Příběh Květoslavy Moravečkové
- Datum: 5.2.2014 v 11:24,
- 3 komentáře
-
Květušce Moravečkové od Hany
V Malíně — na okraji Kutné Hory — znám 200 let starou chalupu, hospodářské stavení, kde sídlí Květuška Moravečková, rozená Fuksová a kde si generace podávaly nejen ruce, předávaly GRUNT i životní zkušenosti.
Pokračování po kliknutí na titulek
V Malíně — na okraji Kutné Hory — znám 200 let starou chalupu, hospodářské stavení, kde sídlí Květuška Moravečková, rozená Fuksová a kde si generace podávaly nejen ruce, předávaly GRUNT i životní zkušenosti. Ve světnici, s pohledem do velkého dvora, je krásný dřevěný strop, který dává místnosti určité kouzlo. PRA-PRA-PRA-dědeček Květušky zde úřadoval jako starosta obce u prostorného dubového stolu — a traduje se, že měl takovou sílu, že urazil kus stolové desky dřevěným JURAMENTEM, pokud to říkám správně.
Geny se částečně předávají — u telefonu mám dojem, že sluchátko zvedla nějaká sekretářka mé přítelkyně — hlas jasný se zpěvnou notou. Květuška zde vyrůstala, převzala lásku i tradice, zabije si svého vánočního kapra sama — vaří hlavně silné polévky, krmí pár slepiček pro čerstvá vajíčka a rozděluje svůj čas mezi rozmazlenou černou kočičku, rádiostanici s muzikou, pomalou obchůzku po dvoře, návštěvy přivítá velice srdečně, řekla bych, že dovede žít…
Potkávaly jsme se zcela určitě ve školním roce před 2. světovou válkou v Kutné Hoře ve Vlašském dvoře, mé pouto k této krajině mi dávalo šanci být mnoho let později — za mřížemi — přítelkyní Květušky, jinak samotářky. Její pouto k domovu jí dávalo sílu k nevídanému riziku — ve věznici v Liberci svojí tenkráte vysokou postavou se chytala mříží a volala z plna plic do dvora: „já chci ke své mamince…“ Ještě dnes se divím, že z toho nebyl kázeňský trest. Vyslovila nesplnitelné přání nás všech.
Květuška by si mohla zazpívat: „sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali…“ odkroutila si svůj vyměřený trest do dne a do roka. Střídavě jsme se tu a tam potkávaly, až konečně také pod klenbou dubovou v Malíně.
Naši otcové byli oba ve stejný čas ve věznici na Mírově. Při jisté eskortě jela Květuška vězeňským vozidlem přes Malín na Moravu — cítila ukrutný hlad, poznávala krajinu, Malínský kopec, snad byla ještě i křenová pole, znala tu každý kámen… Nemohla dát zastavit, požádat u maminky o skývu chleba, nemohla činit co by chtěla.
Květuško! Poznala jsi život všelijaký, máš v sobě pokoru i víru, patříš do staré evangelické rodiny, co Ti mám přát? Pokud počasí dovolí, přijedu osobně, pro jistotu posílám své přání poštou.
Hana Johnová — DCERA