Přejít na navigaci

Můj příběh

  • Datum: 6.9.2016 v 23:38,
  • Přidat komentář

  • Jmenuji se Ladislava Guričová, roz. Ptáčková, narodila jsem se  26.12.1938 v malé pohraniční vesničce Střelná na pomezí Moravy a Slovenska do rodiny rolníka jako pátá dcera. Moji rodiče měli poměrně velkou zemědělskou usedlost, tatínek byl pokrokový zemědělec — pěstoval mimo jiné travná semena, která dodával  Šlechtitelské stanici v Rožnově pod Radhoštěm. Vlastnil zemědělské stroje, mlátičku na obilí — to všechno usnadňovalo práci, ale přesto jsme všichni dřeli už od dětství. Tatínek se po roce 1948 zapojil do protistátní skupiny SVĚTLANA, protože bytostně nesouhlasil s nastoleným komunistickým  režimem. 

    Pokračování po kliknutí na titulek  

Světlana byla pravděpodobně zinscenována tehdejší STB, snad z každé okolní vesnice v ní byl někdo zapojený, ale také konfidenti, takže STB měla přehled, kdo s režimem nesouhlasí a už jen zatýkala. V roce 1949 byl tatínek zatčen, vězněn ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, kde byl také v květnu  roce 1950  odsouzen  k 16 letům vězení, k pokutě ve výši 50 000,—Kčs  a ke ztrátě veškerého majetku. Nikdy nezapomenu na ten děsivý monstrproces, kdy rozhlas  řval do celého města, jací jsou to nepřátelé republiky…Byla jsem tam se sestrami — maminka ležela v nemocnici se zápalem plic. Stála jsem tam kdesi v koutku s o rok starším kamarádem Františkem Manou z Horního Lidče, oba jsme plakali — jeho otec byl odsouzen k trestu smrti a 24.října 1950 s jinými odsouzenými pověšen na nádvoří věznice v Uherském Hradišti. Franta měl doma dva  malé sourozence. V důsledku rozsudku se z našeho gruntu, na kterém hospodařila sestra se švagrem, ale nebylo to úředně převedené, stal konfiskát. Když jsme tam chtěli bydlet, museli jsme platit státu nájem, jinak nám hrozili vystěhováním. Byla to hrozná doba — MNV v čele s tehdejším předsedou nám předepisoval vysoké dodávky (mléko, vejce, obilí, brambory, sádlo…), které byly téměř neplnitelné. Při nesplnění se platily pokuty. Jen pro představu — pásala jsem 9 krav, do mlékárny na dodávku jsem denně ráno vozila 25litrovou konev mléka a doma jsme snídávali zasmaženou polévku, protože mléko se muselo všechno odevzdat. Tatínka po rozsudku převezli z Uherského Hradiště do věznice Mírov — měl v té době již 58 let, byl to zedřený sedlák, který by jim v dolech už neplnil výkon. Na  Mírově pracoval v dílnách, později dokonce musel drát peří. Když nám povolili návštěvu, střídali jsme se, jezdívala jsem s některou sestrou nebo s maminkou. Byly to skličující, velmi smutné návštěvy. Prosila jsem, zda mohu dát tatínkovi alespoň čokoládu, ale bachaři byli zlí, neurvalí…Dopisy  z věznice — samozřejmě cenzurované — byly ze začátku  naplněné zájmem o domov, o hospodářství, také radami, co se má kde zasít atd. Postupem času ale byly dopisy rezignující, někdy beznadějné,  až zoufalé — mnohdy se s námi loučil — zřejmě byl nemocný a čekal konec života. Tatínek byl po téměř osmiletém věznění propuštěn — s podlomeným zdravím, uzavřený do sebe. Nicméně musel ještě ve svých 65 letech si najít zaměstnání, aby byl pojištěný a mohl pobírat důchod, kterého se stejně nedožil. Do dvou let po propuštění zemřel na zánět ledvin — následek kamenné věznice na Mírově. Já jsem v roce 1953 ukončila základní devítiletou školní docházku a s výborným vysvědčením jsem si dala přihlášku na studium gymnázia ve Valašských Kloboukách. V rodině se vždy počítalo s tím, že budu studovat, což bylo i mým přáním. Žádost o moje studium byla ale zamítnuta s tím, že rodina má na mne špatný vliv, a že bych mohla studovat jedině někde vzdálená od rodiny. Neměla jsem ještě ani 15 roků, maminka by mne nikde pryč nedala, a tak jsem 15.srpna roce 1953  nastoupila do závodu Dynamo — pozdější Pal-Magneton ve Valašských Kloboukách jako dílenská vykazovačka. Postupem času jsem se vypracovala na dílenskou plánovačku, pracovnici technické kontroly, referentku nářadí, vedoucí směnové služby a oddělení ZN. V roce 1956 otevřela v Kloboukách vsetínská Průmyslová škola strojní večerní studium, které jsem navštěvovala a absolvovala s výborným prospěchem. Byla to ale jen nižší průmyslovka bez maturitní zkoušky tak zvaný "mistrák". Měla jsem tím splněné předepsané vzdělání na moje pracovní zařazení. V roce 1962, kdy už jsem byla vdaná a měla dceru, kloboucké gymnázium (tehdy SVVŠ-Střední všeobecně vzdělávací škola) zahájila  večerní studium pro pracující, ukončené maturitou. Samozřejmě jsem se hned přihlásila, protože jsem chtěla mít maturitu a  pokračovat ve studiu dál. Záhy mě ale bylo ředitelkou školy sděleno, že nadále nemohu školu navštěvovat, protože nemám doporučení od zaměstnavatele. Divila jsem se proč — nemínila jsem využívat placeného studijního volna — žila u nás moje maminka, která se o malou dcerku v době mé nepřítomnosti  postarala, a ztracený čas jsem si mínila napracovat. Psala jsem odvolání na závodní výbor ROH, na Okresní odborovou radu, napsala jsem můj problém do Mladé fronty, odkud přijel osobně do závodu redaktor František Bršlica, ale vše marné — vedení závodu trvalo na tom, že oni nepotřebují, abych měla ke své práci maturitu — dokonce mě bylo řečeno, že "za chvíli by chtěli všeci studovat a nikdo pracovat. ". Redaktorovi MF to zdůvodnili tak, že nejsem vyrovnaná s náboženskou otázkou a chci studovat…Bylo to víceméně stanovisko tehdejšího ředitele závodu a nikdo s tím nic nenadělal. V roce1960 jsem se vdala, s manželem jsme vychovali 4 děti, a já jsem si velmi přála, aby — pokud se budou dobře učit a budou chtít — studovali, což se mě vyplnilo — tři mají vystudované vysoké školy a jeden gymnázium. V závodě Pal-Magneton jsem pracovala až do důchodového věku. V posledních letech mívám  ve Valašských Kloboukách i v okolních školách pro žáky 9. ročníků i pro studenty gymnázia besedy o 50. letech, o protistátní skupině Světlana,  mám  jmenovité seznamy odsouzených s udáním výše trestu… Mám z těchto besed dobrý pocit — žáci poslouchají se zaujetím,  zajímá je to, ptají se, v anketě, kterou jim zadal jejich učitel, odsuzují tehdejší režim, pozastavují se nad tím, že nebyli bráni k zodpovědnosti a odsouzeni tehdejší bachaři, vyšetřovatelé, soudci… A toto velice mrzí a doslova štve i mne- po revoluci v roce 1989 byli  velebeni jen disidenti ze 70.let, z nichž bylo dost bývalých členů KSČ (tzv. osmašedesátníci- kteří byli v roce 1968 ze strany vyloučeni). Srovnávat vězení z 50. a 70. let, kdy o Václavu Havlovi a jiných věděla a hlásila Svobodná Evropa a bachaři si na ně  nic nedovolili, jejich rodiny byly západem ekonomicky podporovány, nesnese srovnání. Vězni z 50let to velmi těžce nesli — měla jsem možnost s některými o tomto  hovořit. Odcházeli ze světa s hořkostí a s vědomím, že jejich utrpení, nelidské zacházení s nimi nebylo nijak odsouzeno, ani za utrpení a útrapy jejich rodin se jim žádné satisfakce nedostalo… Jistě bývalí vězni  neprahli po tom, aby byli takoví jako např. Grebeníček  a jemu podobní vězněni, ale měli být morálně odsouzeni, aby národ věděl, jaká zvěrstva páchali na nevinných lidech. Já  vedu  od roku 1990 kroniku města, také farní kroniku, pracuji v sociální komisi a v dalších aktivitách. To je můj příběh.

Ladislava Guričová, Valašské klobouky