Vzpomínka na Masarykovo výročí narození v podání Mirky Bočkové
- Datum: 13.3.2011 v 9:31,
- Přidat komentář
-
Když jsem četla na svahu rakouských Alp Mirčin příspěvek, slíbila jsem si, že ho musím co nejdříve nabídnout čtenářům našich stránek. Vždyť na takových příbězích se nejlépe dokumentuje ubohost a zlotřilost minulého režimu.
Klikněte na titulek a čtěte, prosím, dál…
Den sedmý, březnový
Dne 7. března 2011 uplynulo přesně 161 let od narození našeho prvého prezidenta T. G. Masaryka. Po celý den jsem připomenutí toho výročí nikde nezaznamenala, chápu, nebylo to výročí „kulaté“.
O to spíše jsem si vzpomněla na již zemřelého občana naší vesnice, posledního soukromého zemědělce pana Boháčka, kterého nikdy nedonutili ke vstupu do JZD. Tento pan Boháček rok co rok, až do své smrti, vždy 7. března v prostředním okně svého domku vystavoval velkou, ve zlatém rámu zarámovanou fotografii Tomáše G. Masaryka a u něj státní vlajku. Nedovede si nikdo představit, co se vždy okolo tohoto počinu spustilo za poplach — výjezdy policajtů z celého okresu, intervence MNV ap. — nikdy ho však nepřinutili, aby fotografii odstranil.
Jako samostatnému rolníkovi mu přidělili na jeho hospodaření okrajová pole, protože ta jeho překážela v hospodaření zemědělské technice. Legrace byla, že přidělená pole ležela přímo u silnice, tehdy velmi frekventované, Praha — Brno (nebyla ještě dálnice). Takže od jara do zimy na těchto polích vykonával ručně zemědělské práce pan Boháček, oblečen v dlouhých červených trenýrkách, oraje vždy střídavě jenom jednou ze dvou krav, aby nebyly unavené. Své kravičky oslovoval Madame a Dáma.
Nad ním na kopci se tyčil liblický vysílač, který hlídali vojáci (byl tam mj. i vysílač rušičky Svobodné Evropy) a u silnice byla tabulka „Zákaz fotografování“ psaná česky. Kolem však jezdili v autech západní cizinci a fascinováni tímto pohledem zastavovali svá auta, fotili si pana Boháčka a vojáci běhali od vysílačky jim brát filmy s poukazem na to, že tady nesmějí provádět špionáž.
Smutný byl však konec hospodaření soukromého zemědělce pana Boháčka. V kravíně místního JZD vypukla slintavka, uzavřeli celou vesnici tak, že jsme se snad měsíc nesměli z vesnice vzdálit, dokonce jsme nechodili ani do práce a všechen hovězí dobytek preventivně vybili a odvezli do kafilerie. Pan Boháček se ve svém domě zabarikádoval, nechtěl svou Madam a Dámu dát s tím, že on je má zdravé a v čistotě. Bohužel, i když měl svatou pravdu, přesile nemohl odolat, tak své kravičky naparádil tak, jako by šly na svatbu, měly věnečky, bylo to dojemné a my jsme všichni moc plakali.
Ještě na okraj napíši svou drobnou příhodu, trochu ale z „jiného oboru“. V roce 1965 se mi narodil syn, předčasně. Když pro mne na porodní sál přijel saniťák Bohoušek a zeptal se, jak se chlapeček jmenuje, řekla jsem Tomáš. A on se zeptal: „Po tatínkovi?“, a já odpověděla, že ne, ale po panu presidentovi Masarykovi. Políbil mi ruku a volal: „Nejlepší pokoj pro tuto nádhernou maminku“. Zato na porodním sále bylo ticho.
Takže i já si každoročně v tento den vzpomenu na Tomáše G. Masaryka.
Miroslava Bočková