Jak to vidí Věra Hradečná — o knize Nezhojené rány národa
- Datum: 28.4.2013 v 20:16,
- 3 komentáře
-
Pan Lubomír Vejražka na konci loňského roku představil svou knihu Nezhojené rány národa. Věra byla požádána o recenzi. Je znát, že své kořeny nezapře. Její tatínek Ladislav Jehlička by měl určitě radost.
Klikněte, prosím, na titulek a čtěte dál:
Přede mnou ležící objemná kniha mě zaujala už svým vzhledem. Málo užívaná antikva Vojtěcha Preissiga, použitá negativně v ploše barvy zaschlé krve, s černou kresbou, svými nalomenými tvary zdůrazňuje název. Je použita i v titulcích jednotlivých oddílů knihy a její litery spoluvytvářejí působivost textu.Dala jsem se hned do čtení… a byla to až příliš velká porce. Padesátá léta jsem prožila jako dítě v rodině politického vězně, a tak se zájmem sleduji každý další pokus o vyplnění mezer v poznání událostí a přiblížení atmosféry této doby. Autor ji neprožil, zná ji jen z vyprávění hodnověrných svědků, svých příbuzných a přátel. A tato svědectví jakoby sám, a často násobně, prožívá.
Téma padesátých let minulého století stále oslovuje literární i filmové a televizní tvůrce. Vyšlo několik knížek pamětníků (Život na vidrholci — o Bedřichu Fučíkovi; Hana Pražáková: Nadějí tu žijem; Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky), vyšly i dokumentárně pojaté tituly (Milan Drápala: Na ztracené vartě západu; Zora Dvořáková: Navzdory nenávisti a mstě), bylo natočeno několik rozhovorů a dokumentů (Helena Třeštíková: Vyloučeni z literatury, Josef Císařovský: Proces H, Sny o tátovi) — to vše jen namátkou. Kniha Lubomíra Vejražky se od nich odlišuje pojetím i šíří záběru.
V první předmluvě ke knize cituje Ivo Karel Feierabend francouzského arcibiskupa Oliviera Berrangera: „…žádná společnost nemůže žít sama se sebou v pořádku a pokoji na základě falešné a potlačené minulosti, stejně jako žádný jednotlivec nemůže tak žít…“ Jako by tato myšlenka předznamenala autorovu mnohaletou snahu o literární zpracování minulých dějů. V obsáhlém několikastránkovém úvodu objasňuje svůj záměr a důvody k napsání knihy, vysvětluje svůj přístup, nepovažuje se ani tak za tvůrce, jako spíše za prostředníka.
Nevypráví jednotlivé příběhy, na nichž by demonstroval tíhu doby. Z mnoha svědectví vybírá podobné zážitky a v jednotlivých kapitolách je sdružuje, aniž by zevšeobecňoval. Někdy krátce charakterizuje osoby a jejich společenské zařazení, pak zachycuje jejich traumata, jejich pocity, ztrátu i znovunalezení nadějí, bolesti z odloučení i radosti ze shledání, hořkost i bezmocný vztek. Líčí život vězněných, jejich zatýkání, mučení, vynucená doznání k neexistujícím vinám, způsob přežívání v lágrech, kde pomáhala hlavně víra, ale také humor; přibližuje pronásledování, příkoří a ústrky, kterým byly vystaveny jejich rodiny.Z vlastní zkušenosti vím, kolik statečnosti musela prokázat moje maminka! Jako mnohé jiné nás komunisté vystěhovali z bytu — z důvodu tátova „zajištění“. Předtím jsme zažily domovní prohlídky. Maminku několikrát odvezli k výslechu, dvakrát v noci. Moje malá sestra z úleku onemocněla, každou noc plakala, trvalo to skoro půl roku a i potom se často budila s pláčem. Přestaly jsme se smát a začaly se bát… Maminka neměla šanci na práci podle svého vzdělání, háčkovala čepice a kabátky za mizerný plat, topily jsme jen v mrazech a jen díky pomoci přátel jsme jakžtakž žily.
Názvy oddílů knihy (je jich celkem čtrnáct, autor je nazývá podle křížové cesty zastaveními) z padesátých let nepřekvapují; Síla strachu, Vykonavatelé zla, Pomsta rodinám, Vězni, Vzdálené naděje, Bolestivé návraty… Kapitoly popisují někdy souvisle, jindy heslovitě probíhající děje a situace. Vypravěčem a komentátorem je strýc, postava spojující jednotlivé epizody. Vnitřní život postav je autorem zpracován beletristicky, místy připomíná scénář dramatu. Citlivě popisuje vývoj smýšlení mladých, přechod nadšení ve zklamání a strach. Vykresluje podrobně praktiky StB, hraničící s terorem a neštítící se zločinných metod. Při četbě se mi vracejí vzpomínky nejen na padesátá, ale i na další léta, na roky po tátově návratu… Před námi dcerami nikdy nemluvil o výsleších, o mučení…, ale nesměly jsme se ho dotknout, lekal se… Pokud mluvil o lágrech, tak to byly historky spíše k smíchu, svědčící o zabedněnosti bachařů, ne o jejich krutosti. V knize je popsána příhoda, kterou nám táta vyprávěl, příhoda s táborovým vysíláním tiskové konference Viliama Širokého. Ten tvrdil, že „v Čéezer není ani jeden politický vezeň“. A po otázce francouzského novináře „kde se nachází dr. Evžen Löbl“ nebylo slyšet odpověď tehdejšího premiéra, ale Löblovo „zde“ na apelplacu tábora. Další „veselá“ příhoda: Na lágru musela být provedena výzdoba k výročí VŘSR. Instalaci praporů a „vercajku“ svěřili bachaři vězňům, ale text si vzali na starost sami. A tak se na baráku objevil nápis NÁŠ LID ZDRAVÝ VŘSR. Po nesmělém upozornění ze strany vězně odvětil velitel: „Netárajte somárčiny, veď sa hovorí: aký — zdravý!“
Rány z padesátých let nejsou otevřeny ve všech čtrnácti zastaveních. V některých z nich obnažuje autor rány pozdější, rány z období bratrské intervence, z období následující normalizace. V těchto kapitolách, kterým říká „nadčasové“, se poctivě zamýšlí nad naší historií, ač není historik. Uvažuje o příčinách sílícího vlivu komunismu v letech před 2. světovou válkou a po ní, o důvodech vítězství KSČ ve „svobodných“ volbách u nás v roce 1946, o zaslepenosti našich politiků, příliš spoléhajících na demokratické tradice. Pátrá po příčinách bezmezného příklonu nových vládců k Moskvě, popisuje jeho projevy. Cituje lživá hesla z dobových materiálů. Sleduje práci tzv. vyšetřovacích komisí, která přinesla jen bezzubá usnesení a nepřinesla žádnou naději na změnu. Hledá stopy „prozření“ u dříve nadšených svazáků, později nadšených budovatelů socialismu „s lidskou tváří“. Na projevu Ladislava Lise v parlamentu (1990) ukazuje postupné vystřízlivění stranického funkcionáře. Po srpnu 1968 vznikaly sílícími a deformujícími normalizačními tlaky další rány. Prověrky. Zákazy. Sledování. Pronásledování. Věznění. Nebyly to sice rány smrtelné, ale umrtvující a ochromující. Málokdo našel sílu vzdorovat útlaku strany, která si uzákonila „vedoucí úlohu“ ve státě, existenci podmiňovala schválením „poučení z krizového vývoje“ a zrušila několik málo občanských svobod z období tzv. pražského jara. Jak víme, totalitní zvůle pokračovala ještě dvacet let. A dnes se najdou „vědci“, kteří vidí totalitu jen v letech padesátých.
Už skoro čtvrt století se snažíme rány minulosti zhojit. Nedaří se nám to. Stále nám je rozdírají nejen komunisté svými nehoráznými prohlášeními, ale také politici neschopní poučit se z historie, politici ochotní s komunisty spolupracovat na falšování minulosti a na oklešťování občanských svobod. Autor cituje několik vyjádření Vojtěcha Filipa z let 2006 — 2009, kterými tento komunistický funkcionář popírá současné demokratické snahy, lživě argumentuje a přímo vyhrožuje odvetou, „až to zase vezmeme do ruky“. Bohužel, jak nám ukazují volby, komunisté mají stále voličů dost a jejich zastupitelé, často ve spojení se sociálními demokraty, úspěšně svou destruktivní činností maří úsilí ostatních zastupitelů o vytváření demokratických zákonů v parlamentu a o vytváření spravedlivých podmínek pro život společnosti v regionech. Ve svém okolí přirozeně neznám nikoho, kdo komunisty volí. Kdo a z jakých důvodů je vůbec může volit? U někoho to může být rodinná tradice, ale to množství dalších? Cožpak věří falešným slibům materiálního blaha? Asi ano, nezaměstnaní potřebují nějakou naději. Ale přesto, copak nevědí nic o komunistických praktikách? Asi nechtějí vědět.
Kniha Lubomíra Vejražky přináší kromě zpracovaných faktů i zamyšlení nad Dobrem a Zlem v člověku, úvahy o vině, trestu a odpuštění, úvahy o Jsoucnu. Ale především nabádá čtenáře, aby pro současnost a její problémy nezapomínal na minulost, protože v ní je často řešení těchto problémů obsaženo. Ale jde jistě také o to, jak tuto knihu dostat ke čtenářům. Mohla by jim pomoci zorientovat se v minulosti a chápat i současnost. Výuka historie ve školách má značně rozdílnou úroveň, jak vím od svých vnoučat. Ale nevím, zda právě tuto knihu jsou např. středoškoláci schopni číst. Měli by si ji přečíst hlavně ti učitelé dějepisu, kteří mají o naší totalitní minulosti zkreslené představy. Možná jich trochu ubylo, ale jistě ještě existují. Proto asi mají komunisté ve volbách stále tolik hlasů.
Věra Hradečná, roz. Jehličková