Přejít na navigaci

Křičeli na ni: „Kulak“

  • Datum: 24.9.2006 v 20:42,
  • 2 komentáře

  • dcera-nepritele-statuPaní G. na mne čeká na nádraží krásně opraveného lázeňského městečka. Domluvily jsme se, že ji poznám podle bílé obálky v ruce. Už vím o některých jejích zážitcích z dopisu, který mi poslala po přečtení inzerátu v novinách. Nevím proč, ale dělá mi práci nerozbrečet se, když vidím, jak nedočkavě čeká. I když je její osud pohnutý, je v ní ještě něco navíc. Možná mi připomíná „typickou“ českou ženu, jak si ji pamatuji z dřívějšího života v Československu. Je malé postavy, blond a šedé vlasy, v domácích šatech bez rukávů. Na září je docela horko.

Poté, co mi představila svého muže, čekajícího u velmi starého auta, začala konverzaci opovržlivým komentářem na současnou politickou situaci, protože podle jejího úsudku jsou stále u moci komunisté, akorát v jiných kabátech. Vcházíme do dvoupokojového bytu, nabízí mi trepky. Na malém stole v obýváku je prostřeno pro jednoho. I když je právě poledne, paní G. mi říká, že ona a její muž už jedli. Nepodává tradiční české jídlo — knedlo vepřo zelo. Po velké porci polévky přináší vrchovatý talíř se dvěma bifteky a k nim hranolky. Je připravena mluvit, zatímco já musím sníst všechno to jídlo, nechat něco na talíři by zavánělo urážkou mých hostitelů. Paní G. mě uklidňuje, že všechno ještě jednou zopakuje do diktafonu a určitě nic nezapomene.

Po obědě mi hrdě ukazuje byt; ložnici s velkým obrazem panny Marie a jezulátka nad postelí. Říká mi, že jsou s manželem věřící katolíci. Její muž se právě chystá ven vyzvednout ze školy vnoučata. Sedím v křesle a dívám se na fotku jejího hezkého syna ve vojenské uniformě. Přináší mi kávu a zákusek a začínáme si povídat.

Začíná vyprávěním o krásném vztahu mezi svými rodiči. Jako dítě přednášela básničky ve škole i při různých akcích ve vesnici. Její rodiče navštěvovali recitace. „A zřejmě na mě byli hrdí, ale nikdy mi to nedali najevo.“ Také ráda malovala. Asi byly její kresby velmi dobré, protože učitelka jí je nechtěla vrátit: „Na konci školního roku jsem skoro brečela. Nechala si je všechny.“

Už jako dítě musela pomáhat při polních pracech, zašívat ponožky a dohlížet na krávy. Vždycky byla spousta práce, ale život byl veselý — až do roku 1952. Vrací se ve vzpomínkách do krásného bezmračného odpoledne 12. července roku 1952, kdy ona a matka pracovaly na poli a najednou přijelo auto, pak druhé a pak třetí. Auta tehdy nebyla zrovna běžná. Zajela na louku, kde tatínek sekal trávu. Vyhrnuli se z nich příslušníci StB. Zatkli jej. O dva týdny později proběhl proces.

Vzpomínky na proces s jejím tatínkem ji rozčilují. Mluví o svědcích, kteří o něm lhali. Byli z té samé vesnice jako tatínek — sousedé, kteří jej dobře znali. I tak se ironicky pousměje, když cituje prokurátovu řeč. Je to zábavné i děsivé a připomíná to absurdní nádech oné doby. Prokurátor řekl vesničanům, shromážděným na veřejném procesu:

„Podívejte, já jsem vyučený zedník. Když jsem sháněl práci v Praze za první republiky, řekli mi: ‚My bysme tě vzali, kdyby jsi byl dělník. Ale jako zedníka tě nepotřebujeme. Tak jsem odešel a cestou potkám kamaráda dělníka. Řekl jsem mu: ‚Hele, jdi tam.‘ Víte, co mu řekli? ‚Jo, my bysme tě vzali, kdyby jsi byl zedník. Ale jako dělníka tě nepotřebujeme.‘ Tak vidíte, co byli kapitalisti a o tom jsou tyhle obvinění.“

Poté, co byl tatínek odsouzen za kulactví, přišlo nařízení vystěhovat se z vesnice. Museli odejít a majetek byl zkonfiskován. Prokurátor zamítl jejich žádost vzít si s sebou do vyhnanství své čtyři slepice. Osud rodiny posloužil jako varování ostatním sedlákům. Byl to příklad pro ty, kdo nechtěli odevzdat pozemky a zapojit se do zemědělských družstev. Dřívější zemědělští pomocníci se nyní stali vedoucími a libovali si v ponižování svých původních zaměstnavatelů — kulaků. Paní G. připouští, že slovo „kulak“ na ni stále negativně působí, a když se jednou objevilo v křížovce, našla si, kdo ji vydal a nikdy už od nich nic dalšího nekoupila.

Po delší odmlce se vrací zpět do roku 1952, kdy ona, její matka a mladší bratr byli odvezeni do neznámých míst za doprovodu policisty v civilu. Sedí na kraji křesla, rozevírá a spíná ruce, když vypráví: „Jakmile jsme vystoupili z vlaku, začalo sněžit. To si pamatuji. Vždycky tam hrozně foukalo.“ Podívá se dolů, chvíli mlčí a pak mi řekne o tomto policistovi, jehož manželka řekla někomu, a ten někdo řekl paní G., že prohlásil: „Jestli po mě ještě jednou něco takovýho budou chtít, odejdu od policie. Na takový věci já nemám žaludek.“

Jádrem příběhu paní G. je její vnímání důsledků označení „kulak“. Pod vlivem intenzivní komunistické propagandy o úspěších kolektivního zemědělství si jenom pár lidí mimo vesnice uvědomovalo jeho lidskou cenu. Historicky jsou v Čechách odtrženy komunity lidí měst a venkova. Toto rozdělení bylo navíc prohloubeno závistí lidí z měst, ujišťovaných v přesvědčení, že kolektivním zemědělcům se dostalo od komunistické vlády zvláštních privilegií jako např. auta, na které ostatní čekali dlouhá léta, lázně zdarma nebo návštěvy kulturních akcí.

I když příběh paní G. nevynechává nic z detailů odsouzení otce na šest let do vězení, navíc s pokutou 80 000 korun, kterou tatínek nemohl zaplatit, protože jeho majetek byl zkonfiskován, vzpomínky na přesídlení jsou nejvýraznější. Připomeňme si, že tato žena byla uvyklá těžkému životu zemědělce. Přesto považovala práci, kterou poté musela s matkou dělat, za otrockou. Dozvídám se od ní většinou o bezútěšnosti tohoto odlehlého zemědělského kraje s několika doly poblíž. O nevyřčeném ponížení pak pouze z poznámek: „Dívali se na nás jenom jako na kulaky. Nebyli jsme pro ně nic než kulaci.“

Hodně se toho ale také nedovíme — najednou přestane vyprávět o přesídlení a říká: „Nechci o tom mluvit. Nemám to ráda. Nechci.“ Její chování se na chvíli změní z horlivého vypravěče na tichého člověka, ponořeného do myšlenek, bránícího proniknout do svého vnitřního světa. Cítím, že tento moment je pro ni rána příliš hluboká a nutit ji pokračovat ve vyprávění by bylo nevhodné. Pokus léčit takovou ránu je mimo moje schopnosti. Moje role je pouze nechat její hlas zaznít.

Po chvilce mlčení pokračuje; s námluvami svého manžela nestrávila mnoho času, ale rozhodně nechtěla prožít svatbu bez tatínka. Ta byla týden po jeho propuštění z vězení, kde strávil celkem sedm let. I když její vyprávění vykresluje tatínka jako vznětlivého, po propuštění „se pořád čehosi obával. Trhnul sebou, jakmile se něco nečekaného přihodilo. Už to nebyl on.“

Paní G. věří, že krásný vztah s rodiči za mlada a nezávislá povaha jí pomohly přežít a být tím co dnes. Její manžel „ví o přetažených nervech a vycházíme spolu dobře. Ví, jak se cítím uvnitř.“ Podle toho, jak jej navigovala při parkování auta na nádraží, je jasné, kdo je hlavou rodiny. Věřím, že jí muž trpělivě naslouchá, i když jsem s ním nemluvila. Možná jeho naslouchání nestačí, paní G. říká: „Jakmile o tom příliš přemýšlíte, padne na vás těžká deprese. Ale jsem ráda, že tady dneska jste. Můžu říkat, co chci.“

Z dalšího vyprávění se dozvíme o politických událostech, ovlivňujících životní cesty obžalovaných. V případě paní G. hrály zpočátku roli více rodinné preference než politika. Rodiče jí vybrali „rodinnou školu“, kde se měla naučit „vše podstatné pro život“. I když byla škola po roce zrušena, stejně by zřejmě učivo neobsahovalo takovou péči o domácnost, jaká ji čekala po přesídlení, kde „jsme museli přivazovat okna provazem. Prostě se nezavírala. Byla napůl prohnilá.“ Rodiče jí nedovolili navštěvovat výtvarnou školu, která byla podle nich příliš daleko od domova. Ironií osudu později jezdila osm hodin tam a osm zpět, aby viděla vězněného tatínka na půl hodiny. Její matka po infarktu přestala cestovat. Říká: „Chtěla jsem navrhovat šaty pro děti. Bylo to něco jako můj sen. Ale život dopadl jinak.“

Když byla rodina vyhnána, „vždycky jsem se cítila, jako bych byla něco méně než ostatní. Šlo to poznat z chování okolí.“ Ven šla vždy s nadějí, že nepotká nikoho ze známých, „o kterých jsem věděla, co si o mně myslí.“ I když se ostatním pracovníkům pravděpodobně nedařilo v místním prostředí o moc lépe než paní G. a její matce, přece jen to nebyli kulaci. Je to právě význam slova „kulak“, které má zřejmě největší psychologický dopad na paní G.

Po pádu komunismu v roce 1989 se z vedoucích státních družstev stali podnikatelé, dřívější aparátčíci využívali zákony, bránící původním vlastníkům získat půdu zpět, a spousta úředníků, stýkajících se denně s lidmi, se stále nenaučila, že jejich práce je služba lidem a ne naopak. Paní G. tím není překvapená a s úsměvem poznamenává: „Teď už se nad ně cítím povznesená. Když s nimi mluvím, zdají se mi ubozí. Mám stejný pocit, když vidím politickou scénu po revoluci. Můžete tomu vůbec říkat revoluce? Co to doopravdy bylo? Komunisté sice odešli, ale jiní, co předtím byli vyhozeni, zase přišli.“ Podle paní G. komunisti, kteří byli pronásledováni po jaře 1968, se dostali zpět k moci v roce 1989.

Jakmile se zeptám na její názory na diskriminaci žen po sametové revoluci, kategoricky odmítá, že by zde nějaká byla v jakékoliv formě. Když už jsme u žen, rozesmívá mě hodnocením druhé ženy prezidenta Havla, dříve filmové herečky. Paní G. považuje za dámu pouze první ženu Olgu. O té druhé nemá nejlepší mínění, jak je vidět z výroku: „Tahle? Kdepak! Vždycky ji vidím s tou vyhrnutou sukní.“ (Narážka na její role coby „ženy volných mravů“ ve filmech.)

Podle paní G. se diskriminace projevuje jiným způsobem. I když nerozvádí svoje zklamání z nemožnosti prožít život podle svého, touha po vzdělání v české společnosti je přenesena na jejího syna. Její jediné dítě, přestože nejlepší ze třídy, nemohlo být před pádem komunismu přijato na průmyslovku — úředník z radnice se postaral, aby syn kulaka nemohl studovat. Paní G. lamentuje nad postkomunistickým školstvím, podle ní tam učí stále stejní učitelé jako dřív:

„Co chtějí naše děti naučit? A kdo vůbec tehdy mohl studovat? Pokud táta nebo máma byli členové strany, jejich dítě dostalo více bodů než někdo se samými jedničkami. Můžete si sami udělat obrázek při pohledu na naši inteligenci. Začněte lékaři a pokračujte. Neříkám že všichni, chraň Bůh! Někteří jsou opravdu odborníci, ale máme i spoustu jiných. Víte, prošli školou, protože je museli profesoři nechat projít.“

Paní G. si všímá, že jsem zatím nesnědla žádný zákusek, a povzbuzuje mne, abych si něco dala a pila kávu. Tvarohový koláč není ze smetanového sýra jako americký, je méně sladký. Je skvělý. Beru si druhý kousek a všímám si, jak se paní G. usmívá. Asi si nemyslí nic moc dobrého o mém vychování, podle české tradice se další porce jí až po několikerém pobízení hostitele. Koláč je výborný, času málo, a tak si užívám dalšího.

Pak se ke mně přikloní a tišším hlasem říká: „Víte, pořád jsem se něčeho bála. Cítila ten tlak hned vedle srdce. Celý čas jsem se cítila ponížená. Ano, cítila jsem se druhořadá celý ten čas. Přestalo to, když se konečně můj syn dostal na průmyslovku.“

Ve stejnou chvilku začíná paní G. hledat mezi papíry v zásuvce skříně a dává mi několik listů popsaných na psacím stroji. Jsou to paměti, které napsala pro svého syna. Bojí se, že její příběh a příběhy ostatních nikdo neuslyší, jak ostatně vyplývá z jejích následujících vět:

„Čekali jsme někoho, kdo by řekl: ‚Prožili jste něco opravdu hrozného,‘ ale Bůh je mi svědkem, že nikdo takový se neobjevil. Jak já to vidím, je už příliš pozdě. Všichni jsme už příliš staří. Byla bych moc ráda, kdyby lidé věděli, jaké to bylo. To bych byla moc ráda. Už by pak neříkali: ‚Za komunistů to bylo lepší.‘ No, pro někoho možná ano. Pro některé dokonce mnohem lepší. Ale spousta jiných strádala a musela přinášet oběti, aby se těch pár mělo dobře. Tak to vidím já. Nejsem sama. Jsou nás spousty na stejné palubě. Ale jsme příliš staří, abychom bojovali. Je příliš pozdě. Můj syn říká: ‚Jestli se něco stane a komunisté se vrátí, odejdu pryč.‘ Víte, když v sobě člověk něco drží celý život, je hezké si o tom občas popovídat jako právě teď. Dostat to ven. Na chvíli to vámi zatřese. Ale je příjemné cítit, že vás někdo poslouchá. Že o tom konečně můžete mluvit. Je to opravdu hezký pocit.“