Dcera 50.let narozená v protektorátu Čech a Morava
- Datum: 6.5.2017 v 11:27,
- Přidat komentář
-
Dcera 50.let narozená v protektorátu Čech a Morava, Primavesi, ulice Božího těla 7, Olomouc
Narodila jsem se v Olomouci-Neředíně, kde dnes je pod letištěm Neředín, vedle hřbitova cesta, která kdysi vedla do Říma. Je zde vysoký obelisk a ukazuje na historii Nereteina — Neředín. Zde jsem žila v obecné škole, Neředínská 23. V rodině legionáře Václava Voráče (zemřel 1956) a otce Miroslava Šamaje (zemřel 1975). Dědeček rukoval jako dobrovolník (1914—1920) za Franz Josefa. Byl Úderník-dělostřelec na Transibiřské magistrále a společně s 58 legionáři přeplavili do Evropy 3 loděmi celkem 77.000 legionářů. Patřili do 8.pluku Moravsko-slezského. Legiovlak má dnes replik 8 vagonů a putuje z jednotlivých obcí a měst do různých regionů. Dětí ZŠ, SŠ s radostí si nechávají razítka, fotí se v lazaretu nebo v dobové kuchyni či s děly, kterými tehdy legionářům vybojovali svobodu. Československo slaví 2018 100. výročí, stejně tak jako Belgie má také 100. výročí. Doufejme, že Legiovlak dojede do Bruselu a do Moravsko-slezských obcí, aby uctili památku našich dědečků a otců. Pouť Václava Voráče jsem mapovala dlouho. Babička Maruška mě vychovávala s láskou, a proto jsem byla schopna i lásku jiným vracet.
Pokračování po kliknutí na titulek
Dcera 50.let narozená v protektorátu Čech a Morava, Primavesi, ulice Božího těla 7, Olomouc
Narodila jsem se v Olomouci-Neředíně, kde dnes je pod letištěm Neředín, vedle hřbitova cesta, která kdysi vedla do Říma. Je zde vysoký obelisk a ukazuje na historii Nereteina — Neředín. Zde jsem žila v obecné škole, Neředínská 23. V rodině legionáře Václava Voráče (zemřel 1956) a otce Miroslava Šamaje (zemřel 1975). Dědeček rukoval jako dobrovolník (1914—1920) za Franz Josefa. Byl Úderník-dělostřelec na Transibiřské magistrále a společně s 58 legionáři přeplavili do Evropy 3 loděmi celkem 77.000 legionářů. Patřili do 8.pluku Moravsko-slezského. Legiovlak má dnes replik 8 vagonů a putuje z jednotlivých obcí a měst do různých regionů. Dětí ZŠ, SŠ s radostí si nechávají razítka, fotí se v lazaretu nebo v dobové kuchyni či s děly, kterými tehdy legionářům vybojovali svobodu. Československo slaví 2018 100. výročí, stejně tak jako Belgie má také 100. výročí. Doufejme, že Legiovlak dojede do Bruselu a do Moravsko-slezských obcí, aby uctili památku našich dědečků a otců. Pouť Václava Voráče jsem mapovala dlouho. Babička Maruška mě vychovávala s láskou, a proto jsem byla schopna i lásku jiným vracet.
Stařenka Marie Živná, mě vždy učila: „Květuško, když jde cestička zla, jde proti ní, cestička dobrá.“ Já ji věřila a nebála jsem se. Říkala to moje stařenka. Otec mě psal z vězení, zavřený od 2/1952 až do pravomocného rozhodnutí na Novotného plošnou amnestii dne 9. 6. 1960 na § 231/48 Sb. Miroslav Šamaj mě sdělil poselství politických vězňů: „Nikdy nejsi dost obezřetná, abys nenaletěla.“ Když mě bylo 18 let, tak jsem se šla vyfotit v bílých šatech a umyla si vlasy a poslala mu fotografii do vězení. Otec plakal a říkal, že to byl jeho největší dar v životě, jaký dostal do vězení.
Když bylo legiím 100 let, tak nás kontaktovali, abych poslala fotku hrobu dědečka Václava Voráče z Neředína, že vyjde kniha o dělostřelecké skupině Úderník. Poslala jsem fotku dědečka Václava — legionáře, který byl velký fešák. A zároveň jsem iniciovala, aby byly poslané i fotky svatební. Můj dědeček si namluvil Marušku tak, že ležel za pecí, asi v dubnu 1921. Měl pěkné tělo, a na něm jenom jegrovo prádlo (jako Henry Fonda ve westernech). Když uviděl babičku Marušku, která přišla s konví na mléko, skočil z pece a požádal ji o rande. Babička Maruška, si nesla konev na mléko, měla pěkné šaty a byla milá. Asi za 2 měsíce měli svatbu a babička měla v ruce konvalinky. Zřejmě květnová svatba. Když jsem ukládala svoji mamičku Květu do hrobu, žádala jsem evangelického faráře KONVALINKU, aby udělal „blessing“ nad mamičkou: duben 2004. S konvalinkami jsme se vdávaly a loučily ve smrti.
Nikdy jsem mamince neodporovala, a i když jsem se mohla vdát do zahraničí, věděla jsem, že by ji to bolelo. Tak jsem studovala a studovala a dnes mám tolik certifikátů, že mě nikdo nechce pro množství znalostí. Je to druhý extrém, opak toho, když neumíte nic. Žili jsme v obecné škole. Prádelna na dvoře, světlo byla petrolejka, učila jsem se pod světlem na ulici, než se setmělo. Mám FAMU, na jaře 1968 to vyšlo. Po 5 letech po maturitě, kdy jsem byla dělnice a pak i laborantka. Talentovky na FAMU měly 3 kola, nedalo se to „ošulit. A. M. Brousil o mě napsal: „Osvětářský typ.“ Dnes je to moderování. Průpravu v kultuře jsem měla velkou. Dobrovolnictví: muzejní čtvrtky Vlastivědného muzea, Divadlo hudby, Filmový klub Olomouc, úvody k filmům, Academia Film Olomouc, předvýběrová komise na AFO Olomouc. Uměla jsem toho dost z tak malého města jako byla Olomouc. Nebo ten Olomouc? Již sama nevím. Chtěla jsem se tam vrátit jako senior. Ale malost spolužáků, setkávání se u piva, mě nic neříkalo. Ztratila jsem s nimi kontakt. Mám tam jenom hrobku. Dědečka, babičku, stařenku, mamičku. Jedno místo je tam pro mě. Vzala sem si Járu z dětského domova Čeladná. Dala jsem mu vzdělanost. Je to praktický typ. Já jsem s levou hemisférou. Jsme tým. Já vymýšlím projekty, Jára je bude naplňovat. Soustředím se na handicapované děti z Vyšehradu. Jelikož se chci přemístit do Lysé nad Labem. Je zde dům MUDr. Rudolfa Jedličky, co založil v Praze na Vyšehradě pro handicapované děti zázemí školy. Také byl prvním diagnostikem, ortopédem a rentgenologem. V tu dobu nevěděl, jaké jsou účinky záření. Přišel o prsty na pravé ruce. Operoval jako ortopéd s vycpanými rukavicemi, zbudoval Podolí — ústav péče o matku a dítě. A ještě spoustu užitečných věcí. Lysá má v Polabském muzeu jeho profil, dobové fotografie. Na Náměstí Bedřicha Hrozného číslo 13/20 je jeho rodinný dům, který je smutně opuštěný. Pojala jsem úmysl v Q kvalitě si zřídit mimoškolní vzdělávání a chci pro děti ZŠ, SŠ Bedřicha Hrozného, ZŠ, SŠ Jana Amose Komenského a z Vyšehradu přednášet v domě, kde se narodil MUDr. Rudolf Jedlička. O tom, jak se ubránit zlu, jak rozpoznat násilí, jak se šťastně oženit. Jsou to středověká témata. Zchudlého velmože, který kromě moudrostí neměl synu co odkázat. Znovu iniciovat energii MUDr. Rudolfa Jedličky a další osobnosti regionu orientalistu Bedřichu Hrozného. I on má rodinný dům v Lysé a jeho věhlas a rozluštění chetitského písma byl unikát, na který svět čekal 50 let. Otec orientalisty byl evangelický farář, rodný dům je zde zachován, zrestaurován a na pozemku fary jsou i náhrobní kameny ze zbytků hřbitova. Vše se opravuje, restauruje a bude na co se dívat a poznávat. Věřím, že vše, co chci podnikat mě vyjde s Boží pomocí. Obracela jsem se 4 roky na osobnosti politické, že nemám nájemní smlouvu k žádnému bytu. Vše nám v BD „vytunelovali“. Říkala jsem si, dobře, Bůh dal, Bůh vzal. Má se mnou nějaký plán. Lidé, byli bohatší a bohatší, ale lásku a štěstí si za to nekoupili. Byli brutálnější a brutálnější a všichni si mezi sebou přestali rozumět. Učila jsem anglický jazyk: zahradníky v Praze, kuchaře a číšníky v Klánovicích na Praha 9, kteří obsluhovali anglickou královnu Alžbětu II. před 20.lety na Pražském Hradě za Václava Havla. Loni tomu již bylo 20 let. Na Kubě mají v hospodě podpis Hemingwaye, kam chodil a jsou na to hrdí. My jsme národ, plný stresů a neumíme se uvolnit. Neumíme poslat anglické královně pozdrav, že bylo našim potěšením ji hostit v Praze, že na ni vzpomínáme s láskou. Snad se to jednou naučíme. Lásku dávat a lásku brát.
Věřím, že setkáváním se s dcerami 50.let a vzpomínkami na jejich osud, který je si podobný jako vejce k vejci, nás odblokuje od stresů, a budeme vyrovnaní ve smrti.
Já jsem se nikdy netýrala vzpomínkami na minulost: jenom při Jarečkovi jsem používala stejná slova jako babička Maruška. „Jez, jez Jarečku, teta už jedla. „V neděli pak společně jsme zasedli ke stolu a jedli celou stravu: polévku, chléb, brambory a nějakou zeleninu. Totéž mě říkala babička: „Jez, jez Květulko, my už jsme jedli.“ V neděli pak dědeček u Bible, děkoval za jídlo a dar života.“
Vzpomínám na ně s láskou, uměli mi lásku dát a já pak mohla druhým lásku taky dávat. Že jednou
budu bez bytu, „vytunelovaná“ a nepomůže mě Charita, že dědeček byl evangelík-protestant po příchodu z Ruska 1920 a všichni jsme přešli k husitům v Olomouci, bych dříve ani nevěřila. Žádná Nadace nám nepomohla, a 3 měsíční čekání na soudní rozhodnutí, zda nám přidělí garsonku, byl otřesný zážitek pouti Prahou a hledání noclehů v hostelích-bytovnách, na které senior s důchodem kultura-školství neměl finanční prostředky. Připomněla jsem si život Boženy Němcové, která měla nouzi a bídu a psala o lásce k Babičce, která dodnes patří k našim literárním skvostům.
MgA. Květoslava Šamajová,
10.12.1943 Olomouc-Neředín
Spolek Dcery 50.let, kdy otec byl souzen na § 231/48 Sb. In memoriam jsme nebyli odškodněni v roce 2001, zamítnuto presidentem Klausem, Parlamentem, Senátem a Konfederací politických vězňů. Jednalo se o pouhých 50.000,—Kč tehdy. Kde tedy vzít na nákup garsonky dnes?