Přejít na navigaci

Pan Luděk Navara hodnotí posledních dvacet let

  • Datum: 1.1.2010 v 19:42,
  • 2 komentáře

  • Objevila jsem článek pana Navary, redaktora Mladé fronty Dnes 29. prosince 2009 v jeho domovském listu. Jeho hodnocení let od sametové revoluce po čas současný je poučné, navíc má přesah do hlubší historie, proto jsem požádala autora o svolení k uveřejnění příspěvku na našich webových stránkách.

    1. Dvacetiletka Ani za dvě desítky let jsme se nezbavili komunistické minulosti

    Je 22. Listopadu 2009, krátce po dvacátém výročí pádu komunismu. A památníček listopadové revoluce v průchodu na pražské Národní třídě najednou vypadá jinak: vedle rukou s prsty vztyčenými do vítězného „V“ se na něm objevují i další ruce: jedny hajlující a další zdvihající prostředník.

    „Fuck.“

    Tímto způsobem dotvořil památník výtvarník Roman Týc (http://i.lidovky.cz/09/113/lngal/TER2f4e2b_narodka.jpg) ze skupiny Ztohoven. Umění? Provokace? Vezměme tuto instalaci jako vážný impulz k hledání odpovědi na otázky, které nás letos, ve výročním roce osudových devítek, napadají:

    Bylo jednoznačným vítězstvím to, co se odehrálo před dvaceti lety? A jak moc si to máme připomínat? A jak jsme se za těch dvacet let vyrovnali s komunistickou minulostí? A jak se dívat na další „devítková“ výročí?

Dvacet let zápolení

Docela překvapivé je zjištění, že vlastně na počátku i na konci této dvacetiletky pořád řešíme stejné problémy:  Byl ten a ten (dosaďte si: umělec, politik, úředník či jiná veřejně známá osoba) spolupracovníkem  (případně dokonce pracovníkem) StB? Vzpomeňme, jak hned na samém začátku dvacetiletky rozbouřila veřejné mínění aféra, v níž byl obviněn z donašečství tehdejší lidovecký předseda Josef Bartončík. Jenže to nikdo netušil, že se další jména domnělých či skutečných konfidentů na nás budou sypat celých následujících dvacet let. A je jen symbolické, že se těsně před začátkem letošního roku rozpoutala diskuse kolem minulosti dvojnásobného komunisty a geniálního spisovatele Milana Kundery.

A nejen to: prakticky současně s Týcovou instalací vypukl skandál kolem minulosti Josky Skalníka, známého malíře, který podle zveřejněných dokumentů poskytoval informace StB ještě po 17. listopadu 1989.

Jako by těch dvacet let ani nebylo!

Jenže bylo. Dvacetiletka nám přinesla především zjištění, že za minulostí nelze udělat tlustou čáru, že minulost nelze podle libosti uzavřít a ukončit.

Není to banální poznatek.

Ukázalo se však také, že po dvaceti letech tahanic si přece jen dokážeme o konkrétních případech udělat lepší obrázek než dřív; zjistili jsme, že s příslušností jmen k jednotlivým seznamům už nevystačíme. A že věci jsou složitější, než se zdá. Není to dobře ani špatně. Prostě to tak je.

Otevřená minulost

Kdo dnes vynaloží trochu úsilí, dokáže se v archivech propracovat i informacím, o kterých jsme na začátku dvacetiletky ani netušili, že existují, natož, že je jednou můžeme dokladovat. I v mezinárodním srovnání vycházejí dnes české archivy shromažďující materiály z naší nedávné minulosti jako jedny z nejlépe přístupných vůbec. Byl jsem v archivu se svým německým kolegou novinářem, který zjišťoval, jaké zprávy z jeho města posílal do Prahy československý špion, který kdysi v západním Německu působil. S úžasem pozoroval, co všechno má k dispozici:jména donašečů, zprávy, informace o schůzkách, šifrovací tabulky, jednoduše vše. Archiv patří pod ˇUstav pro studium totalitních režimů, přičemž paradoxně na hlavu jeho šéfa Pavla Žáčka podá dnes nemálo kritiky. Ale na tom, že minulost je přístupnější než dříve, má velký podíl právě on. Přiznejme si, že díky jeho úsilí vznikla tato instituce, která patří stejně jako Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu k důležitým výdobytkům popisované dvacetiletky.

Neuzavřená minulost

Zdá se, že politická reprezentace, která na jedné straně našla dost sil na to, aby odsouhlasila vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, už nedokázala přijmout další tolik očekávané rozhodnutí. Tedy zákon o třetím odboji, který stále ještě čeká na schválení v parlamentu.

Umožnil by konečně uzavřít dohady o tom, kdo a jak se zasloužil o boj či odpor proti komunistické totalitě. Nejde jen o symbolické gesto, zákon by snad pomohl změnit pohled na nynější politické vězně, kteří jsou nezřídka vnímáni především jako oběti, nikoli jako ti, kteří se snažili aktivně prosazovat ideály demokracie a svobody. Je v tom možná větší rozdíl, než se zdá. Stále totiž hledáme odpověď na otázku, jak ochotně jsme v poválečném období přijali — nepřijali komunistický režim Proto je historie třetího oboje tak důležitá. Jestliže po válce každý věděl o činnosti partyzánů minimálně ve svém okolí, jak jsme na tom se znalostmi odbojových protikomunistických skupin dvacet let po pádu komunismu?

Ano, letos jsme si také připomínali sedmdesáté výročí okupace zbytku Československa Hitlerovými vojsky. Byla to i zajímavá příležitost porovnat naše pohledy na nacistickou a komunistickou totalitu. Využili jsme ji?

Jak jsme se vyrovnali s minulostí? Zapomínáme-li na oběti, je logické, že zapomínáme i na pachatele.

Ale vraťme se ještě k zákonu o třetím odboji, jehož schválení je v nedohlednu navzdory rychlosti, jakou umírají potenciální odbojáři. Jestliže komunistický režim ocenil jejich tehdejší neústupnost léty vězení (tedy v tom lepším případě), bylo by smutné, abychom je my odměnili mlčením.

Uzavřená minulost

Zatímco bývalí političtí vězni čekají na zákon o třetím odboji, bývalí příslušníci StB a komunističtí aparátčíci jsou, zdá se, s minulostí srovnaní. Po celých dvacet let na ně narážíme na nejrůznějších postech. Samozřejmě včetně citlivých míst souvisících s bezpečností země. Nedokonalý lustrační zákon totiž stačil sotva na ty nejkřiklavější případy.

Je jen symbolické, že v roce připomínky dvacátého výročí pádu komunismu se ukázalo, že bývalý příslušník StB, odborník na vydírání a kompromitace, dnes řídí tým speciálních projektů Bezpečnostní informační služby.

I když pokusy odstřihnout se stoprocentně od minulosti se ukázaly všeobecně jako marné, v oficiálních institucích tlusté čáry již léta kupodivu fungují. Nejen v Bezpečnostní informační službě, problematická je především česká justice, v níž stále působí soudce a prokurátoři vychovaní a vycvičení v době, kdy se rozhodovalo podle zájmu vládnoucí strany.

Vlastně dodnes ani neznáme mechanismy tehdejšího soudního rozhodování — nevíme, nakolik fungovaly pokyny či obyčejná servilnost. Příznačné je, že tato oblast stále uniká i vyčerpávajícímu historickému bádání. Životopisy a fotografie soudců, kteří v padesátých letech posílali nevinné na smrt, stále ještě ve všech případech neznáme.

Nenechme se mýlit tím, že se nakonec podařilo potrestat prokurátorku Brožovou, spoluodpovědnou za justiční vraždu Milady Horákové. Je to příliš málo: do vězení odkráčela zmatená a nic nechápající žena, jejíž názory jsme vnímali spíše jako příležitost k pobavení než k zamyšlení.

Stejně důležité jako počty potrestaných jsou však počty nepotrestaných. A to navzdory důkladné a vyčerpávající práci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jehož obžaloby povětšinou končily v tiché nehybnosti soudních kanceláří.

A navzdory novým a novým procesům s nacistickými zločinci v sousedním Německu dnes slyšíme, že na potrestání těch našich je už pozdě.

Není.

Výročí pádu opony

Když před dvaceti lety s pádem komunismu padla i železná opona, málokdo si dokázal představit, že po tomto grandiózním díle nezbude za dvacet let prakticky žádná stopa.

Na rozdíl od soudních budov, věznic a vyšetřoven tajné policie, které mnohdy jen změnily uživatele. A jestliže oběti vězeňského teroru mívají před některou z těchto budov alespoň pamětní desku, oběti železné opony bývají často zcela zapomenuty.

A zapomenuta bývá i skutečnost, že na československé stěně smrti zemřelo více lidí, než bylo popraveno po zinscenovaných procesech v padesátých letech.

A že se na ní umíralo až do konce, tedy ještě v roce 1989. A že na ní umírali nejen Češi a Slováci, ale například i východní Němci či Poláci. A také (pravda omylem) naši západní sousedé: Němci a Rakušané.

Samozřejmě, že to jde ruku v ruce: zapomínáme-li na oběti, je logické, že zapomínáme i na pachatele. Kromě několika soudních jednání se zmatenými pohraničníky nebyli tvůrci této smrtící pasti vůbec hnáni k odpovědnosti.

Spolu s kolegy, s nimiž jsem pracoval na televizním seriálu Příběhy železné opony, jsme podali trestní oznámení směřující k potrestání všech žijících odpovědných osob až do nejvyšších funkcí. Toto podání Nejvyšší státní zastupitelství přijalo, postoupilo ho podřízenému státnímu zastupitelství v Praze, ale pak se někde ztratilo.

Zmizelo, stejně jako zmizela železná opona.

A jako zmizely její oběti.

Proč si tím tedy lámat hlavu?

Čtyřicet let ticha

Zatímco loňská připomínka srpna 1968 byla nepřehlédnutelná, letošní čtyřicáté výročí od brutálního potlačení protikomunistických demonstrací z léta 1969 zůstalo hluboko v jejím stínu. Přitom právě před čtyřiceti lety definitivně skončily všechny naděje, že se demokratické reformy mohou ještě prosadit navzdory sovětským tankům.

Naděje tentokrát zadusily tanky československé, které vjely do ulic Prahy, a opět tekla krev. Nebyli to cizí vojáci proti Čechům. Byli to Češi proti Čechům. To je možná ten důvod, proč na toto výročí neradi vzpomínáme.

Jenže i v tomto případě má vyrovnání se s minulostí svou praktickou rovinu. Odškodnění pro pozůstalé oběti sovětské okupace, které bylo letos konečně odsouhlaseno, je významným úspěchem v boji se zapomněním. Ale také oběti devětašedesátého roku si zaslouží něco víc než čtyřicet let ticha.

Luděk Navara www.idnes.cz 29. prosince 2009