Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Irenku už na elektronické adrese, ale ani na té suchdolské neseženete

    • Rubrika: Příběhy

    • Zasáhl osud a o prázdninách nám ji vzal. Nám všem. Už, když jsem psala krátkou zprávu o jejím odchodu pro naše webové stránky, uvědomila jsem si, Irenkaže Irenčin příběh nemáme k dispozici. Jen střípky, střípečky to byly, co jsem posbírala mezi námi Dcerami. I když jsem se je s velkým úsilím snažila poskládat jako archeolog nalezené kousky nádob, v tuto chvíli jsem rezignovala. Ne však na dlouho. Vždyť jedním z našich cílů je přece zachytit co nejvíc příběhů pro budoucí pokolení, aby si naši potomci při studiu historických materiálů mohli rozvinout barevnou škálu příběhů z let mládí našeho, u nás Dcer mnohokrát smutného. Tu škálu dlouho opomíjenou, zatlačovanou budovatelskými písněmi a ódami na vyrubané tuny uhlí a litry mléka od krav údernic. Oslovila jsem proto pana Hynka. Ten v době krátce po pohřbu připravil největší díl vzpomínkových dokumentů a pro další zainteresoval syna Radka a Irenčiny přátele. Tak se mi začal rozvíjet v rukou vějíř vzpomínek, dat a poznámek k Irenčině životu.

  2. Počas vojny v lágre, za komunizmu taktiež

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých
    • Narodila som sa do rodiny, v ktorej sa rodičia s malou dcérkou počas druhej svetovej vojny skrývali na mnohých miestach na Slovensku vďaka falošným dokladom. V roku 1943 boli prichytení a deportovaní do koncentračného tábora Terezín. Po skončení vojny bol návrat nesmierne bolestivý nakoľko mojej matke sa absolútne ani jeden člen  z rodiny nevrátil. U môjho  otca sa dvaja súrodenci zachránili. Jeden brat bol u partizánov a druhý slúžil v zahraničnej armáde.

  3. Na výletě se žáky základní školy Unesco z Uherského Hradiště

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Zúčastnila jsem se exkurze, kterou pořádala naše pobočka KPV Uherské Hradiště do Příbrami, na Svatou Horu, Tábor Vojna a do Meditační zahrady pana Hrušky v Plzni.Cestou se mně v hlavě honily vzpomínky, které i po 52 letech jsou stále živé a nezapomenutelné. Náš táta na táboře Vojna strávil tři roky a já zde byla jednou na návštěvě — s maminkou. Bylo mně 13 let. V sobotu jsme přijely do Prahy a odtud brzy ráno vlakem , který zastavil někde v polích, vysedalo zde hodně lidí a odtud autobusem k návštěvnímu baráku, kam přivezli i vězně. Čekali jsme za plotem, až nás bachaři vyvolají.Ten pocit nikdy nezapomenu — tátu jsem neviděla skoro 3 roky. Těšila jsem se na něj a v hlavě plánovala, co mu řeknu . V dřevěném baráku nás dělila stěna se zamřížovanými a zasklenými okny, vzájemně jsme se neslyšeli, u vedlejších oken byli další rodiny odsouzených ….Do očí se mně draly slzy a hrdlo bylo stažené a tak jsem tam stála neschopná ze sebe vypravit slovo — 15 minut uteklo a byl konec návštěv.U posledního okýnka, které nebylo zadrátované, jsme si mohli dát pusu na rozloučenou. Zpáteční cestu si nepamatuji, bylo mně smutno a nevěděla jsem, kdy tátu opět uvidím.

  4. Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • Ivan Margolius

       Při návratu do Prahy se mi najednou zdálo, že jsem zahlédl svého otce. V dálce se objevila jeho štíhlá postava v elegantním tmavém jednořadovém obleku s bílou košilí a modrou kravatou. Zastavil se Na Příkopech před knihkupectvím, díval se do výkladu a prohlížel si vlastní odlesk ve skle. Řídnoucí vlasy nad vysokým čelem měl přihlazené dozadu. V brýlích bez obrouček, které rámovaly jeho šedé oči, se odráželo ostré ranní světlo. Jeho věčný úsměv, který jsem míval tak rád, se dosud nevytratil. Podíval se na svoje Omegy, zapálil si cigaretu a pokračoval v chůzi. Spěšně jsem se prodíral davem, abych ho dohnal, ale zmizel mi ve tmě jedné z četných pražských pasáží, které křížem krážem protínají centrum města. Ponořil jsem se do zešeřelého bludiště a snažil se ho najít.

  5. Dali mi na výběr – stavebnictví nebo hornictví. Tak jsem vzal hornictví,

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • protože výšek jsem se bál.

      Karel Šling

      (rozhovor s Janou Svehlovou)

      Narozen 24.4.1945 v Londýně

      Otec byl Žid, komunista a interbrigadista ve Španělsku, kde pracoval v nemocnici, kterou zorganizovala komunistická strana na pomoc repulikánskému Španělsku.

  6. Poté, co zavřeli maminku a tatínka, estébaci mě unesli někam do Beskyd.

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • Nejpříjemnější zážitek v dětství?

      Pobyt v Košicích na Slovensku u maminčiny sestry, u které jsem byla poté, co zavřeli maminku a tatínka. Bratr skončil v dětským domově, mě unesli estébáci někam do Beskyd. Přejmenovali mě. Máma samozřejmě v kriminále pátrala, kde jsou její děti, a začla držet hladovku. Ona byla dva roky ve vazbě. Pak ji pustili po dvou letech bez soudu.

  7. Tátu zavřeli v dvaapadesátým a máma spáchala sebevraždu

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • [Povzdech] Vzala s sebou dědu a tetu.  Mě zachránili.

  8. Vzpomínka na rodinu Josefa Kovařovice

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Helena Jirounková — Wagnerová napsala pro naše webové stránky

      Denia, 15. 5. 2007

  9. Jiří Kosta

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • Jiří Kosta (1921), ekonom pocházející  z pražské židovské rodiny.

      Prošel Terezínem a přežil Osvětim. V 50. letech zažil nové pronásledování své rodiny. V 60. letech působil jako člen týmu Oty Šika. Po emigraci v roce 1968 se stal profesorem ekonomie ve Frankfurtu nad Mohanem.

  10. Otázky pro děti komunistických politických vězňů 50. let

    • Rubrika: Příběhy dětí těch druhých

    • Vážená paní, vážený pane, omluvte, prosím, toto neosobní oslovení.

      Na webových stránkách www.dcery.cz bude během příštích dnů uveřejněna zpráva, že existují “děti židovských komunistickych politických vězňů z padesatých let”.

      Rádi bychom přidali Vaše příběhy v délce dvou počítačových stránek. I když jste mi už dříve psali, znovu se na Vás obracím s prosbami:

      1. napište svůj příběh znovu NEBO
      2. pokuste se odpovědět na přiložené otázky,
      3. chcete-li uvést své jméno u příběhu, uveďte ho, v opačném případě akceptujeme zachování anonymity,
      4. souhlasíte-li s uveřejněním příběhu na webových stránkách, pošlete svůj příběh na adresu Ing. Zuzany Vittvarové zvittvarova@volny.cz, která zajišťuje editaci.
      5. Nechcete-li na nektere otazky odpovedet, neodpovidejte.

      Považuji za velmi důležité, aby Vaše příběhy byly konečně k dispozici čtenářům. Ano, měly by být slyšené, viděné i čtené.

      Srdečně zdraví

      Jana Švehlová, PhD

      jsvehlova@yahoo.com

      21. června 2007

       

Nepřehlédněte

Další příběhy