Přejít na navigaci

Texty programu dne Dcer na MENE TEKEL 2015

  • Datum: 28.2.2015 v 12:30,
  • Přidat komentář

  • Dcery Věra Hradečná a Marie Jelínková, které byly organizátorkami a autorkami programu dne Dcer v pátek 27. února 2015 na MENE TEKEL poskytly texty, které byly předneseny pro ty z vás, které se nemohly zúčastnit:

    Jsme dcery padesátých let.  Co pro nás byla padesátá léta? 

    Byl to přímý zásah. Zásah do života mnoha rodin, které v té poválečné době žily s nadějí v lepší život a chtěly si ho vlastními silami vytvořit. Jako děti se mnohé z nás těšily na oblečení, které nebude kousat a štípat, na namazaný krajíček chleba v neděli, na knížky s obrázky, které budou barevné, zkrátka — válka se nám vzdalovala a budoucnost jsme si malovaly krásnou. Nemohly jsme poznat a chápat prolhanost hesel, která na nás volala z novin a z rádia. Možná ty starší z nás vnímaly starosti a obavy svých rodičů… 

    Pokračování po kliknutí na titulek     

Pak najednou se z našich rodin staly trosky, ve kterých zbyla prázdná místa u stolu, kde smích se proměnil v slzy a teplo domova v mrazivou nejistotu. Potom jsme dlouhá léta prožily jako děti politických vězňů, děti nepřátel státu. A jediná jistota, která nám zůstala, byly naše maminky.

O našich maminkách se nemluví. Političtí vězňové jsou vnímáni jako oběti komunistického režimu, jako hrdinové. Zaslouží si to. A někteří projevili opravdovou vděčnost a uznání svým ženám a matkám svých dětí. Jejich manželky nesly samy všechno, čemu se málo výstižně říká „péče o rodinu“.

Lubomír Vejražka, autor knihy Nezhojené rány národa, věnuje jednu kapitolu právě tomu, jak prožívaly a přežívaly padesátá léta rodiny politických vězňů.

Byly vystěhovány z domovů do těch nejhorších a dnes těžko představitelných barabizen. Nemohly najít práci. Když už nějakou našly, byly často bez udání důvodu propouštěny, a to opakovaně. Učitelky nesměly učit, úřednice z pošt a bank šly do pomocných dělnických profesí za minimální mzdy. Rodinám sedláků byl zabavován dobytek, stroje, polnosti, byly doslova ožebračovány, vyhnány z rodných statků, kde jejich rod hospodařil celá desetiletí i déle.

Nikdo nepochybuje o utrpení a hrdinství politických vězňů. Ale jejich manželky, matky, snoubenky byly často stejnými, ne-li většími hrdinkami. Byly rovněž vyslýchány, vystavovány ponižujícím praktikám StB, vyhrožování odebráním dětí, nabádány k rozvodu, sledovány. O děti se staraly víc než o sebe. Aspoň trochu tepla v zimě, jídlo a oblečení — jen to nejnutnější k přežití — to teď byla jejich každodenní starost. Pro jejich muže na lágrech byly myšlenky na rodinu vzpruhou a nadějí, jak o tom vypovídá vzpomínka Miroslava Jiráska „Křížová cesta“.

Křížová cesta

Stále ji vidím před sebou, tu křížovou cestu, která vede ke kostelíku na hřbitově v Červeném Kostelci, kde je pochován můj dědeček a babička. Je to široká cesta vzhůru od hlavní brány a po stranách jsou v barevných reliéfech zobrazena všechna bolestná zastavení Kristova. Ještě po šedesáti letech vidím tu cestu, po které jsem jako chlapec kráčel k pomníčku s nápisem: Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně květů, barev, jasu.

Je mnoho křížových cest v naší zemi, po kterých kráčeli lidé než došli svého cíle.Tyto lidské křížové cesty nemají zastavení vyznačená barevnými obrázky, ale jsou stejně bolestné jako ta, po níž ke Golgotě kráčel Kristus. A o jedné takové cestě vám chci nyní povědět.

Je tomu hezká řádka let, padesátá léta se ztrácejí v zapomnění, a přece ta výjimečnost křížové cesty zasluhuje, aby o ní bylo napsáno několik řádků.

Jako vězeň sjíždím na páté patro, abych z trestu v noční směně svezl k nárazišti u těžní klece plné a těžké hunty chodbou zvanou Pomoc Boží. Jsem v hloubce několika set metrů pod povrchem, sám s čadícím hornickým kahancem — světýlkem jak bludičkou, a s tmavou chodbou, na jejímž konci na mne čeká dlouhá řada huntů, plně naložených hlušinou i radioaktivním materiálem nastříleným v denních dvou směnách. Je úzko, úzko na duši hluboko pod povrchem země, kde skály vracejí ozvěnu kroků v naprostém a nehnutém tichu a kde jen odkapávání vody ze stropu chodby odměřuje čas. Je úzko na duši, i když právě zde jsem v bezpečí, neboť v té podzemní chodbě, naplněné tmou, na mne nikdo nebude křičet, vyhrožovat mi a nikdo mne nebude ponižovat.

Dlouhá je chodba Pomoc Boží, a rvete-li a tlačíte těžké důlní vozíky po křivých kolejích, trvá to věčnost. Vždyť ani těch sil není mnoho po dlouhém pobytu na samotkách a po večeři — nazelenalém kolečku salámu a červivé čočce.

Zavěšuji karbidku na předek prvního huntu, zapřu se nohama do země mezi kolejnice, kola vozu skřípou a rachotí. Dívám se kupředu do tmy a napínám svaly, abych hunt dotlačil k elektrické žárovce, spásnému světlu, neboť zpáteční cesta znamená aspoň trochu odpočinku, vždyť s každým huntem je těch sil méně a méně. Jdu nazpět chodbou Pomoc Boží a vzpomínám na ty, kteří zůstali doma a jistě myslí i na mne. Z hloubi povědomí se najednou vynoří vzpomínka na křížovou cestu, kterou jsem chodíval o prázdninách s otcem. Ano, to je třeba udělat! Rozdělit chodbu na jednotlivá zastavení! Vždyť k tomu stačí můj kahanec a jeho čadící plamínek, kterým bez váhání označuji na skále ponurou chodbu jmény svých nejdražších. Ti všichni jistě nesou můj kříž se mnou.

Po letech jsem se byl podívat k dolu. Vchod byl již zazděn, strojovna odstraněna a všechno zbouráno. Ale tam dole je navždy uchována má křížová cesta s jednotlivými zastaveními. První zastavení Marie, má žena. Druhé zastavení Mirka, má dcera. Třetí zastavení Leoš, můj syn. Čtvrté zastavení má maminka. Páté zastavení můj otec. Šesté zastavení Věra, má sestra. Po té cestě jsem tlačil hunty v chodbě zvané Pomoc Boží na pátém patře dolu Bratrství.

Následují texty jednotlivých dcer: 

Rozália Patúcová

(také ona si prošla svou křížovou cestu, po emigraci a později uvěznění manžela — novináře byla vystěhována z bytu v Bratislavě; se třemi malými dětmi, trochou šatstva a šicím strojem se vrátila do rodné obce u Nitry, ke své matce)

Vyšetrovanie

Bol mrazivý večer. Babičke bývalo vždy zima. Zvykla mať položené nohyv teplej trúbe. Pred večerou sme sa celá rodina modlievali svätý ruženec. Po ňom sme spievali dve piesne k svätému Jozefkovi. Na tie som sa vždy najviac tešila. Spať sme chodievali skôr, aby sa veľa nespálil petrolej v lampe.Raz v noci niekto strašne silno zabúchal na okno. Všetci sme sa veľmipreľakli. Našťastie bola u nás na návšteve krstná mama z Hlohovca. Pritúlala som sa tesno k nej a srdce mi silno bilo.

„Kto je tam?" — počula som ako sa mama bojazlivo spýtala, rýchlo si prehodila cez nočnú košeľu sveter a vyšla pred dom.

„Oblečte sa, pôjdete s nami!" — počula som silný hlas akéhosi chlapa.

„To sú asi eštébáci" — ticho preriekla krstná mama babičke.„Ale ja sa starám o svoju starú matku a tri malé deti!"„Len neodvrávajte a ponáhľajte sa."„Môžem so sebou zobrat' najmenšiu dcéru? Nemôžem ju tu nechať. Začala ma obliekať.„Pôjdete sama, rýchlo, rýchlo…" kričal medzi dverami vysoký cudzí chlap.Ďalší dvaja poprehadzovali v skriniach všetky zásuvky. Zhabali niekoľko starších kníh. Medzi nimi boli aj knihy nášho otecka.

„Bože môj, Bože môj, pomáhaj…" - tieto slová mama stále opakovala, pokým

ju tí chlapi nezavreli do auta. Babička sa rozplakala. Krstná mama začala pobehovať po izbe a niečo hľadala.

„Čo hľadáš, krstná mama?"

„Hľadám, či nemáte niekde myši."  Až neskôr som pochopila, že hľadala, či eštébáci nenechali v dome odpočúvacie zariadenie.

„Kl'aknite si deti, pomodlíme sa za mamičku" — babička vytiahla z vrecka

zástery ruženec. Ja som nič nechápala a plakala som za mamou. 

Mamičku domov doviezli, ked' už svitalo. Ked' vkročila do kuchyne, kde sme

všetky boli schúlené pri krstnej mame, zbadali sme maminu skrvavenú tvár.

„Rózika drahá, čo to s tebou porobili? Veď ti vybili aj zubyl" — krstná mama

hned' naliala do lavóra teplú vodu a zmývala z mamičkinej tvári stopy po pote a krvi. Celý deň sme mamu nechali ležať. Potichu sme upratovali rozhádzané izby a tŕpli sme, či sa opät' nezjavia tí strašní chlapi.

Výberca dlžob

Ako dieťa som sa zvykla stále hrávat' vonku na dvore, alebo v záhrade so sesternicou Marikou. No dnes bolo sychravo, mrholilo, tak som sedela doma a z kníh leporel som si robila domčeky. Mama sedela za šijacou mašinou a šila šaty pre zákazníčky. Táto mašina bola živiteľkou našej rodiny.Od štátu mama nedostávala žiadne peniaze. Ani zamestnanie nemohla si nájsť. Bola manželka politického väzňa. Ani len rodinné prídavky na nás nedostala. Babička zase nedostávala dôchodok, lebo bola kulačka. Tak táto šijacia mašina živila dve dospelé ženy a tri deti.

Lenže mama bola tak dobrá a láskavá na zákazníčky, že im šila skoro zadarmo.„Pani Patúcová, nehnevajú sa, dnes nemám peniaze, dám Vám na budúce" — povedala jedna žena a odnášala si od mamičky v papieri zabalené hotové šaty, nad ktorými sa mama trápila vo dne aj v noci, keď na lampe clonil svetlo novinový papier, aby babička mohla spať. 

„Dobre, Anika, dáš, ked' budeš môcť", — povedala smutne mama a vyprevadila ženu z domu. Do vnútra prišla a hned' chytila do ruky malý noteštek a zavzlykala. Pustila sa šiť do ďalších šiat. Rozložila strihový papier a slzy jej naň stekali. „Myslela som, že na nedeľu budem môcť kúpiť chlieb a múku" — šomrala si popod nos.

Takých zákazníčok bolo dosť. Všímla som si, že mama v notese prečiarkuje mená tých, ktorí platili. Nakoľko som ešte nevedela čítať, raz, ked' mama zametala dvor, poprosila som sestru, aby mi prečítala v notese tie mená a sumy, ktoré neboli zaškrtnuté. Sestra sa divila, načo mi to bude. No povedala som jej, že chcem sa naučit' písmenká a číslice. Ako ich čítala, môj mozog ako kompjuter si zapamätával mená žien. Poznala som ich a vedela som aj to, kde bývajú. Preto raz, keď mama nebola doma, zobrala som si ten noteštek a šla som za tými ženami, ktoré nezaplatili a drzo som si pýtala to, čo boli dlžné. Viaceré ma ani nevpustili domov, niektoré horko-ťažko zaplatili. Keď som kráčala k domu, kde boli najviac dlžní, tak som si v duchu povedala, že sa nedám len tak ľahko odbiť. "Dobrý deň, prišla som pre peniaze, ktoré ste mame dlžná za ušitie šiat pre všetky vaše dcéry." — hovorila som smelo so vztýčenou hlavou. „To ťa mama poslala?" „Áno, lebo posledné peniaze dala za zipsy, gombíky a nite tých šiat." „Teraz nemám pri sebe toľko peňazí."

„Tak si požičajte, lebo inak neodídem, pokým nedostanem, čo ste dlžná."„Ale toto? Aké drzé dievčisko má Róžikal" „Tak pôjdem za Vaším mužom a poviem, že si dávate šiť a nezaplatíte za to." „Len sa opováž. Zaplatím zajtra, ked' rozmením peniaze." „Dajte ich sem, ja ich idem do obchodu rozmenlť. Možno má rozmenené váš muž" — stále som spomínala jej muža, lebo som zistila, že sa ho bojí. Asi aj tajne kupuje látky na šaty pre svoje tri fifleny.

„Tak počkaj teda," — odbehla do spálne a v ruke už niesla peniaze. Sice nebolo toľko, čo mala dať, ale som sa potešila aj tým.„Ostatné dám, ked' stretnem tvoju mamu." A takýmto spôsobom som inkasovala dlžoby. Mama sa len divila, že mi ich ľudia dávajú. No vždy na tvári sa jej zjavili slzy radosti, keď si peniaze starostlivo dávala do peňaženky.

VZPOMÍNKA  NA DVĚ STATEČNÉ MARIE — 

maminku a babičku Hany Truncové 

(Haně Truncové je už 90 let, byla 9 let vězněna, ale neztrácí elán a sílu)

V den, kdy jsem byla zatčena,  jsem měla jeden měsíc před svatbou  a  byla dávno dospělá — krátce po mně byl zatčen můj tatínek.

Při různých  výsleších  na StB  v Ústí n. L. se snažili vyšetřovatelé  dostat za mříže i naši maminku, která byla zatím doma se svojí matkou, naší babičkou.

Obě byly vyhozeny jak z bytu, tak  z  našeho domu — absolutně vše co jsme vlastnili se  stalo konfiskátem. Moje babička  byla velice rezolutní žena, která se nedala, vybojovala  pro sebe a  naši maminku  několik málo čtverečných metrů  k přežití pod zkonfiskovanou střechou.

Maminku jsem při konfrontaci  s páterem Františkem Blaisem  uchránila  obžaloby — neviděli jsme na sebe, oba jsme měli zavázané oči — nakonec jsem prohlásila, že to  nebyl  hlas  jistého muže. Ukázat mi vězně nemohli, protože byl bezzubý, ztlučený — to  jsem poznala později  u  soudu.

Statečná moje maminka  seděla na  vstupenku  u  Státního soudu na Pankráci. Sledovala vše, co se tam dělo, nemohly jsme si podat ani ruce, nemohly jsme se setkat, o léta později mi řekla, že vyčetla z  našich očí  VŠE  co jsme si  prodělali, i když jsme o  tom  hovořit nemohli.

Sama jsem se  bránila různým nařčením, bránila jsem se  pravdou proti lži, když jsem měla možnost  několik minut  promluvit před soudem.  — Kněz  František Kubaš  mi  napsal  počátkem 90.let, že jsem  před soudem byla jediná statečná… jenže do  zápisu  u  soudu nikdo nic nedal.

Vzpomínám na  střídavé návštěvy  mé  babičky i mé maminky, jezdily  jednotlivě za mnou, také za mým otcem na Mírov. Neměly  tolik peněz, aby  cestovaly  společně. Není možné, abych psala  pouze o mé mamince — babička, narozená 1887, byla  neméně  statečná. Pokud bachařka — bachař — u  návštěvy nechtěli povolit  nic z toho co mi přivezly, byla to spíše babička, která nakonec prohlásila, abych si koláč tedy snědla  teď… při návštěvě… což se stalo. Nikdy neplakala  ani babička, ani maminka. — Na pracovních útvarech, kde byly návštěvy u několika stolů, kde jsme viděly na  rodiny  spoluvězeňkyň, byla moje babička známá coby celebrita kriminálu.

1960 — Můj návrat  na  podmínku  dalších osmi let -  v ranních hodinách do Teplic.  Maminku jsem si vyzvedla  v práci — v gastronomii jistého hotelu — objala mne bez scény, beze slz — vzala si okamžitě volno, jely jsme domů tramvají. Můj příchod po téměř devíti letech komentovala má babička slovy, že mne přece čekala každý  den. Tatínek, narozený 1885,  už byl v  práci — jeho malá penze  bývalého soukromého živnostníka  nestačila na živobytí.

V  červnu 1960  mi hlavně maminka vystrojila svatbu, hostina byla doma ve skromných poměrech. Byla to maminka, která  těžkou fyzickou prací  zvládala domácnost i střídavé směny — která rozdávala kolem sebe, nejenom pouze nám mladým manželům. — Moje maminka  měla za léta naší nepřítomnosti  tolik „nasbíraných“ dobrých kontaktů, které jsem  vlastně dokonale poznala až po její smrti koncem 70.let, když mi neustále někdo další kondoloval — a  mně tekly po tvářích  velké slzy…

Luboš  Hruška — dlouholetý  politický vězeň — uskutečnil svůj slib, daný v kriminálu, z  ovocné zahrady svého otce  udělal relaxační  zahradu s kapličkou  pro rozjímání nejen bývalých vězňů, všech lidí dobré vůle. Posbíral ve své rodině hodnotné zlato, u profesionála nechal udělat velký zlatý kříž, který věnoval hlavně našim maminkám, také manželkám politických vězňů jako symbolické poděkování.

Anna Řídká — o své mamince bude hovořit redaktorka Radia Proglas Anna Macková

Marie Součková — (maminka Hany Součkové a Marie Janalíkové  z Uherského Brodu; jejich tatínek lékárník byl dlouho ve vyšetřovací vazbě; Hana opatruje rodinný archiv) — úryvky z korespondence přednesou Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Vzpomínka Anny Svobodové na březen 1953

Pátého zemřel „generalissimus Josef Vissarionovič Stalin“.  Jednou, bylo to před mými osmými narozeninami; v přízemí naší školy byla vystavena tryzna; a prý jsem se „málo uklonila …, a na začátku školního roku jsem nepřinesla nasušené byliny“ — maminka byla zavolána do školy — do ředitelny, kde jí soudruh ředitel vytkl, že nemůže vychovávat děti, protože je nevychovává v souladu s „lidově-demogratickým“ zřízením, poslouchá cizí rádio a na nás mluví cizími jazyky; maminka mi později vyprávěla, že soudruhu řediteli řekla (jistojistě ne dobrou češtinou), že zná dílo učitele národů Jana Amose Komenského; že je vyznavačkou J. J. Rousseaua i pedagogického přístupu dr. Marie Montesori; že chodím do české školy a hraji si s českými dětmi; ona sama že se učí s panem profesorem Trávníčkem i Poldaufem; a že kolik jazyků kdo umí, tolikrát je člověkem. Pro lepší náhled: soudruzi rozlišovali internacionální a kosmopolitní; internacionální bylo správně, ale kosmopolitní bylo hodně špatně — byl tak označován západní styl myšlení a ten nebyl v souladu s „lidovou demogracií“; a maminka mi vštěpovala: “oni mají demogracii“ a my máme pana presidenta T. G. Masaryka, K. Čapka …“ Kosmopolitní přístup mé maminky dozajista musel rozzlobit soudruha, který se stal ředitelem školy „za zásluhy“ poté, co prováděl nábory do JZD. A zanedlouho si pro mne do školy přišli dva pánové — měli ty klobouky, které jsem znala, ale neměli ty kožené kabáty. Ráno mne paní učitelka odvedla do ředitelny; po zazvonění vstoupili dva pánové a ukázali mi z okna krásné auto — Tatraplán — a řekli mi, že pojedeme na výlet společně s mou malou sestrou, pro kterou se stavíme v jeslích (v Americké ulici, nedaleko Grébovky). Vzpomínka: na výlety jsem jezdívala ráda — byl to vždy svátek; tatínek nachystal vždy koš, do kterého dal jídlo, pití; jezdívali jsme vlakem, a také tatrovkou, ale i Hadimrškou; … na místě posezení v přírodě jsme rozprostřeli vojenskou zelenou vlněnou deku, která byla doma velmi ceněna, přestože trochu štípala. Tatínkovi byla velmi milá, přikrýval se s ní vždy, pokud si šel odpočinout během dne,  dva-tři roky před smrtí.

Odjeli jsme autem do jeslí, vyzvedli jsme sestru a odjeli do velké vily nedaleko Prahy, na Zbraslav. Tam nás se sestrou rozdělily; žádala jsem, abychom mohly být spolu, ale „tety“ odmítaly nás dát do jednoho pokoje; sestře bylo 22 měsíců; její pláč mne nutil svou prosbu a později žádost opakovat; dosáhla jsem toho, sestřička se uklidnila a držely jsme se „za luku“. Znala jsem prostředí dětského oddělení Nemocnice na Bulovce — postýlky byly stejné. Začaly mi vysvětlovat, že tatínek pracuje a maminka je cizinka a že tady o nás bude lépe postaráno. Maminka mi vždy opakovala, že namísto pláče, když mě něco bolelo nebo se mi něco nelíbilo, mám přemýšlet — „azo, hlavu máš dobrá“; nevím, co mne napadlo, že jsem stejně jako před operací přestala jíst — odmítala jsem vše s tím, že chceme domů — k mamince. Odvezli nás obě k panu profesorovi do nemocnice — na Bulovku. A tam už si nás maminka vyzvedla. Přijely jsme domů a maminka mne vyznamenala — posadila mne do svého vysokého fotelu a vysvětlila mi, že se snažila nás vyzvednout přes organizaci Červeného kříže, ale já že jsem našeho shledání dosáhla dříve. Mluvila na mne velmi tiše, pomalu a anglicky — hladila mne (to bylo jen velmi málo kdy) a řekla mi, že jsou na mne s tatínkem pyšní a že jsem udělala radost i mým českým prarodičům, kteří už po druhé světové válce nežili. Po prázdninách jsem opět nepřinesla nasušené byliny; ale maminka mne ujišťovala, že už se „výlet“ opakovat nebude. Neopakoval.

Miroslava Mezuliáníková — o své mamince promluví Miroslava Bočková

pro nemoc dcera Miroslava Bočková nevystoupila, otiskujeme nyní její text: 

Pomníky

Vloni (2014) těsně před Štědrým dnem jsme s manželem oslavili pro nás významné jubileum — Zlatou svatbu, tedy 50 let společného života. Přirozeně jsme se ve vzpomínkách vrátili do roku 1964, kterým toto naše výročí začalo a ke všem těm našim drahým, kteří k tomu patřili a patří. Uvědomila jsem si, že stejné výročí v naší rodině slavili také moji prarodiče, toto však nebylo dopřáno mým rodičům. Společný život v manželství byl mým rodičům dopřán od roku 1945 do roku 1949, kdy byl otec pro svůj nekompromisní postoj k tehdejšímu režimu uvězněn. Po dobu vězení od července 1949 do prosince 1963 ho jeho manželka, moje maminka, viděla pouze asi na deseti návštěvách. Po celou dobu téměř patnácti let na něj maminka věrně čekala, po jeho propuštění jim však bylo dopřáno pouze deset měsíců společného života. Po této době podlehl otec následkům věznění, stal se ležícím, nechodícím a nemluvícím pacientem, umístěným posléze v domově důchodců, kam za ním maminka denně docházela a starala se o něho, jak nejlépe uměla. Musela to takto řešit, zaměstnání si nemohla dovolit opustit, aby zajistila alespoň v rozumné míře život nás tří. Prarodiče pomáhali, jak mohli, ale byli už staří s nízkým důchodem. Dědeček, zedník, chodil do práce i po svém 70. roce věku. Otec se již ze svých nemocí nevzpamatoval a zemřel v březnu 1968. Zdálo by se, že se nám všem ulevilo, ale skutečnost byla jiná. Tátův životní příběh zanechal v našich myslích jakýsi podvědomý strach, maminka byla většinu času zasmušilá a dá se říci, že i bázlivá a nedůvěřivá. Stále jakoby očekávala další rány osudu, které až na její zhoubnou chorobu, bohudík nepřišly. Dožila se vnuka i pravnuka, za což byla jistě osudu vděčná.

Když otce odsoudili a uvěznili, bylo mojí mamince 28 roků, mě byly čtyři roky, mé sestře dva roky. Statečně se bránila a ubránila různým nátlakům státních orgánů, především aby se rozvedla a nechala si nás vzít a odvézt do dětských domovů. Ten nejhorší nátlak přestal po jednom velmi traumatickém zážitku. Aby maminku zastrašili, najížděli na nás neznámí muži na motorkách, když jsme chodili od babičky přes celou ves k nám domů. Naše statečná máma nám přikázala, abychom si lehly na silnici a oněm „pánům“ řekla, že mají možnost buď nás přejet, nebo nechat. Po této příhodě však nebylo možné, abychom bydlely samy v domku, musely jsme se přestěhovat k rodičům maminky. Maminka musela nepřetržitě chodit do práce, aby nás uživila. Pracovala ve fabrice v té nejhorší práci, míchala chemické směsi, bývala zaprášená od těchto chemikálií, vystavená jejich karcinogenním účinkům bez jakýchkoliv účinných ochranných prostředků. Přesto byla za tuto práci velmi vděčná, protože ji dávala možnost nás uživit. I když nakonec zřejmě i na následky této práce zemřela. Její život v těchto letech spočíval ve starosti o nás, psaní dopisů našemu tátovi a jednou za rok návštěvou, ovšem když jsme ji měly povolenou, ve vězení. Měly jsme velkou oporu v babičce a dědovi, tu jim maminka oplatila svou péčí o ně až do jejich smrti.

Otec po návratu říkával, my vězni jsme na tom byli hrozně, ale byli jsme chlapi a zvolili jsme si to. Až přijde doba, a ta doba přijde, ať postaví pomníky ne nám, ale našim ženám: manželkám a matkám.

Já za sebe bych dodala, že ty pomníky nejsou třeba, my ty pomníky vystavěli našim mámám v našich srdcích, ty jsou více cenné a nanejvýše trvalé.

Lidmila Tichá — Vzpomínka — Přednesou Jana Štíplová, Valéria Vasiľová, Tereza Nováková, Barbora Kverková

Marie Jirásková — úryvkyz korespondence přednesou Barbora Kverková, Tereza Nováková, Valéria Vasiľová, Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Josefa Jehličková -  z filosofky projektantkou tepelných izolací

přednesou Tereza Nováková, Pavel Hermanovský, Valéria Vasiľová

JOŽKA JEHLIČKOVÁ, 1917 — 1995

manželka Ladislava Jehličky, redaktora nakladatelství, překladatele, odsouzeného za velezradu a špionáž  na 14 let, vězněného 1951 — 1960(Pankrác, Mírov, Ostrov u KV, Jáchymov, Leopoldov, Bytíz, Vojna)

Po vystěhování z bytu živila sebe a dvě děti ručními pracemi, pak nastoupila jako písařka ve stavebním podniku, kde se postupně během několika let vypracovala díky znalosti jazyků na pozici projektantky. Procházela nejrůznějšími prověrkami, nespravedlivým platovým zařazováním, dostávala výpovědi, přecházela onemocnění. Mnohaleté fyzické i psychické vyčerpání se podepsalo na jejím zdraví.

Vychovávala nás v úctě a lásce k nepřítomnému tátovi, byla nám příkladem a oporou. Táta ji svými dopisy povzbuzoval a po svém návratu se poctivě snažil jí vynahradit příkoří, způsobená komunistickým režimem

Začátkem května 1952 dostala Jožka Jehličková dopis od manžela…

2. května 1952

Drahoušku,

byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, já na Pankráci seděl zas a v duchu Tobě psaní psal, vzpomínaje, že tomu je dnes právě rok, co jsem Tě naposled viděl, a zítra že tomu bude 11 let, co jsi mi řekla své sladké ano, a rok, co StB řekla své ne.  …   Snad budu mít už brzy soud a tím pádem Tě uvidím, což bude nejpotěšitelnější na té věci. Hlavně dbej těchto několika pravidel dobrého trávení, která jsem zvlášť pro Tebe sestavil:

1) Nic není nikdy tak zlé, jak to vypadá

2) Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř,

3) Ze všeho se najde nějaké východisko

4) Věci, které nemohou být jinak, nezaslouží naší jediné slzy

5) Co Tě nezabilo, to Tě jen posílí

6) Život nezačíná ani včera, ani zítra, ale dnes

Budeš-li se tím řídit, dobře se Ti povede, dosáhneš dlouhého věku a vysokých poct!

Na naši dcerku, když byla ještě malá

Dnes ještě usínáš jak brouček v jahodeni.

Zazívneš zhluboka a očka se ti klíží.

Urputnou hubičku máš ještě počmáranou kříži,

které jsi načrtla andělům na znamení

až slétnou zlehounka a sednou na pelest

postýlky, která v koráb se ti změní.

Ty na něm popluješ. Vždyť přinesli ti zvěst

o ráji, nad nějž v celém světě není.

Ať sedí tichounce a pilně předou sen

a pokorně se učí nevinnosti

v tvých rysech, které ještě nezmámí

nezvaní hosté závisti a zlosti.

Je ještě daleko pošmourný onen den,

v němž ztěžka začneš odříkávat hříchy

a hledat rozhřešení u mámy.

Teď spíš a usmíváš se ze spaní.

Miláčku, zlíbej a obejmi za mne děti. A líbám Tě a miluji, Tvůj Láďa

8. července 1952

Má nejdražší,

obávám se, že tento dopis nebude dost něžný, jak by sis zasloužila, dojmů je stále ještě plno a já jsem člověk dost nesoustředný, však víš.  …   Bylas neustále se mnou, v každé mé myšlence, slovu i činu, vždycky jsem si kontroloval, co bys tomu řekla Ty, Tvá duševní přítomnost a blízkost mi nevýslovně pomáhala a posilovala mě. Lidé, kteří si dovedou vytvořit vnitřní, duševní vztah a svět, jsou neustále spolu, kdyby byli od sebe nevím jak vzdáleni. …

12. října 1952

Drahoušku,

krásná slova sice nespojují lidi, a také nikdy nedosáhnou iluze, za níž se ženou, ale přece jen Ti chci poslat uzlíček krásných slov z noci po Tvé návštěvě.

Tich stojím, posmutnělý,

za  mříží, která dělí

mou tvář a Tvoji líc.

Jakoby uletěly

myšlenky — a přec chtěly

Ti toho tolik říct.

Teď marně hledám slova —

jen teskný úsměv schová

na věky pro radost

tu chvíli jasnozření

v niž změnila mé snění

Tvá přítomnost.

Třeba stůl neprostřený

a usednout kde není,

Tys přišla. Jsi můj host

byť na kratičkou chvíli —

však už ji prozářily

Tvé oči pro věčnost.

Pokorně, beze slova

smím vnímat zas a znova

Tvůj vlahý hlas.

Zářící, uzardělou

chci obsáhnout Tě celou

pro všechen čas.

Tak stojím posmutnělý

za mříží, která dělí

mé rty a ústa Tvá

Však vím: nás nerozdělí,

vždyť dávno už jsme celý

svět jen my dva.

Jsem v duchu stále s vámi, Váš Láďa

Poděkování dcer Hradečné a Mackové 

Děkujeme Dcerám, které nám umožnily nahlédnout do rodinných archivů a zavzpomínaly na své maminky. Uvědomujeme si, že je to jen nepatrný zlomek příběhů, které by mohly být vyprávěny.

Na závěr programu, který jsme pro Vás připravily, nám dovolte vyzdvihnout jeho  cíl a smysl.

Pokusily jsme se Vám sdělit, že zrůdný režim pod taktovkou Komunistické strany Československa útočil nejenom na vězně, ale že s hrůzami, utrpením a tyranií se potýkaly i jejich rodiny — rodiče, sourozenci, manželky, děti.

Jako dcery jsme také prožívaly se svými maminkami jejich starosti a obavy o životy manželů, našich tátů. Byly to především ony, které z nás dětí vychovaly čestné, pracovité a poctivé lidi, byly to ony, které se zasloužily o to, aby se věznění měli kam vrátit.

K dnešnímu dni jim nikdo ani nepoděkoval a neocenil jejich sílu.

Chtěly bychom to tedy udělat my, jejich dcery.

Děkujeme tedy všem maminkám, které měly uvězněné manžely, za jejich statečnost, starostlivost,  lásku a péči, kterou nám věnovaly.

Je teď na nás, abychom jejich pochodeň čestnosti, spravedlnosti, poctivosti, pracovitosti předávaly našim dětem a naše děti svým dětem.

DĚKUJEME