To nakonec jen vyprodukujeme věty, které budou plytké a naprosto bezvýznamné. Pokud bychom vygumovali z dějin všechny sporné otázky, problémy a zločiny, vytvořili bychom něco intelektuálně nezajímavého, ale taky naprosto nevěrohodného! Psát společně dějiny má smysl, pokud tím právě pomůžeme pochopit, že jsou na ně odlišné a někdy i protichůdné pohledy… V Evropě dnes probíhá velká soutěž o to, kdo byl největší obětí. Každý chce status oběti! I ten, kdo měl doposud nálepku vraha…. Vyrovnání s minulostí má několik rovin, které se prolínají a je třeba je rozlišit. Je tady rovina právní, která se zabývá potrestáním zločinů. Ta má několik dimenzí, od rehabilitací nespravedlivě odsouzených až po potrestání všech, kteří se dopustili skutečně zločinu. Druhá rovina je politická. Jakým způsobem se demokratická elita, nebo i širší veřejnost, vypořádá s minulostí diktatury a bezpráví… Je tu nesporně i generační faktor či dokonce jistý střet generací. A pak je tu třetí rovina a to je způsob, jakým se píší dějiny, tedy způsob, jak se převypráví příběh. Je třeba znovu se zamyslet na tím, jak interpretovat to, co se tady odehrálo. V ČR byl přijat lustrační zákon a existovalo jasné a tvrdé vyjádření parlamentu o protiprávnosti komunistického režimu. Ale důsledky to nemělo téměř žádné. Žádný ze zločinů nebyl potrestán, Husák, Bilak a spol. odešli do penze a komunista Vojtěch Filip, agent tajné policie, je místopředsedou Parlamentu. Bývalý bachař Vondruška je poslancem. NIC SE NESTALO! … Protože každá společnost, jako i každý jednotlivec, potřebuje schopnost se na sebe podívat do zrcadla!“

Vážené dámy, bylo mi ctí účastnit se této diskuse.

Markéta Čermínová