Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Příběh ze současnosti, dokonce z posledních dnů

    • Rubrika: Odeznělo

    •  

      Hanička Truncová patří mezi neúnavné lektorky historie minulého století se zaměřením především na padesátá léta. Navštěvuje školy ve svém širokém dalekém okolí. Občas zajede i tam, kam se nedá zajet za hodinku či za dvě. Bohu díky za takovou ošetřovatelku paměti. Tady je její vyprávění:

      h

      Portrét Haničky Truncové v Senátu ČR

  2. Není převychován natolik, aby mohl být propuštěn

    • Rubrika: Příběhy

    • Dnes je druhého listopadu roku 2007. V tento den svátku Dušiček Vám povím příběh, který se udál před padesáti čtyřmi lety. Oživím tím vzpomínku na své již dávno zemřelé rodiče.Dcery

      Paní Bobková velmi kultivovaně vypráví na magnetofonové kazetě o svém osudu. Snad se nám podaří takové příběhy digitalizovat. Zatím se musíme spokojit jen s přepisem povídání.

  3. Jen rány dávají tvář životu a lidem

    • Rubrika: Příběhy

    • Milé Dcery,

      nevím, jestli je můj příběh tak silný, jako příběhy Vás ostatních. Proto jsem trochu váhala s jeho napsáním, možná většina z Vás prožila mnohem těžší útrapy než já. Byl mi rok, když tátu zavřeli a dva a půl, když se z Mírova vrátil. Více asi chyběl mému bratrovi. Vidíte, teď mi vlastně dochází, že jsme o tom s bratrem nikdy nemluvili.

      f

      Takhle nám na svatého Martina 2007 píše Jiřina Hájíčková — Formánková, poslala mi ke svému příběhu hezký citát z knihy Kámen a bolest od Karla Schulze, který jsem použila do nadpisu. Ale čtěme dále:

  4. Každé ráno v šest nás budilo rádio budovatelskými písněmi

    • Rubrika: Příběhy

    • Narodila jsem se v lednu 1938, tedy ještě před druhou světovou válkou. Z mého předškolního dětství mám mezi jiným tyto vzpomínky, píše nám všem paní Nadja Stolz.

      Dcery-50.-let

       

       

  5. Příběh z dětství

    • Rubrika: Příběhy

    •  

      DceryTak ho nazvala autorka, ale mně se k příběhu derou do prstů na klávesnici počítače přívlastky — osudový, smutný, krutý, i když on končí tak, že bychom mohli citovat básníka: Života bído, přec Tě mám rád. Dejme slovo autorce:

       

      Zde jsem napsala, co jsem od dětství do své plnoletosti prožila, aniž bych to chtěla, ale co ovlivnilo celý můj život. V Reflexu, v čísle 37, kde paní Olga Myslivečková píše o Dcerách nepřítele státu, se k mé fotografii přilepil jen tento krátký popisek:

      Rodiče Michaely Hynkové, Karla a Ladislav Vycpálkovi, se pokusili v roce 1951 s tříletou dcerou o přechod hranic. Tatínek dostal 13 let, v Jáchymově a na Bytízu si odseděl 9,5 roku. Maminka, odsouzená na šest let, byla po čtyřech letech propuštěna. O Michaelu se starala babička.

  6. V rodném listě mám v kolonce otec — toho času v táboře nucených prací Mírov

    • Rubrika: Příběhy

    • Zpráva o naší rodině.

      Dcery

       

  7. Tatínek na Pankráci čekal na soud, maminku volali k výslechům do Bartolomějské ulice

    • Rubrika: Příběhy

    • s

      Můj příběh z padesátých let může být buď dlouhé vyprávění nebo soupis dat a faktů.

      Zkusím tedy vyprávět…

  8. Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

    • Rubrika: Příběhy
    • v

      Můj otec PhDr. Rudolf Voříšek, redaktor nakladatelství Vyšehrad, byl zatčen 19. 6.1952 a dne 6. 8. 1952 odsouzen pro trestný čin velezrady k odnětí svobody na 11 let, k propadnutí majetku, k peněžitému trestu a ztrátě občanských práv. Prošel věznicemi Vinařice u Kladna a táborem Bytíz u Příbrami. 1. listopadu 1953 v pankrácké vězeňské nemocnici na leukemi zemřel. Dne 22. října 1991 byl plně rehabilitován.

       

  9. Setkání Dcer s paní Janou Kánskou 20. října 2007

    • Rubrika: Příběhy

    • j

  10. Neřvi, ten otec je darebák aneb Příběh Věry Pytlíčkové-Indrové,

    • Rubrika: Příběhy

    • dcery politického vězně padesátých let Jaromíra Indry

      v

      Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.

      Babička vedla knihkupectví, knihařství a papírnictví padesát let. Můj otec podnik převzal v roce 1945. Tatínek Jaromír Indra, narozený v roce 1913, byl od svých sedmi let členem Junáka. Bratra, bratrance a mě vychovával v duchu jeho zásad. V letech 1948 a 1949 jsem byla i já krátce světluškou. Otec byl oblastním velitelem a před naším domem se v neděli odehrávaly nástupy jednotlivých oddílů. To byl pro mě silný zážitek.

       

Nepřehlédněte

Další příběhy