21. srpen 1968 ve vašich vzpomínkách
- Datum: 3.10.2018 v 10:24,
- Přidat komentář
-
Jedna ze vzpomínek na 21. srpen 1968 od Jany Mundilové
Vdávala jsem se v srpnu 1963. Nebylo to ale v srpnu 21. ale 10… V prosinci 1964 se nám narodil syn.
Dostavovali jsme dvougenerační domek, ve kterém jsme počítali s bydlením i pro moje rodiče, kteří nám se stavbou pomáhali jak penězi, tak prací.
My jsme se nastěhovali na podzim 1967 na sedlecké posvícení, které tehdy ještě bylo v povědomí místních lidí tak, jako je dnes. Loni to bylo 50 let. Moji rodiče se nastěhovali později, v roce 1969, až po dodělání horního patra, které bylo o jednu místnost menší.
Nebydleli jsme v novém ještě ani celý rok a přišel srpen 68. I když se udály nějaké změny, nesledovala jsem je, protože jsme ještě neměli ani televizi. Manžel na zahradě pěstoval zeleninu, jahody, zasazoval keře malin, rybízu a angreštu, pěstoval králíky a slepice. Dokonce měl i holuby. Základní potraviny jsme měli svoje, proto jsme mohli většinu výplaty dát do dokončování stavby.
S oblečením byly také problémy, tak jsem pletla, dokonce, když se narodil další syn, jsem i šila bundy a i oteplovačky, když jeli kluci na povinný lyžařský výcvik ze školy.
Tenkrát se stavělo jinak než dnes. Na parcele, kde jsme stavěli, nebyla voda, bydlíme pod kopcem, kde se od dob kutnohorských havířů dolovalo, a tak voda mizela v hloubce. Veřejné studny, ke kterým se chodilo s kýbly, tady byly pro všechny obyvatele jen 3 a byly hodně hluboké.
Celou stavbu jsme dováželi vodu v „lejtách“, které hospodáři dříve používali na vodu i močůvku na pole. Zapůjčil nám je Státní statek.
Jídlo pro zedníky jsme s mámou uvařily v Malíně, daly jsme ho do velkých tašek, do baněk a kastrolů a já je na kole převážela i s talíři a příbory do Sedlce. Byla jsem na mateřské dovolené, řemeslníci chodili jen v sobotu a v neděli, protože také chodili do práce.
Kdybych se měla rozepisovat co dalo práce sehnat cihly, které se buď vozily z bouraček, a musely se čistit, anebo si musel táta nebo manžel vzít dovolenou, a jít do cihelny na brigádu. Pak dostal za sníženou cenu cihly, nebo hurdisky na strop. Jak se shánělo dřevo na krovy, dnes by tomu nikdo nevěřil. Nábytek pod rukou a po částech. Nebylo dost peněz.
Tak jsme bydleli ještě ne v zcela zařízeném domě. Táta jezdil do Sedlce do továrny na kole a 21. srpna si přivstal, aby nezmeškal nástup do práce, ale aby nám řekl, že jsou tady „Rusáci“. Bylo to ráno kolem páté hodiny. Syn, byl zrovna nemocný a manžel s ním byl doma na paragraf. Já jsem ještě před odjezdem do práce dodělávala polévku, aby manžel se synem měli oběd, a jak jsem vyšla na zahradu, slyšela jsem hrozné dunění. Dívala jsem se po obloze, na déšť to nebylo, ale v tu dobu jsme ještě viděli na nadjezd, který byl v roce 1964 čerstvě dostavěný, protože byla trať elektrifikovaná, jezdilo už více vlaků, a stále se před závorami muselo čekat. Už bylo světlo a já viděla, jak se valí jeden tank za druhým, pořád a pořád. To už jsem od tří let syna dělala a s velkým úsilím jsem sehnala školku právě v Malíně.
Do práce jsem musela, ani nevím, jestli jel autobus nebo jsem šla pěšky, a tanky pořád po silnici mne předjížděly. V Kutné Hoře duněla dlažba ve všech ulicích. Prodávala jsem v obchodě s obuví a koženou galanterií. Chtěli jsme jít domů, ale šéf nedovolil. Za celou dobu nepřišel zákazník. Potom přijel táta, a šli jsme nakupovat. Obchody s potravinami byly doslova obležené.
Potkali jsme našeho pana faráře, který nás od nákupu zrazoval, že se nic dít nebude, ale nekupujte, když ostatní lidé plní prodejnu a zboží nebylo tolik. Potom ještě přišel můj manžel, a i pro další kolegyně se dostavil někdo z rodiny, a vedoucí si nakonec nechal říct a předčasně jsme zavřeli. Syn s dědou nám přišli naproti a Robert, když viděl vojáky začal mávat. Štěstí, že neměl mávátko. Raději jsme ho chytili z každé strany, aby neměl volné ruce.
V rádiu pořád upozorňovali, aby nikdo nic nepodnikal. My bydlíme pod Hájem, nahoře les, vedle nás pole, nevím, co tam bylo, jestli pšenice, večer všude tma a já seděla v kuchyni na zemi a čekala, jestli někdo z polí nezabloudí k nám. To jsme ještě bydleli sami jen s malým synem. Neměli jsme rolety, tak jsem se bála rozsvítit.
Když jsem začala chodit ke Květě Moravečkové, říkala, že první, co jí napadlo, a nejen jí, že zase mohou STB přijít a zase předvolávat a vyšetřovat.
Začala se plnit kasárna i u nás, a nájezdy vojáků a jejich příšerně navoněných paniček nás přiváděly k šílenství. Skupovali všechno a ve velkém. Hlavně kožené rukavice, všechny velikosti, kufry od kožených přes papíráky, také všechny velikosti. Potom přišly na řadu peněženky, punčochy, ponožky, prostě „davaj sjuda“. A prodejna byla do dalšího zboží vyčištěná. Je pravdou, že jsme se zbavili i těch největších „šuntů“, ale zákazníci neměli co kupovat. Dodávky nebyly dostačující a když přišlo zboží, v poledne někdy nebyl čas ani si zajít na oběd, aby zákazníci, když se otevřelo, měli co nakupovat. Ale vedoucí, když se prodejna zaplnila těmito hosty a my řekly, že něco není, tak přimhouřil oko, někdy i obě.
Na žádnou jinou činnost jsme neměli čas. Byli jsme rádi, že máme i s rodiči kde bydlet.
Jana Mundilová